Naučila jsem se ptát, co lidé potřebují

Magdalena Ondrová je farářkou Českobratrské církve evangelické a od podzimu 2020 působí na půl úvazku v Cestě domů jako duchovní. „Někdy mám pocit, že je okolo mě smrti moc, ale důležité je, že v tom člověk není sám, s kolegy se navzájem podporujeme,“ říká.

Magdalena Ondrová | foto Jan Šilar

V Cestě domů doprovázíš pacienty v péči domácího hospice a jejich blízké v duchovních otázkách. Jsi k dispozici jak věřícím, tak i nevěřícím. Jaké to pro tebe je, pouštět se do takových rozhovorů mimo církevní kontext?

Jako farář v církvi můžu počítat s tím, že lidé vědí, jaká je moje role, technická i duchovní, co ode mě můžou čekat. Na to automaticky navazuji. Při hospicových návštěvách musím nejprve zjistit, jaké je předporozumění lidí, abych mohla adekvátně reagovat, abychom se s pacientem a rodinou nemíjeli. Od kolegů v Cestě domů jsem se naučila, že je potřeba říct, co nabízím, ptát se, co lidé potřebují.

S jakými „zakázkami“ se setkáváš? A kolik jich bývá?

Někdy požadavek na moji návštěvu vzejde přímo z rodiny, někdy moji návštěvu nabídnou kolegové zdravotníci nebo sociální pracovníci. Nechodím bez vyžádání, to by nemohlo fungovat. Zájem přichází ve vlnách, někdy je větší, jindy menší. Třeba za první tři měsíce svého působení jsem měla 30 návštěv v rodinách, konzultací s pozůstalými a domluv pohřbů.

Témata hovorů jsou odvislá od situace. Často se velmi rychle dostaneme k tématu boha, modlitby – u lidí, kteří stojí o rozhovor, se jde dost napřímo. Pak jsou návštěvy, kdy pečující žádají duchovní zaopatření před smrtí, to, čím je v katolické církvi svátost posledního pomazání, přesněji svátost nemocných. Setkávám se i s lidmi, kteří se v mládí pohybovali v církevním prostředí, potom kontakt ztratili a s blízkostí smrti potřebují mluvit o bohu a svých obavách. Někdy také v katolických rodinách zprostředkovávám kontakt na kněze.

Někdy přijdu do rodiny jen nakrátko, ale velmi nablízko a velmi intenzivně.

Jak hluboko se v rozhovorech dostáváš?

Spíš než o hloubce bych mluvila o intenzitě. Myslím, že stejně to mají zdravotníci: někdy přijdou do rodiny jen nakrátko, ale velmi nablízko a velmi intenzivně. Podobně to zažívám i já. Jsou tedy situace, kdy je člověk hodně nablízko. Záleží na tom, kam až si mě pacienti nebo pečující pustí a jak se mi podaří vnímat jejich situaci.

Stejné to bývá u pohřbů. Sejdu se s pozůstalými a snažím se zjistit, jakou mají o obřadu představu a co je pro ně v souvislosti se zemřelým podstatné. Je pro mě důležité snažit se strefit do jejich představy, protože mi přijde, že loučení má stát na tom, jak to potřebují pozůstalí. Nakolik se člověk strefí nebo nestrefí, záleží samozřejmě na míře otevřenosti.

Zmínila jsi týmovost práce v Cestě domů. Jak ji vnímáš?

To, že jsem součástí podpůrného týmu i celého týmu přímých služeb, je pro mě moc důležité, víc, než jsem si před nástupem do Cesty domů dokázala představit. Uvědomuju si to pokaždé, když přijdu do hospicové rodiny – přicházím tam jako někdo další z Cesty domů a navazuji na důvěru kolegů, kteří tam už se spoustou věcí pomohli. Jako kdyby mi kolegové otevírali dveře.

Díky tomu, že pracuji v týmu, vlastně dělám v hospici více čistě farářské práce než v církvi, kde má farář dost často na starosti i práci hospodářskou, organizační, psychosociální. Na to všechno jsou v Cestě domů druzí. To je pro mě nové a dobré.

Jednou z tvých činností je i poskytování podpory kolegům. Jakou formou to děláš?

Pro účinnou podporu je nezbytná důvěra, kterou si člověk musí získat. Snažím se tedy vnímat, co je potřeba, a hledat adekvátní způsoby a příležitosti, jak podporu nabízet.

V současné době to spočívá v rozhovorech s kolegy a v pořádání měsíčních setkání pro všechny zaměstnance a dobrovolníky, která jsou příležitostí pro duchovní zastavení a při kterých se loučíme se zemřelými pacienty. Při přípravě těchto setkání je pro mě důležitá účast na setkáních multiprofesního týmu, možnost slyšet a vnímat kolegy a vůbec být součástí Cesty domů, nikoli „farářským externistou“. Za velkou výhodu považuji to, že jsem od začátku součástí skvělého podpůrného týmu, který už sám dávno poskytuje podporu zaměstnancům a trpělivě snáší moje otázky a nejistotu.

Nevyčerpává se tu energie na zbytečnosti, jde se rovnou k věci.

Jak se v Cestě domů cítíš?

Cítím se tu dobře, díky týmovému fungování se mi tu moc dobře pracuje. Ze začátku mě překvapilo, jaká tu panuje shoda na tom, proč tu jsme. Díky tomu spolupráce skvěle funguje, nevyčerpává se energie na zbytečnosti, jde se rovnou k věci. To vnímám jako něco velmi vzácného. Člověk si na to rychle zvykne, začne to považovat za běžnou věc, ale běžné to není.

Také je pro mě důležitý pocit, že lidé v Cestě domů faráře chtějí. Ani to není samozřejmost. A díky své druhé práci v církvi se mohu opřít o svůj sbor, který ví, že pracuji v Cestě domů a podporuje mě v tom.

Jak tě působení v Cestě domů ovlivňuje? Není na tebe někdy smrti příliš?

Někdy ano. Zvlášť když umírají děti nebo mladí lidé. Ale mám supervizi, jak v Cestě domů, tak s kolegy faráři, takže mám možnost reflexe. Důležité je mít možnost o tom mluvit. V Cestě domů navíc člověk cítí, že není v těch těžkých situacích sám, podporu si poskytují zaměstnanci v jednotlivých týmech i mimo ně. To je možná ten hlavní důvod, proč je v Cestě domů tak dobře.

Ptal/a se: Linda Tichotová Fryčová