rozhovor

Není to zase taková věda

Když Zbyňka Loebla (91) letos na jaře postihla mozková příhoda a přestal se hýbat a mluvit, jeho rodina kontaktovala Cestu domů, kde byl následně přijat do domácího hospice. Jeho synové, dvojčata Zbyněk a Martin, hovoří o tom, co pro ně péče doma znamená a jak ji přijali do svých životů špičkového matematika a právníka.

Martin a Zbyněk Loeblovi | foto: rodinný archiv

Jak jste se o Cestě domů dozvěděli?

Zbyněk: Přečetl jsem si nějaké články, občas chodím na jednání blízko obchodu na Vltavské a také máme dobrou kamarádku, která se již mnoho let pohybuje v blízkosti Cesty domů a občas nám vypráví něco o jejím fungování. Když se to tátovi stalo, jel jsem do obchodu a tam mě propojili s Cestou domů.

Tatínek byl přijat do péče domácího hospice a po stabilizaci stavu z ní byl po pár týdnech propuštěn. Nyní využíváte péči odlehčovacích služeb Cesty domů. Jak péči doma zvládáte?

Martin: Nedělá nám to problémy. Ráno přijde někdo z Cesty domů, večer se u táty střídáme s bratrem. Mamka je u něj celý den. Je to takhle opravdu dobré. S polohovací postelí není na přebalení a umytí potřeba moc síly, jen trocha zkušenosti. Možná, že kdyby táta nebyl tak lehký, bylo by to horší.

Zbyněk: Ano, znám lidi, jejichž tatínek má 130 kilo, oni by to, co děláme my, asi dělat nemohli.

Martin: Ale takových lidí zase tak moc není a určitě existují nějaká „hejblátka“, která by pomohla.

Zbyněk: Když teď máme zkušenost s Cestou domů a s tím, jak se tátovi daří, říkám si, proč to tak nemá více starých lidí.

Problém může být v tom, že rodina není schopná obstarat péči…

Zbyněk: Ano, v tomhle jsme měli štěstí. Někde jsou třeba všichni skvělí, ale okolnosti jsou takové, že by pro ně bylo velmi obtížné dělat to, co děláme my.

Martin: Je to dobré pro celou rodinu, děti se naučí starat o prarodiče, v budoucnu se nám to bude hodit.

Jak se s novou situací vyrovnala maminka?

Martin: Ze začátku jsem se o ni bál, byla nervózní, teď mi přijde, že je v pohodě.

Zbyněk: Je ráda, že má někoho zcela pod kontrolou. (smích)

Martin: Navíc tam má jednoho z nás každý den, což předtím nebylo. Jen bych ji občas chtěl vzít třeba do kina nebo do divadla, mohla by i sama, ale to zatím nechce, což je škoda. Přitom by tam dvě tři hodiny táta klidně vydržel, je tam sám, i když jde mamka na nákup.

Každý všední den k vám dochází jeden z asistentů Cesty domů. Jak s nimi maminka vychází?

Zbyněk: Mamka rozděluje dva typy asistentek: ty, které se nechají kontrolovat, a ty, které nenechají. To druhé je jí méně sympatické. (smích) Chodí k nám i jeden asistent-muž, hovorný, ten je jejím favoritem. Je spokojená se všemi a všichni jsou skvělí, i já jsem si s jednou z asistentek výborně popovídal. A hlavně, jsou normální.

Martin: Přispívají k tomu, že to odcházení bereme jako přirozenou součást rodinného života. Není v tom vůbec stres. Lidem se začíná dařit lépe a ta všudypřítomnost stresu snad pomalu mizí. Tak by třeba mohl vymizet i z toho umírání.

Je v podstatě příjemnější se smrtí zabývat než se jí nezabývat.

Někdy se lidé, včetně svých blízkých, těžko smiřují s tím, že pro ně nemocí skončil život, jak ho znali…

Zbyněk: Rodiče jsou vyššího věku, říkali už předtím, že se čím dál víc spolu baví o smrti. Jejich známí pomalu umírají. Já sám, přiznám se, jsem se k přemýšlení o smrti dostal až v pozdějším věku…

Martin: To je asi normální. Je to nejdřív šok, člověk je zvyklý na to, že se pořád všechno opakuje, ale to uvědomění si konečnosti je v něčem zajímavé. Není to jen negativní pocit, v uvědomění si konečnosti je i jistá dávka dobrodružství.

Zbyněk: Je v podstatě příjemnější se smrtí zabývat než se jí nezabývat. Pro mě je příjemnější se o tátu takhle starat, než se o něj nestarat a odeslat ho do nemocnice. Není to zase taková věda.

Martin: Právě.

Zbyněk: Pocit, kdy se na mě tatínek usměje, je neuvěřitelný.

Oba jste ve svých profesích dosáhli velkých úspěchů, vy, Martine, jste špičkový matematik, Zbyněk je technologickým právníkem. Jak jste se ke svým oborům dostali, hráli v tom roli rodiče? A necháte nás nahlédnout do svých světů?

Martin: Nevěděl jsem, co studovat, přihlásil jsem se na ekonomku, tak jako brácha. A týden před uzávěrkou přihlášek mi táta řekl, abych se přihlásil na Matfyz. Rodiče mají středoškolské vzdělání, s matematikou u nás nikdo nic nedělal. Byly ale dvě situace, kdy si táta uvědomil, že mi matematika jde. Když jsme byli malí, vyřešil jsem jeden příklad a táta si myslel, že je to jinak. Podívali jsme se do výsledků a pravdu jsem měl já. Naštval se, odešel do druhého pokoje a po pěti minutách vyšel a řekl ano, máš pravdu, je to tak. A pak ještě jednou, do práce mu někdo přinesl příklad a nikdo to tam nemohl udělat; vzal ho domů a já jsem na to přišel v podstatě ihned.

Ze začátku jsem si na škole připadal jako na Měsíci, všichni byli typičtí matematici. (smích) Ale pak jsem měl štěstí a vyřešil nějaký příklad a od té doby se o mě starali, měl jsem vlastního učitele. Dostudoval jsem, hodně cestoval, pár let jsem byl v Německu, USA, Kanadě. Teď jsem na škole profesorem a vedu Katedru aplikované matematiky. Velice mě to baví.

Od začátku dělám výzkum, nikdy jsem nemusel dělat nic nudného kolem. To mi vydrželo celý život – velice nerad dělám něco, co nechci. (smích) Zrovna teď jsem měl spoustu administrativních věcí, ale následujících několik měsíců budu mít klid a budu jen počítat, na to se těším. Počítání je zvláštní tvůrčí činnost, má mnoho kontrolních mechanismů, hezká myšlenka nestačí. Je to intenzivní činnost, kterou člověk nemůže dělat hodinu – půlhodinu se jen soustřeďuji a uvolňuji. Dnešní lidská činnost je plná matematiky, výzkumná komunita je proto velice intenzivní a čím dál důležitější. Teď jedu do New Yorku, v létě do Athén, spolupráce se zahraničními kolegy k mé práci patří.

Pro většinu lidí, už i dětí, matematika není krásnou tvůrčí činností, ale strašákem…

Bohužel si myslím, že by se na střední škole dala vyučovat matematika daleko atraktivněji. Myslím, že někdy si to vytvářejí i ti učitelé matematiky, mají dobrou zbraň na studenty, když zlobí, dají jim těžší příklad. Je to škoda, protože je to velmi hezká věc. Racionální. Na středních školách se to zaobaluje dýmem zvláštna, zvláštním jazykem. To, že to dává smysl, se ztratí.

Vy jste, Zbyňku, ekonomií začal…

Zbyněk: Nevěděl jsem, co studovat, rodiče chtěli, abychom studovali vysokou školu, ale výběr byl omezený. Na ekonomce mě to opravdu nebavilo, a protože jsem se zabýval divadlem, dostal jsem se k autorskému právu. Hned po listopadu 1989 jsem dostal stipendium v Anglii, takže jsem nejdřív vystudoval práva v Anglii, pak jsem se vrátil a i tady si dostudoval. Dělám právo k nehmotným statkům a technologické právo. V rámci svých projektů se zabývám online řešením spotřebitelských sporů. Jsem členem mezinárodní komunity, která se tím zabývá. Baví mě to.

Když se ještě vrátím k péči o vašeho tatínka, dovedete si představit situaci, ve které byste mu teď zavolali záchranku?

Zbyněk: Táta má podle mě situaci pod kontrolou. Když se rozhodne odejít, což se dřív nebo později stane, myslím, že přestane jíst a umře. Teď není důvod, abychom volali lékaře, nedokážu si to představit.

Martin: S postelí a podložkou nemá bolesti, jsem tam každý den a nikdy nevypadá, že by trpěl. Nemluví…

Zbyněk: Jednou zašeptal „čau“, pak jednou se to pokoušel říct, ale nešlo to. Známá měla tatínka v této situaci čtyři roky, říkala, že se časem naučili mu rozumět, z výrazu obličeje a podobně. Táta někdy zamrká, podle mě proto, abychom věděli, že nám rozumí.

Martin: Máme instrukce, že kdyby se něco zhoršilo, první zavoláme Cestu domů (organizace má informace o pacientově stavu díky jeho předchozímu zařazení do domácího hospice, pozn. red.); tam nám řeknou, co máme dělat. Ta jistota, že víme ten první krok, je velmi důležitá.

Zbyněk: Cesta domů je vůbec taková velmi user-friendly (uživatelsky přívětivá, pozn. red.). Dělá přesně to, co potřebujeme, není tam nic navíc.

Martin: Ano, je jedna složka dokumentů, kde je vše, co je potřeba, pro každý případ. Jinak bývá běžné, že se spousta věcí dělá navíc, ze zvyku, a ty důležité věci se neřeší. Tak, jak to má Cesta, je to vzácné. Jinak když jsem přijel k našim, poté co se to stalo a táta se nemohl hnout, měl paniku v očích. Kdyby přišli neznámí lidi a vzali ho do neznáma, podle mě by umřel z paniky. Uvědomil jsem si, že takový člověk může mít pocit, že už je v pekle. Takže ne, nedovedu si teď představit důvod, proč bychom k němu volali záchranku.

Ptal/a se:
Linda Tichotová Fryčová