Na smrt čekáme celý život

Někteří bioetikové současnosti promýšlejí právo na smrt, zejména v souvislosti s eutanazií. Jiní v takovém uvažování vidí ohrožení úcty k životu a výzvu k zabíjení; varují před historickou paralelou, v níž posuzování kvality života těch či oněch vedlo až k nacistickým vyhlazovacím táborům.   K úvahám o právu na dobrou a přirozenou smrt ovšem vede rovněž úcta k životu v jeho celistvosti, tím spíš je-li medicína schopna udržovat fungování těla bez jakýchkoliv projevů jeho vědomí. Máme například právo nebýt resuscitováni, stihne-li nás, už ležící a trpící, pátý infarkt? Odmítnout zachraňování života medicínou, protože chceme respektovat přicházející smrt? Hospicové hnutí všude na světě považuje za svůj základní princip autonomii pacienta – jeho právo rozhodnout, zda se chce léčit, nebo ne, případně jak. Poměrně rozšířené je tam rovněž sepisování takzvaných předběžných pořízení, jimiž pacient stanovuje, v jakém zdravotním stavu už si nepřeje akutní lékařskou péči. Cedulky „DO NOT RESUSCITATE“ visící na nemocničních postelích jsou respektovány jako přání pacienta nechat smrt přijít.

U nás zatím podobné opatření vůbec nefunguje a podle zkušeností z praxe zatím ani fungovat nemůže – lidé, zvláště ti starší, nejsou totiž zvyklí přebírat odpovědnost za svůj zdravotní stav, spoléhají na lékaře, podřizují se jeho rozhodnutím, často ani „raději“ nechtějí znát svůj zdravotní stav. Uvažování o smrti se obávají všichni – příbuzní často podléhají hrůze ze setkání s ní. Nebývají zpravidla schopni dochovat umírajícího doma a svou starostlivost vyjadřují dohledem na to, zda lékaři „dělají všechno, co se dá“. Smrt svěřují expertům, protože by ji sami nezvládli.

**Rozhodnout v pravý čas **
Občanské sdružení Cesta domů zkouší všudypřítomný strach a odtažitost vůči umírání prolamovat. Úvodní text na informačním a diskusním portálu Umírání.cz začíná obezřetně větou: „Možná jsme Vás vylekali, zaskočili či překvapili.“ Cítíme, proč autoři začínají tak opatrně. Smrt je daleká, izolovaná za zdmi sanatorií, léčeben a domovů důchodců. Sedm z deseti životů končí v naší republice ve zdravotnickém zařízení, přestože si většina lidí přeje zemřít doma. Nejsme připraveni bez okolků brouzdat po webových stránkách s příběhy skutečných umírajících a jejich blízkých, stejně jako většina z nás není schopna do podobných příběhů reálně vstupovat. Večer usnout a ráno se už neprobudit si přejí často staří lidé, hýčkajíce v paměti ojedinělou vzpomínku na jakéhosi vzdáleného prastrýčka, jehož takové štěstí životního konce potkalo. Doufají ve stejné štěstí, jakkoliv si z dění ve svém okolí mohou snadno domyslet, jak zřídka taková situace nastává. Typické dožití přitom vypadá zcela jinak: bývá pomalé, zdlouhavé, provázené opakovanou léčbou srdečních příhod, rakoviny nebo dalších neléčitelných chorob. A jen v necelé čtvrtině případů se odehrává v domácím prostředí.

Ostatně, postarat se o umírajícího člověka doma vyžaduje kuráž a připravenost nést odpovědnost. Protože jakmile při nějakém zhoršení opatrovatelům „rupnou nervy“ a zavolají „rychlou“, zdravotníci se přihrnou s rutinním úkolem řešit akutní stav. A nelámou si hlavu s celkovým stavem pacienta. Přitom někdy stačí, ujistí-li lékař obeznámený s celkovým stavem rodinu telefonicky, že jde o přirozenou součást umírání, kterou je třeba v klidu přijmout. Svědčí o tom zkušenosti ojedinělé mobilní domácí hospicové péče, kterou provozuje právě pražské občanské sdružení Cesta domů. Lidé s její zdravotnickou pomocí mohou péči o svého blízkého zvládnout doma. Pozoruhodné je, že sdružení funguje zcela nezávisle na zdravotní pojišťovně, žije především z grantů různých nadací. Zdravotnický systém je vůči potřebě takové péče slepý – například v Brně, kde má vznik podobných mobilních paliativních služeb naplánován Hospic sv. Alžběty, pojišťovna vyhodnotila stav poskytované domácí péče jednoduše jako dostatečný. Nad takovou argumentací lidé situace znalí jen nevěřícně kroutí hlavou.

Od léčení nemoci k paliativní péči
Žijeme ve světě, z něhož je smrt vyhoštěna. Nepotkáváme se s ní celý život, jako se s ní potkávali naši předci. Nemáme s ní zkušenost a nejsme na ni připraveni. O to překvapeněji stanou nevyléčitelně nemocní před nepochopitelným obdobím života, které jim „zbývá“. Příběhy z hospiců často podávají svědectví o zmatených příchozích, kteří nevědí, co si s takovým životem odkázaným na péči druhých mají počít. Nejraději by zemřeli hned.

„Chvíli jsme o tom mluvili a já jsem se ho pak zeptala, jestli by nemohl zkusit přemýšlet, k čemu mu ten měsíc života navíc byl darován, co byste mohl a chtěl ještě dokončit, uzavřít,“ vypráví zakladatelka brněnského hospice. „Za dva dny se spolu s manželkou rozhodl, že půjde zpátky domů, kde chce svůj čas dožít.“ Občas si rodiny berou své příbuzné třeba jen na posledních pár dní a uspořádají třeba rodinnou slavnost či něco podobného.

Zkušenosti hospiců tedy vypovídají také o tom, že se lze právě zde, na konci života, dobrat jeho smyslu a naplnění. Čas umírání nabývá na hodnotě i plnosti. Obavy, provázející onen předcházející bod, kdy se rozhoduje o „přehození výhybky“ od léčení nemoci k paliativní péči, nabývá s takovým prožitkem jiné obrysy. Přestává o něm platit, že „čím později, tím lépe“. I zde začíná být důležité rozhodnout v ten správný čas.

Lenka Sedláková, Literární noviny 2006-14

Ve stejném čísle Literárních novin vyšla i recenze Mileny Černé  na knihu Dr. Iry Byocka — Dobré umírání. Knihu si můžete zakoupit přímo v kanceláři hospicovéo občanského sdružení Cesta domů  nebo prostřednictvím katalogu.