Stáří by nemělo být trestem
V Praze je dnes polovina pohřbů bez obřadu. Většina mladé generace má negativní vztah ke starým lidem. Pořadníky čekatelů na umístění do domovů důchodců jsou na několik let předem obsazeny. Tolik statistiky, nedávný výzkum veřejného mínění a známá fakta. Šli byste vy sami dobrovolně do domova důchodců? Chtěli byste být vytrženi ze svého domova, svých známých a přátel, zahrádky, líbilo by se vám bydlet někdy i velmi daleko od místa původního bydliště? Změnu prostředí přitom prožívají staří lidé daleko intenzivněji, než chtějí či umějí sdělit.
Nepřirozené prostředí
Každý ústav je v samé své podstatě špatné řešení. Nejde o to, že by snad v těchto institucích byli nějací zlotřilci. Naopak. Pracují v nich většinou nadmíru obětaví lidé. Ale každý ústav je umělé a naprosto nepřirozené společenství, které prohlubuje sociální rozpory ve společnosti.
Bohužel jsou to právě lidé z dnešní generace seniorů, kteří podporovali výstavbu různých druhů ústavů, až máme v jejich počtech světové prvenství — pro děti, zdravotně handicapované, pro seniory. V počtech věznic si také nezadáme.
Cokoliv, co by nám připomínalo něco nepříjemného, nějakou jinakost, bolest, bezmoc, či dokonce smrt, musí zmizet z našich očí. A z pohledu totalitní či konzumní optiky dnešní doby máme být šťastni, když budeme zbaveni pohledu na samozřejmý úděl a osud člověka. Přitom problémy budou jen a jen narůstat a pohřbů bez obřadu se za čas dočkáme i na „katolické“ jižní Moravě.
Je chvályhodné, že ministr práce a sociálních věcí, který téměř zastavil proces rozvoje kvality sociálních služeb, nyní dokonce veřejně prohlašuje, že další výstavby domovů důchodců nejsou řešením. Aže podporuje terénní služby a obnovení přirozené odpovědnosti dětí za své rodiče. Ono to totiž ani jinak nejde.
Museli bychom navíc zrušit roky a v široké diskusi vytvářené standardy kvality sociálních služeb, kterými by asi neprošel žádný dnešní sociální ústav — nejen domovy důchodců. A nezískat registrovanou sociální službu znamená jediné: nemožnost čerpat peníze z veřejných rozpočtů. S tak vážným politickým problémem si nikdo z politiků nechce pálit prsty.
Dotovaná kultura ústavů
Domovy důchodců by naopak měly být rušeny. Anebo formulovány pravdivě jako sanatoria, hospice či léčebny dlouhodobě nemocných a zdravotnické úkony placeny ze zdravotního pojištění. Většina dnešních obyvatel domovů důchodců jsou primárně nemocní, nikoli sociálně vydělení lidé.
Stejně jako je uměle vykonstruovaná sociální služba nazývaná domov nebo penzion pro důchodce. Nejde o žádnou sociální službu. Jde o dotované ústavy, které řeší problém bydlení mladých lidí a do kterých odcházejí žít naprosto čilí důchodci. Desetiletí pěstovaná a státem dotovaná kultura ústavní péče nese své plody: z ghetta se stala údajná potřeba, a lidé se do těchto masomlejnů dokonce sami hlásí.
Široká osvěta o společenské škodlivosti ústavní péče, podpora rodiny — včetně dotace „klientovi“, aby si mohl každý jakkoli handicapovaný člověk vybrat typ sociální či sociálně-zdravotní služby — je nutností. (V případě domovů důchodců jsou dotace z veřejných rozpočtů na jednoho „klienta“ zhruba deset tisíc korun měsíčně.) Dále musí existovat podpora svépomocných a dobrovolnických organizací a jednoznačná politická podpora rozvoje široké sítě terénních služeb. Ty by mohly ohroženým lidem pomoci žít v jejich domácím prostředí při maximálním možném zapojení rodiny. To vše dohromady je řešení, které může zvrátit patologický vývoj.
Demografické údaje jsou jednoznačné: starých lidí bude přibývat. Jestli nebudeme připraveni, bude stále vyšší věk obyvatel důvodem k pláči nejen seniorům.
DUŠAN DVOŘÁK
16.4.2005 Mladá fronta DNES str. 06 Názory