z médií

Práce všeobecné sestry v rovníkové Africe

Uganda je součástí East African Community, což je spolek států ve východní Africe, které mezi sebou spolupracují. Kromě Ugandy k nim patří Keňa, Tanzanie a malé státy Rwanda a Burundi. Ugandou prochází rovník, je zde tedy typické rovníkové klima se střídáním období dešťů s obdobím sucha. Množství národních parků, savany, několik ledovců i velehory dělají Ugandu velmi podmanivou! Není se co divit, že Winston Churchill ji nazval perlou Afriky.
Tento článek napsal Lukáš Malý, R. N. pro časopis Sestra.

Formou kazuistiky pacienta z programu paliativní péče bych chtěl přiblížit naši práci zde, na jihu v regionu Ntungamo. Organizace Shalom for Uganda zde působí již druhý rok. Máme rozpracovaných několik projektů, hlavním z nich je stavba zdravotnického centra a poskytování paliativní medicíny formou domácích návštěv. V Ugandě funguje velmi dobře organizace Hospice Africa Uganda, která poskytuje paliativní péči a medicínu. V našem regionu (Nyakyera subcountry) však tato péče úplně chybí. MUDr. Veronika Jakubčiaková se proto rozhodla, že jedním z hlavních cílů organizace Shalom for Uganda bude právě paliativní medicína formou domácí péče.

Kazuistika
Samuel Kakuramasi je 84letý „omuzei“. (Výraz pro dědu, starého pána. V Ugandě je zvykem oslovovat staré lidi „omuzei“ – starý pán, „omukikuru“ – stará paní. Vůbec si nejsem jistý, zda by se to ujalo u nás.) Bydlí v nedaleké vesnici Buhiga, což je asi pět kilometrů od Nyakyery. O Samuelovi jsme se dověděli od jeho syna, který za námi přišel na podzim do ordinace. Workshopy a přednášky o výživě a prevenci, které jsme v říjnu a listopadu organizovali, měly smysl, jelikož jsme na nich vysvětlovali, také co je to paliativní medicína a kterým pacientům může pomoci. Je velmi těžké vyhledávat tyto pacienty. Lidé v těchto odlehlých lokalitách jsou často negramotní, nevzdělaní. Spolupracujeme s místní základní i střední školou a pořádáme různé akce s cílem zvýšit povědomí o prevenci onemocnění, hygieně apod. Ke komunikaci využíváme překladatele z řad místních dobrovolníků a studentů, které podporujeme při studiu zdravotnických oborů. Hovoříme anglicky, ale snažíme se učit také místní jazyk Runyankole. Je to jazyk vycházející ze skupiny jazyků Bantu, psanou formou je latinka.
V programu paliativní péče je Samuel od prosince minulého roku. Má zhoubný nádor hrtanu, dnes již ve velmi pokročilém stadiu. V loňském roce to byl jeden z našich prvních paliativních pacientů. Jeho příběhem bych chtěl přiblížit, jakým způsobem probíhá naše práce v oblasti paliativní medicíny. V současné době máme takovýchto pacientů méně, jelikož se více věnujeme práci v ordinaci a projektu stavby zdravotního centra Shalom.
Již začátkem ledna 2012 měl Samuel potíže s dýcháním. Když se obtíže zhoršily a přišel i kašel, navštívil zdravotnické zařízení v nedalekém Kitwe, kde ho doporučili na bronchoskopické vyšetření do nemocnice v Kisizi. Byl verifikován nádor hrtanu a doporučeno paliativní chirurgické řešení. Pacient z finančních i jiných důvodů odmítl. Onemocnění pokročilo, začal mít dýchací obtíže.
Začátkem roku 2013 se Veronice podařilo získat morfin, a to díky kontaktům i spolupráci s nedalekou nemocnicí. Máme ho v perorální formě, což je velmi pohodlné pro pacienta i jeho rodinu. Samuela jsme pravidelně navštěvovali a léčili u něj různá interkurentní onemocnění. Samuel byl za naše návštěvy velmi rád. Pro naše pacienty je to známka toho, že o ně má někdo zájem, návštěva „bělochů“ je pro ně povzbuzením. Snažíme se působit i formou psychoterapeutických rozhovorů nejen s pacientem, ale také s jeho rodinou.
V současné době se již jeho stav zhoršuje, nádor progreduje, má pneumonii. Při minulé návštěvě jsme mu dali antibiotika už ve formě sirupu, jelikož se mu těžce polykají tablety. Díky morfinu i lékům se snažíme udržet kvalitu života pacienta na snesitelné úrovni. Dále to raději nebudu komentovat, neboť jaká může být „snesitelná úroveň utrpení“ a co už je „nesnesitelná“ a k čemu je vlastně utrpení? To jsou otázky spíše pro pacienta a vůbec pro celou filozofii a medicínu našeho tisíciletí. Nicméně se snažíme maximálně přizpůsobovat potřebám pacienta, udržet co v největší míře a co nejdéle jeho autonomii.
Samuelovi je 84 let, žije se svojí rodinou mezi banánovníky, hlady netrpí, má mnoho dětí a manželku. Nejmladšímu z dětí je pět let.
 
Závěr
 
V úplných začátcích naší práce nám pomohli v hospici v nedaleké Mbaraře. Poskytli nám vzor dotazníku pro pacienty. Cenné rady i zkušenosti získala Veronika absolvováním kurzů paliativní medicíny v Kampale. Zaměřujeme se nejen na fyzickou stránku pacienta (např. fyzikální vyšetření, biologické potřeby), ale také psychickou a sociální. Nedílnou součástí je také oblast spirituálních potřeb. Díky komplexnímu zhodnocení pacienta o něm získáváme řadu potřebných informací, díky nimž pak můžeme poskytovat péči komplexní. Tedy nejen pacientovo „soma“, ale také „psyché“, což tvoří základ holistického přístupu, který je v péči o terminálně nemocné nezbytný. Díky tomu ale také získáváme zajímavé informace o kultuře, tradicích, zvycích a budujeme si tak i důvěru místních lidí. V minulém roce jsme byli dokonce přítomni umírání naší pacientky Rosalie. Měla terminální srdeční selhání. Na problematiku smrti a umírání je zde, v těchto odlehlých a chudých oblastech, pohlíženo zcela odlišně než v kontextu evropského myšlení a západní medicíny. Je daleko více brána jako přirozená součást života. Lidé zde žijí více přítomností. Se smrtí jsou tu lidé konfrontováni daleko více a často již od útlého dětství. Byli jsme na několika pohřbech, je to příležitost pro velké proslovy a není to bráno jako smutná událost. Profesorka Haškovcová uvádí v knize Thanatologie, že mnoho lidí má potíže s tím, jak se chovat v situaci, kdy jsou přítomni smrti blízkého člověka. Smrt je v Evropě pořád do jisté míry tabuizovaná, souvisí to mimo jiné také s pokrokem přírodních věd a převahou tzv. „vítězné medicíny“ (Fialová, Kouba: Medicína v kontextu západního myšlení).
Jaká je tedy práce všeobecné sestry ve zdejších podmínkách? Ošetřovatelské výkony jsou více přesunuty na rodinu a příbuzné pacienta. Sestra musí pracovat více samostatně, velmi často vykonává práci, kterou v České republice vykonává pouze lékař. Kompetence sester v Ugandě jsou trochu jiné než ty, které sestry vykonávají v Evropě. Studium je tříleté, zakončené zkouškou a certifikátem v oboru všeobecná sestra. Je potřeba absolvovat střední školu a potom mohou studenti pokračovat v tříletém studijním programu všeobecná sestra. Studium je velmi nákladné, ale jeho absolventi mají velkou výhodu, protože povolání sestry patří v Ugandě k váženému a dobře finančně ohodnocenému.

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz