Šance na důstojný odchod?

Z médiíRedakce Umírání.cz

 

Vzhledem k současnému stavu českého zdravotnictví by se u nás eutanazie neměla provádět

KOMENTÁŘ

Poslanec ODS Boris Šťastný hodlá sněmovně předložit návrh „zákona o důstojném odchodu ze života“. Vyprovokoval tím četné reakce. Není divu - šťastlivců, kterých by se umírání netýkalo, je, řekněme, poměrně málo.

Debata o eutanazii (řeč je o tzv. aktivní, kdy lékař podá pacientovi smrtící látku) se většinou točí kolem elementárních etických otázek: zda pomoci někomu za jistých okolností skoncovat se životem je správné, zda má člověk právo takovou pomoc žádat, zda je odchod ze světa s takovou dopomocí skutečně důstojnější a svobodnější.

Ovšemže to jsou otázky v celém sporu nejzávažnější, zároveň ale takové, na něž je velmi obtížné najít nějakou společnou odpověď. Ta je u mnoha lidí dána jaksi dopředu -třeba vírou v boha nebo její absencí. Existují ale i otázky jakoby druhého řádu, které ale při úvahách o praktickém uskutečnění záměru pana Šťastného nabývají na významu.

Méně nákladná možnost
V diskusi o chystaném návrhu nejde jenom o eutanazii obecně, ale o eutanazii teď a tady. O to, jestli by její zavedení ve specifických českých podmínkách nemohlo mít nějaké specificky české důsledky. Místní zdravotnictví má pověst systému z čistě medicínského hlediska výkonného, zároveň ale dost „technokratického“ - pracují v něm schopní lékaři, z nichž někteří ovšem mají problém komunikovat s lidmi, jež léčí (tradiční téměř zbožštění „pana doktora“ na straně pacientů situaci dále zhoršuje).

Lidé, kteří zažili péči v českých nemocnicích, často říkají, že jim tam sice pomohli, ale jako příjemci té pomoci si někdy připadali hrozně - přehlížení, jakoby nesvéprávní, až ponižovaní, všelijak postrkovaní neosobním mechanismem neberoucím velké ohledy na jejich důstojnost.

Z hlediska pacienta je přitom lhostejné, jestli je takové chování k němu důsledkem něčích osobních dispozic nebo přepracovanosti z příliš mnoha nočních služeb. Co by v takové situaci znamenalo uzákonění „důstojného odchodu ze života“? Jistě ne to, že by doktoři začali s radostí a houfně vybíjet těžce nemocné pacienty. Stačilo by ale jen, že by k téhle možnosti přistupovali se stejnou mírou citlivosti a taktu, již někteří z nich dnes ve vztahu k pacientům projevují.

Nemluvě o tom, že volba mezi pokračováním léčby (byť už jenom udržovací) a eutanazií by byla také volbou mezi dvěma možnostmi, z nichž jedna je výrazně méně nákladná - finančně i z hlediska pracnosti. Může to hrát nějakou roli? Netroufám si tvrdit, že to vím. Pokud se ale chceme o eutanazii bavit vážně, měli bychom zkoumat i takové věci.

Pan Šťastný věří, že jeho návrh bude obsahovat takové pojistky, které by případné snahy o zneužití eutanazie nějak překazily. „Možné zneužití nula, možné ovlivnění pacienta nula,“ řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Jenomže u žádného systému se nedá předpokládat stoprocentní spolehlivost, někdy může selhat. Významným argumentem pro zrušení trestu smrti byla nemožnost vyloučit justiční omyl, který se v případě absolutního trestu už nedá korigovat. Podobně nenapravitelná by byla selhání systému „důstojného odchodu“. Nemusela by přitom za nimi nutně být zlá vůle, někdy stačí rutina, která rozhodování o posledních věcech člověka může zredukovat na byrokratickou proceduru, stejně citlivou jako kterákoliv jiná. V Česku také není nijak neobvyklé, že se zákony berou jako výčet formálních požadavků, které je potřeba formálně dodržet a zároveň si dělat věci tak nějak po svém.

Hraje nějakou roli, že zatímco nespravedlivě odsouzený a popravený byl připraven o třeba dlouhý a plný život, ztratí nějak manipulovaný nemocný člověk eutanazií „jenom“ pár bolavých měsíců, týdnů nebo dnů? Anebo z druhé strany, je potřeba vyloučit takovouto možnost dostatečně silná na to, aby kvůli ní nemohli jiní udělat volbu, o kterou by třeba stáli? Dají se ve vztahu k eutanazii tolerovat třísky, které nutně létají při kácení lesa?

Střet o eutanazii se většinou točí kolem toho, jestli vůbec sama idea usmrcení těžce nemocného člověka jako způsobu, jímž ho ušetřit utrpení, je přípustná, správná. Možná je. I kdybychom se ale na tom shodli, neznamená to nutně, že by ta správná eutanazie měla být také legalizována, vtělena do systému, tak jak ho známe dnes.

Lidé, kteří zažili péči v českých nemocnicích, často říkají, že jim tam sice pomohli, ale jako příjemci té pomoci si někdy připadali hrozně...

Sdílet článek

Rozvoj a redesign portálu Umírání.cz proběhl za podpory Nadačního fondu UNIQA v Nadaci Pontis

  • Nadační fond Uniqa
  • Nadácia Pontis
Newsletter

Odebírejte novinky z organizace Cesta domů

Odebíráním souhlasíte se zpracováním osobních údajů.

Cesta domů je nezisková organizace, která od roku 2001 poskytuje v nepřetržitém provozu odbornou multidisciplinární péči lidem na konci života. © Cesta domů, 2026. Obsah webu je chráněn autorským právem. Bez předchozího souhlasu není možné texty, fotografie ani další obsah dále šířit či komerčně využívat.

Cesta domů, z.ú.,
Heleny Kočvarové 1,
140 00 Praha 4
  • IČO: 265 28 843
  • DIČ: CZ 26528843