Na poslední štaci

Radost až do konce

Byl by omyl myslet si, že do hospice odkládají děti své přestárlé rodiče… Jde o takové nemocné, se kterými si akutní medicína neví už rady — většinou s nádorovým onemocněním -, kteří stále potřebují lékařskou péči a léky proti bolesti. Ale především by si přáli důstojně dožít… Často nejde ani o to, že by jejich rodina nebyla ochotna se postarat, ale někdy toho ani není schopná, ať z jakýchkoli důvodů. “Hospic je zařízení pro nevyléčitelně nemocné v posledním stadiu nemoci,” říká jeho ředitel ing. Josef Heller. “V léčebně dlouhodobě nemocných, kde dostanou pacienti jen nejnutnější zdravotní péči, je velmi málo času a také velmi málo personálu na to, aby se věnoval každému individuálně. Aby s ním trávil hodiny v rozhovoru nebo s ním šel na procházku… Hospic všechno tohle umožňuje.” Zároveň s hospicem se na světlo světa prodral i nový obor — paliativní medicína, tj. medicína, která neléčí nemoc, ale pouze její příznaky. Onkologické onemocnění mohou provázet kruté bolesti a právě tohle odvětví medicíny má za úkol najít pro každého pacienta takové dávkování, aby se mu ulevilo — ale nezatemnil se mozek.

Na konci cesty

Ten, kdo do hospice přijde, ví, že už neodejde. Že je na konci své cesty. A nikdo mu to ani nezastírá. “Od všech nově příchozích klientů vyžadujeme tzv. informovaný souhlas. Musí souhlasit s tím, že nebude léčena jejich nemoc, ale pouze její příznaky. Nový klient musí vědět, že je nevyléčitelně nemocný. Jsme překvapeni, kolik nemocných neví, jak to s nimi opravdu je! Někdy je lékař neinformoval na přání rodiny, jindy to zkrátka z určité pohodlnosti neudělal. A je pak na nás, abychom babičce sdělili, že má nevyléčitelný nádor…”
Když se tohle nemocný dozví a přijme jako nevyvratitelnou pravdu, stává se z pacienta klientem a obyvatelem jednoho z více než dvaceti pokojíků. Nečeká na něho žádný drastický řád, jaké platí v nemocnicích (všichni, kdo prošli některou naší nemocnicí, si na nešetrné buzení ráno v pět hodin stěžují, ale přesto tenhle přežitek z dob Marie Terezie ještě pořád nikdo neodstranil…).
Pětadvacet lůžek pro Prahu a Středočeský kraj je žalostně málo, bylo by třeba ještě nejméně jednou tolik. Situaci řeší alespoň tzv. domácí hospic, kdy sestřička dochází za klienty a postará se o ně. “Ale pozor! Nejde o nošení obědů nebo úklid! Samozřejmě si s nimi popovídá, ale především má na starosti, aby dotyčný dostal léky, které mu předepsal jeho ošetřující lékař. Musí to provádět odborný personál, opiáty jsou ostře sledované!”

Pohoda a zase pohoda

Základním požadavkem hospice je, aby jeho klienti byli nejen zbaveni bolesti, ale cítili se jako doma. “Lékaři i všichni ostatní jsou moje rodina!” svěřila se mi se slzami v očích devětaosmdesátiletá paní Kovářová, kterou jsem později navštívila. Ještě předtím jsem prozkoumala, jak vypadá “pohoda” ve Štrasburku. A byla jsem opravdu překvapena! Každý spí, jak dlouho chce. Po probuzení dostane snídani až “do postele” — to znamená na pokoj, ale když si to přeje, může skutečně snídat i v posteli. Během dopoledne proběhne vizita, ale opět: když klient odpočívá nebo spí, nikdo ho nebudí. I lékař při vstupu do pokoje klepe. Když přišla doba oběda, vrhla jsem se na talíř a trochu mě zklamalo, když jsem zjistila, že je na pořadu typicky české jídlo: vepřo knedlo zelo. “Abychom vám objednali nějakou dietku, na to nebyl čas!” smál se pan ředitel. “Ale diety jsou tady — protože jsme lékařské zařízení — samozřejmostí. Redukční, diabetické i jiné.” I obědy se podávají na pokoji, totéž večeře. “Žádnou společenskou místnost nemáme, kdo chce, může přijímat návštěvy ,doma’ na pokoji’ — zato máme kapli.” A zvedá mě pan Heller od oběda. Kaple je krásná, okenní vitráže jsou dílem akademického malíře Karla Stádníka. Kromě bohoslužeb se tady pořádají i kulturní akce, na kterých účinkoval i Karel Zich či Felix Slováček.

Dobrovolník na pár hodin

Pomoci nemocným chce dost lidí. Někteří dávají sponzorské dary, jiní pomáhají jako dobrovolníci. “Vrchní sestra si každého zájemce proklepne, a když obstojí, trošku ho proškolí.” Dobrovolník se rovná vlastně společník. Někdo, kdo by pomohl napsat dopis, ale i si uměl popovídat, kdo by si zahrál šachy, kdo by vyslechl stesky… Asi tak nějak jsem si to představovala, když jsem po poledni navštívila paní Kovářovou. Byla to bělovlasá dáma, kterou jsem hned na úvod pobavila. “Kovářová,” představila se mi. “Schmidtová,” odtušila jsem a dodala, “to je německy Kovářová.” Seděla v krásné židli, kterou si vzala s sebou jako svůj jediný majetek. , Je jí šedesát let!” prozradila mi. Trochu jsem se bála kontaktu s někým, jako je ona — s člověkem, který má smrt na jazyku -, a překvapilo mě, že je velmi pozitivně naladěná. Vyprávěla mi, že byla dvakrát vdaná, ukázala mi svatební fotografii se svým druhým mužem. “Tu mi přinesla vnučka!” Zvláštní pocit byl, že její dceři je už sedmdesát let… Vykládala, že byla deset let v komunistickém kriminále, i o své šikovné pravnučce. Když přišla, neměla chuť žít, ale ve Štrasburku ji dokázali přivést “zpátky”. A nakonec mi s úsměvem na rtech prozradila svoji životní filozofii: “Minulost je pryč. Vyrovnala jsem se se vším dobrým i zlým, co bylo. Přítomnost je teď. Tady. Ve Štrasburku. A budoucnost…, to už je jenom fronta na krematorium…” Božena Němcová by řekla: Šťastná to žena! A já musím říct, že paní Kovářová, i když neví, kolik času jí ještě zbývá, šťastná opravdu je.

Poznámka: Základní částka za ošetřovací den od zdravotní pojišťovny na pacienta činí 610 korun. K té náleží ještě platba za kategorii, která zohledňuje jeho stav. Výsledná částka zahrnuje péči lékaře, zdravotních sester, ošetřujícího personálu, stravu, teplo, světlo a léky pouze v hodnotě čtyřiceti pěti korun. Tři stovky si platí klient, další peníze si musí hospic vydělat — nebo respektive získat od sponzorů… Dotace na tento rok totiž dělaly dohromady “balík” — 550 tisíc korun…

Hospic

• Ve středověku označoval útulek pro unavené poutníky.
• V hospici dostali najíst, byly jim ošetřeny unavené nohy, dostalo se jim i úlevy duchovní a zcela jistě prožívali radost i z toho, že veškerá péče byla věnována jen jejich osobě. — Hospice postupem doby zanikaly, ale myšlenka útočiště pro potřebné nikoliv. — Signálem k rozvoji hospiců, jejichž počet se zejména v Anglii a ve Spojených státech odhaduje na dva tisíce, bylo úsilí spjaté s dílem Cecilie Saundersové, která v roce 1967 založila Hospic sv. Kryštofa.

“Nejmladší klient hospice Štrasburk ještě ani neoslavil třicetiny.”

Foto popis| Většina členů správní rady občanského sdružení, které vznik hospice Štrasburk iniciovalo, jsou lékaři, a ti moc dobře vědělí, co dělají…
Foto autor| FOTO: MARCEL GONZALES-ORTIZ, VADIM KRAMER