z médií

Poslední rytířské gesto Karola Wojtyly

Středověká všudypřítomná hrůza z její nevypočitatelnosti se přenesla do srdce
moderního člověka. Západní člověk má všechno, co chce. Je svobodný a bohatý.
Dokáže vychovávat krásné děti, vydělávat velké peníze, objevovat fantastické
světy a sjíždět vodopády. Jeho život je poslední dobou tak šťastný, jak jen může
být.
Až na to, že ho nevyhnutelně čeká stáří, bezmoc a smrt.

Poslední rytířské gesto Karola Wojtyly

Jan Pavel II. se utkal se smrtí v přímém přenosu.

Smrtka s kosou, ta dáma, která děsila i Bergmanova rytíře ze Sedmé pečeti, smrtka morů, která bere všechno, se na starých obrazech vyskytuje skoro stejně jako svaté motivy. Křesťané věří, že Bůh chodil po světě a konal zázraky. Ale smrt po něm chodí dodnes.

Středověká všudypřítomná hrůza z její nevypočitatelnosti se přenesla do srdce moderního člověka. Západní člověk má všechno, co chce. Je svobodný a bohatý. Dokáže vychovávat krásné děti, vydělávat velké peníze, objevovat fantastické světy a sjíždět vodopády. Jeho život je poslední dobou tak šťastný, jak jen může být.

Až na to, že ho nevyhnutelně čeká stáří, bezmoc a smrt.

Západní člověk se pevně drží života a stáří odsunuje dál a dál. Ještě v osmdesáti letech zlézá hory a skáče z padáku. Vdává se a žení, ba i děti plodí, aby si dokázal, že smrt vlastně není. O to horší je skutečný konec. Několik týdnů, měsíců či let, kdy se tělo a duch zhroutí. Neumře ještě, ale spěje ke smrti. Člověk se stává opět miminem závislým na druhých. Zatímco mimino všichni vítají, odcházející člověk se jim hnusí a nevědí si s ním rady. Ne kvůli němu, nýbrž proto, že v jeho propadlé tváři a vystouplém nosu vidí svůj nevyhnutelný osud.

Když se Jan Pavel II. nechal přivézt k oknu své rezidence, aby na den vzkříšení požehnal věřícím, musel každý pocítit stejnou hrůzu. Bylo to obrácené mimino. Neuměl chodit, neuměl mluvit, neovládal mimiku obličeje, gesta byla trhaná. Jediné, co dokáže mimino vyjádřit je úsměv. Jediné, co dokázal vyjádřit umírající Karol Wojtyla, bylo znamení kříže. Můžeme v tom vidět zavilost muže, který se nikdy nevzdává a který by se možná byl stal spíš než knězem rytířem, kdyby nějací rytíři ještě byli. Já se však domnívám, že poslední čin Jana Pavla II. byl ještě větší než jeho předchozí činy. Měl možnost ukázat západnímu člověku, který se cítí pánem světa a zároveň se nesmírně bojí své individuální smrti: Toto jsem já, toto jsi ty.

Jestliže němé gesto a utrápená tvář umírajícího muže zůstanou navždy v dějinách, proč by tam nemělo mít místo i umírání nás obyčejných lidí? Poslední měsíce, které spějí ke konci a které si představujeme jako cestu na popravu, mají cenu. Nebo možná ne, ale je v nich záblesk naděje. Skeptický člověk si řekne: jemu se to umírá. Miliony se za něj modlí, má tu nejlepší péči, já budu ležet někde v koutě ve špinavé nemocnici a zapomenou mi píchnout morfium. Budu se smrtkou sám.

Ano, svět není skvělé místo ani k životu, natožpak k umírání. Poslední rytířské gesto Karola Wojtyly však směřuje k tomu, aby tomu už nikdy nebylo. Umírající člověk je stejně hodný úcty a lásky jako člověk novorozený, řeklo nám.

Autor: MARTIN KOMÁREK, MF DNES, 4.4. 2005

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz