Šance na důstojný odchod?

Vzhledem k současnému stavu českého zdravotnictví by se u nás eutanazie neměla provádět

KOMENTÁŘ

Poslanec ODS Boris Šťastný hodlá sněmovně předložit návrh „zákona o důstojném odchodu ze života“. Vyprovokoval tím četné reakce. Není divu — šťastlivců, kterých by se umírání netýkalo, je, řekněme, poměrně málo.

Debata o eutanazii (řeč je o tzv. aktivní, kdy lékař podá pacientovi smrtící látku) se většinou točí kolem elementárních etických otázek: zda pomoci někomu za jistých okolností skoncovat se životem je správné, zda má člověk právo takovou pomoc žádat, zda je odchod ze světa s takovou dopomocí skutečně důstojnější a svobodnější.

Ovšemže to jsou otázky v celém sporu nejzávažnější, zároveň ale takové, na něž je velmi obtížné najít nějakou společnou odpověď. Ta je u mnoha lidí dána jaksi dopředu -třeba vírou v boha nebo její absencí. Existují ale i otázky jakoby druhého řádu, které ale při úvahách o praktickém uskutečnění záměru pana Šťastného nabývají na významu.

Méně nákladná možnost
V diskusi o chystaném návrhu nejde jenom o eutanazii obecně, ale o eutanazii teď a tady. O to, jestli by její zavedení ve specifických českých podmínkách nemohlo mít nějaké specificky české důsledky. Místní zdravotnictví má pověst systému z čistě medicínského hlediska výkonného, zároveň ale dost „technokratického“ — pracují v něm schopní lékaři, z nichž někteří ovšem mají problém komunikovat s lidmi, jež léčí (tradiční téměř zbožštění „pana doktora“ na straně pacientů situaci dále zhoršuje).

Lidé, kteří zažili péči v českých nemocnicích, často říkají, že jim tam sice pomohli, ale jako příjemci té pomoci si někdy připadali hrozně — přehlížení, jakoby nesvéprávní, až ponižovaní, všelijak postrkovaní neosobním mechanismem neberoucím velké ohledy na jejich důstojnost.

Z hlediska pacienta je přitom lhostejné, jestli je takové chování k němu důsledkem něčích osobních dispozic nebo přepracovanosti z příliš mnoha nočních služeb. Co by v takové situaci znamenalo uzákonění „důstojného odchodu ze života“? Jistě ne to, že by doktoři začali s radostí a houfně vybíjet těžce nemocné pacienty. Stačilo by ale jen, že by k téhle možnosti přistupovali se stejnou mírou citlivosti a taktu, již někteří z nich dnes ve vztahu k pacientům projevují.

Nemluvě o tom, že volba mezi pokračováním léčby (byť už jenom udržovací) a eutanazií by byla také volbou mezi dvěma možnostmi, z nichž jedna je výrazně méně nákladná — finančně i z hlediska pracnosti. Může to hrát nějakou roli? Netroufám si tvrdit, že to vím. Pokud se ale chceme o eutanazii bavit vážně, měli bychom zkoumat i takové věci.

Pan Šťastný věří, že jeho návrh bude obsahovat takové pojistky, které by případné snahy o zneužití eutanazie nějak překazily. „Možné zneužití nula, možné ovlivnění pacienta nula,“ řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. Jenomže u žádného systému se nedá předpokládat stoprocentní spolehlivost, někdy může selhat. Významným argumentem pro zrušení trestu smrti byla nemožnost vyloučit justiční omyl, který se v případě absolutního trestu už nedá korigovat. Podobně nenapravitelná by byla selhání systému „důstojného odchodu“. Nemusela by přitom za nimi nutně být zlá vůle, někdy stačí rutina, která rozhodování o posledních věcech člověka může zredukovat na byrokratickou proceduru, stejně citlivou jako kterákoliv jiná. V Česku také není nijak neobvyklé, že se zákony berou jako výčet formálních požadavků, které je potřeba formálně dodržet a zároveň si dělat věci tak nějak po svém.

Hraje nějakou roli, že zatímco nespravedlivě odsouzený a popravený byl připraven o třeba dlouhý a plný život, ztratí nějak manipulovaný nemocný člověk eutanazií „jenom“ pár bolavých měsíců, týdnů nebo dnů? Anebo z druhé strany, je potřeba vyloučit takovouto možnost dostatečně silná na to, aby kvůli ní nemohli jiní udělat volbu, o kterou by třeba stáli? Dají se ve vztahu k eutanazii tolerovat třísky, které nutně létají při kácení lesa?

Střet o eutanazii se většinou točí kolem toho, jestli vůbec sama idea usmrcení těžce nemocného člověka jako způsobu, jímž ho ušetřit utrpení, je přípustná, správná. Možná je. I kdybychom se ale na tom shodli, neznamená to nutně, že by ta správná eutanazie měla být také legalizována, vtělena do systému, tak jak ho známe dnes.

Lidé, kteří zažili péči v českých nemocnicích, často říkají, že jim tam sice pomohli, ale jako příjemci té pomoci si někdy připadali hrozně…