článek

Pandemii vnímám velmi osobně

Proč využívám svého nuceného pobytu doma k oslovení těch, na kterých mi záleží, soustředím se na vděčnost a žiji v přítomném okamžiku.

ilustrační foto | zdroj: pexels.com

Americký lékař Ira Byock sehrál významnou roli v přijímání paliativní péče ve světě. Snad každý hospic opakuje jeho pět vět, které si snadno v posledních dnech našeho života zapomínáme říkat, a přitom jsou to ty nejdůležitější: Děkuji. Odpouštím ti. Odpusť mi. Mám tě rád. Můžeš jít. Také první kniha, kterou přeložila a vydala ve svém nakladatelství Cesta domů, bylo jeho „Dobré umírání“. Ira Byock nedávno napsal velmi osobní článek připomínající starou známou pravdu – že nevíme, kdy si smrt pro nás přijde, a že je dobré být na to připraven o něco dříve. Text jsme s autorovým svolením přeložili, protože právě v současných dnech si možná naléhavost této pravdy uvědomujeme více než obvykle.

Každý den brzy ráno mám videokonferenci s vedoucími lékaři našeho zdravotnického systému z několika států americké unie. Společně tvoříme virtuální krizový štáb pro boj s Covidem-19. Náš tým Providence je díky svému sídlu v Seattlu od počátku v epicentru epidemie ve Spojených státech. Každý den nejdříve rychle projdeme nejnovější počty pacientů, kteří v našich sedmi státech jsou nebo byli testováni, bylo u nich potvrzeno onemocnění, byli hospitalizováni nebo zemřeli. Každé tři dny se počty testovaných, pozitivních a hospitalizovaných s Covidem-19 zdvojnásobují. Tohle není cvičení. Doufáme, že se díky přijatým zdravotním opatřením podaří zploštit křivku nově nakažených, zároveň ale víme, že se epidemie ještě výrazně zhorší a při přípravách závodíme s časem. Jako praktikující lékař se zkušenostmi s urgentní i s paliativní medicínou si uvědomuji, že současná zdravotní krize je smrtelně vážná, ohromující a musím přiznat, že také podnětná. Zároveň vidím velký rozdíl mezi ní a předchozími epidemiemi, jako byly AIDS, chřipkový vir H1N1 nebo SARS, které jsem prožíval jako člověk i jako lékař. Tuhle epidemii totiž vnímám velmi osobně.

Nepochybně já sám mohu být jedním z desítek tisíc Američanů, kteří v příštích několika měsících zemřou. Částečně proto, že nemoc Covid-19 rozšiřují lidé vysoce nakažliví a přitom bez příznaků; ale především proto, že jsem „povýšil“ a patřím teď do vysoce ohrožené skupiny.

Covid-19 sice může být smrtelný pro každého dospělého, ale u starších lidí je riziko výrazně vyšší. Je mi 69 let a mojí ženě je 73. V naší věkové kategorii umírá každý pátý nakažený. Myslíme si sice oba, že na svůj věk jsme ve výborné kondici, ale mám-li být zcela upřímný, oba máme své chronické obtíže. Já beru léky na vysoký tlak, mám chronický zánět dutin a středně těžké astma. Moje prognóza, pokud bych infekci dostal, je neradostná. Předpokládá se, že plicních ventilátorů bude nedostatek (asi třikrát až desetkrát méně, než bude potřeba), a zároveň se ví, že většina starších pacientů, kteří umělou plicní ventilaci potřebují, zemře. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokročilá zdravotní péče se už lidem mého věku poskytovat nebude.

Zatím ještě prožíváme klid před bouří. Přírodní živly se však na nás už tiše valí podobně jako tsunami, která je ještě daleko od pobřeží. Když se zaposlouchám, slyším z budoucnosti slabý poplach, který zní jako zvuk tibetské mísy, kterým každé ráno začínám svou meditaci. Představa, že mi zvoní hrana, mne uklidňuje.

Vědomí hrozby skutečné blízkosti vlastní smrti je pro mne nové. Pár dní jsem dokonce přemýšlel, jestli nejsem trochu hysterický, ale když mi začaly volat mé dospělé dcery, byly všechny pochybnosti pryč. Oběma je něco před čtyřicítkou a obě telefonovaly se stejnými otázkami. „Tati, kam se dneska a zítra chystáš? Je to všechno opravdu nutné? Copak nemůžeš pracovat z domova? Je opravdu důležité, abys zůstal doma v bezpečí.“ Jejich hlasy byly přísné a plné obav, úplně rodičovské. Tak už je to tady – předčasné prohození rolí. Dobře jsem poznal ten tón, který jsem sám používal, když byly v pubertě, i způsob kladení otázek, kdy se zároveň vymezují jasná pravidla. Na rozdíl od tehdejšího dohadování jsem souhlasil bez reptání. Tohle není žádná hra.

Přemýšlení o vlastní smrti je možná ta nejhlubší forma meditace vůbec. Smrt je pozadím života a v době, jako je tato, se dostává do popředí.

Zakoušet přítomnost vlastního nebytí znamená zakoušet přítomnost jako skutečnou. Život je vzácný, ale prchavý dar. Prožíváme každý okamžik, jsme však jen jedním úderem srdce vzdáleni od věčnosti. Všechno ostatní je pouhá myšlenka nebo pocit, odlišnost, názor, preference, styl nebo volba. Perspektiva je ostrá a jasně ukazuje, na čem záleží.

Žiji své dny plné setkávání a schůzek (které se nyní všechny odehrávají přes internet) v klidném vědomí toho, že tohle může být poslední měsíc mého života.

Několik týdnů před vypuknutím epidemie se mi zdál sen, že stojím u neoznačeného náhrobního kamene. Věděl jsem, že je můj, a napadlo mne, co na něm asi bude za nápis? Hned jsem také věděl: Tolik lásky!

Moje cesta je jasná. V následujících dnech chci vyjádřit svou lásku tím, že všechno připravím pro případ své smrti. Jako lékař vím velmi dobře, co vše to zahrnuje. Často to vyučuji. Když jsem měl v loňském roce přednášku pro veřejnost na téma poslední věci člověka, přihlásil se jeden pán se dvěma dotazy. „Co se stane potom, co zemřeme? Můžeme nějak ovlivnit to, co se stane, když zemřeme?“

Odpověděl jsem: „Jestli to myslíte metafyzicky, jak to mám ksakru vědět? O smrti nevím nic a za celý život jsem se nesetkal s nikým, kdo by mne přesvědčil, že on ano. Ale můžu vám toho spoustu říct o tom, co se stane ve skutečném životě, když zemřete, a jak to můžete ovlivnit.“ Vysvětlil jsem, že vzhledem k tomu, že jsme neoddělitelně spjati s ostatními, platí slova dramatika Roberta Andersona, že smrt ukončuje život, ale nikoli vztah. Když zemřeme, budou lidé, kteří nás mají rádi, truchlit. Budeme jim chybět a oni budou při pomyšlení na nás, tedy velmi často, prožívat celou řadu pocitů. Něčeho budou litovat, z něčeho budou mít radost, někdy obojí najednou. Z tohoto pohledu je skutečně mnoho věcí, které můžeme udělat, abychom ovlivnili život svých blízkých po naší smrti a to, jak budeme v jejich životě nadále přítomni.

A teď je čas brát tyto své poučky vážně. Spolu s mou ženou dáme konečně do pořádku krabici, která se má otevřít po naší smrti. Inspirovali jsme se krabicí, kterou pro mě a mou sestru zanechala naše maminka. Den po její náhlé smrti jsme krabici našli na stolku vedle telefonu u ní v kuchyni. V naší krabici bude závěť, technické průkazy našich aut, smlouva na dům (originály, ne kopie), přístupové údaje k účtům v bance, k sociálním médiím a ke všem finančním záležitostem. Také tam budou instrukce, jak si přejeme, aby se zacházelo s našimi těly, a jak se dostat k penězům, které jsme k tomuto účelu vyhradili.

Začali jsme pořádat on-line setkávání rodiny Byockových, abychom se mohli navštěvovat a společně se v tomto období sociální izolace rozvíjet. Já sám také využívám svého pobytu doma k tomu, abych se ozval lidem, na kterých mi záleží, ale léta jsem se nedostal k tomu, pořádně si s nimi popovídat. Většinou chci hlavně vyjádřit, že si našeho vztahu vážím, a společně si zavzpomínáme. Snažím se také, aby nic důležitého nezůstalo nevyřčeno. Žádný vztah není dokonalý, takže je to také příležitost požádat o odpuštění dávných chyb a prohřešků. Je to i příležitost sdělit ostatním, že jsem jim odpustil (všechny přehmaty a zraněné city odplývají jako voda v řece), poděkovat a říci, že je mám rád.

Budhističtí mistři meditace a vážně nemocní pacienti mne naučili, že tváří v tvář smrti můžeme začít žít plně. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych se ochránil a pandemii přežil, ale pokud zemřu, chci, aby lidé, na kterých mi nejvíc záleží, věděli, co doopravdy cítím. Tváří v tvář smrti jsem rozhodnut oslavovat nejvyšší možnou měrou život i ty, které miluji.

MUDr. Ira Byock je vedoucím lékařem ústavu Institute for Human Caring – Providence St. Joseph Health. Je autorem knih Dying Well (Dobré umírání) a The Best Care Possible (Ta nejlepší péče).
— vydáno 19. března 2020

Autor/ka článku:
Redakce Umírání.cz