Na pacientech nám lidsky záleží, chceme pro ně maximum; někdy nás to vyčerpává

V Cestě domů působíte jako lékařka 10 let. Co vám běží hlavou, když ráno přicházíte do práce?

Do práce se pokaždé těším. I když vím, že mě v rodině pacienta čeká hodně náročná, smutná situace, můžu se ve všem spolehnout na své kolegy, jdeme tam v týmu a zvládneme to.

Nejčastěji mi běží hlavou, jestli za ten den dokážeme stihnout všechno, co potřebujeme. Ke každému pacientovi jezdím s jinou sestřičkou, a když mám třeba čtyři návštěvy po sobě, je náročné to zkoordinovat. A někdy si všechno naplánujeme a pacienti nám pak program změní… Ale docela mě to baví, užívám si, že každý den je jiný, a někdy ráno úplně nevím, co se bude dít.

Když nejsem před příchodem do rodiny pacienta nervózní, říkám si, že je něco špatně.

Během těch 10 let jste vstoupila do mnoha desítek domácností. Dá se mluvit o nějaké rutině, nebo je to pokaždé jiné? V každé rodině mě vždy čeká nová situace, obzvlášť když přijíždíme na první návštěvu. I po těch letech cítím trému a nervozitu, přemýšlím, kam přijdeme, jaký bude pacient a jeho rodina, jestli dokážu nemocnému dát prostor na všechno, co mi potřebuje říct, nebo jestli třeba nebude chtít vůbec mluvit, jestli neřeknu něco špatně… Obav je tam hodně. Když naopak nejsem nervózní, říkám si, že je něco špatně, že se nesoustředím, protože vždy je z čeho být nervózní. To mě udržuje ve střehu.

Bylo pro vás těžké rozhodnout se, zda přijmout nabídku stát se primářkou domácího hospice Cesta domů?

Chvilku jsem nad nabídkou přemýšlela, nekývla jsem hned. Zásadní pro mě bylo, že jsem cítila velkou důvěru od vedení. Dlouho jsem se domnívala, že jsem typ, který nemůže být vedoucí pracovník. I proto je pro mě důležité, že si někdo myslí, že bych to dělat mohla, a zavazuje mě to. Vím s jistotou, že Irenu Závadovou (primářka v letech 2013–2022, pozn. red.) nahradit nemůžu, je pro mě velkým vzorem jako lékařka i ve vedení týmu. Jsem však odhodlaná ji vystřídat. Došla jsem k tomu, že zásadní není, jestli se cítím nebo necítím jako šéf, ale jestli do toho chci jít a jestli mě to bude bavit.

Obdivuji Ireninu schopnost posouvat hranice toho, co u pacientů doma dokážeme. Rozpoznávat výzvy, odvahu a vůli zkoušet nové věci. Doufám, že se mi to také bude dařit. Potřebuji si všechno víc rozmýšlet, ale to snad nemusí být na škodu.

Co všechno se pro vás pracovně mění?

Budu trávit méně času u pacientů, to mě nutilo přemýšlet, jestli pozici primářky přijmout. Mým snem totiž stále zůstává jezdit od rána do večera k pacientům a osobně jim pomáhat. V nové funkci budu muset být víc k dispozici týmu lékařů i vedení, ale těším se, že budu zároveň moct zasahovat i do ladění celé organizace. Je to jiná práce, ale s lidmi, které mám ráda, s kterými sdílím podobné hodnoty.

Naše nadace patří do mého soukromého života.

Jste známá jako spoluzakladatelka Nadace rodiny Vlčkových, která vznikla v roce 2021 s cílem rozvinout dětskou paliativní péči v ČR. Součástí plánů nadace je i vybudování dětského lůžkového hospice v Praze. Vzhledem k vaší odbornosti by se nabízelo, že budete v nadaci pracovat. Proč jste se rozhodla zůstat v Cestě domů?

Nikdy jsem nepomyslela na to, že bych kvůli nadaci opustila Cestu domů. Ale je pravda, že hodně lidí je překvapeno, když řeknu, že pracuji pořád v Cestě domů. Naše nadace patří do mého soukromého života, dělá mi radost vedle dětí a rodiny, je to další tým, na který se mohu spolehnout. Od začátku jsme ale měli s manželem jasno v tom, že to bude aktivita navíc, která nesmí omezit naše zaměstnání. A v nadaci pracují odborníci, kteří to zvládají lépe než my.

Často říkám, že práce v Cestě domů je pro mě splněným snem. Jsem za to vděčná a rozhodně bych nechtěla dělat něco jiného. Lidé se také ptají, zda budu dělat primářku v dětském hospici. O tom jsem rozhodně neuvažovala, je to dětské zařízení, pracovat tam budou pediatři. Od začátku také hlídám, aby nadace nebyla konkurencí Cestě domů, i ve smyslu poskytování služeb. Cítím velký rozdíl mezi paliativou pro děti a pro dospělé.

Od prváku na medicíně jsem věděla, že bych chtěla dělat paliativní medicínu.

Zatím není moc lékařů, pro které by práce v paliativě byla prací snů. Co vás na práci v domácím hospici tolik přitahovalo?

Věděla jsem od prváku na medicíně, že bych chtěla dělat paliativní medicínu. Psal se rok 1999 a manželova maminka trávila poslední tři týdny svého života v lůžkovém hospici. Střídali jsme se u ní, já jsem měla dost času, bylo zkouškové období, pamatuju si, že jsem se učila na anatomii. Během těch tří týdnů jsme se spolu seznamovaly, prožily jsme moc hezké chvíle. Viděla jsem, jak důležitá část života to je a jak záleží na každé maličkosti. Ona mi dokázala zprostředkovat, co je pro ni v tu chvíli důležité. Totiž laskavý přístup a doktor, který se zajímá a má na pacienta čas. To mě nadchlo.

Po škole jsem si zvolila jako specializaci geriatrii a čtyři měsíce jsem pracovala na LDNce, to mě také nesmírně bavilo. Když jsem pak byla na mateřské, zahlédla jsem v televizi dokument o Cestě domů, vystupovala v něm MUDr. Marie Goldmannová, kterou jsem přes své známé trochu znala. Přišlo mi skvělé, že jde poskytovat paliativní péči i doma a pro Cestu domů jsem se nadchla. Občas jsem se pak koukla na webové stránky Cesty domů a snila o tom, že bych tam mohla pracovat. Později jsem náhodou potkala Marka Uhlíře, v té době ředitele Cesty domů, a ten mi nabídl, abych zkusila jezdit se zdravotníky.

Neměla jsem tehdy atestaci a byla jsem nadšená, strašně jsem se přes Vánoce těšila, že budu moct jet autem s nápisem Cesta domů, pořád jsem o tom vyprávěla manželovi. Marek Uhlíř se snažil mírnit mé nadšení, říkal: „Čím víc budeš nadšená, tím pak můžeš být víc zklamaná.“ Pořád jsem čekala, kdy to zklamání přijde, a ono nepřišlo. Byla jsem tam, kam patřím.

Když člověk dělá něco rád, je těžké poznat správnou míru.

Ani po čase se neobjevilo nic, co by pro vás bylo těžké?

Až po poměrně dlouhé době jsem zjistila, že nejtěžší na téhle práci je udržovat hranice. Teď jsem v práci – a teď už ne. A také je těžké poznat, jak blízko být pacientům. První dva roky jsem měla pocit, že čím jsem pacientům blíž, tím je to lepší. Lidé mě totálně nabíjeli a měla jsem pocit, že se tím nemůžu vyčerpat. Pak jsem pochopila, že si nějaké hranice nastavit musím, vůči sobě a své rodině, ale i vůči pacientům a jejich rodinám. Snažila jsem se, abych byla v práci hlavně proto, že to lidé potřebují, ne proto, že já čerpám z jejich krásy. Když člověk dělá něco rád, je těžké poznat správnou míru. To, že někdy je to v rodinách těžké, člověk je smutný a zamyšlený a trochu mimo, nepovažuji za komplikaci, ale za součást téhle práce.

Co bylo v Cestě domů tehdy jiné než dnes?

Když jsem nastupovala, mívali jsme v péči naráz maximálně dvanáct pacientů, dnes jich máme dvojnásobek. Používali jsme jen dvě auta, ta jsme měli na delší cesty, jinak se jezdilo metrem, což bylo taky fajn, hodně jsme si toho se sestřičkou stihly říct. A pak jsme dorazily k pacientovi, zjistily jsme, že něco nemáme, a sestřička se za 3 hodiny vrátila… Bylo to pomalejší, myslím ale, že jsme byli méně uhonění.

Teď je obrovská poptávka. Lidé o paliativní péči už vědí, lékaři nabízejí hospice. To je obrovský benefit pro pacienty a pro nás zátěž, se kterou jsme se museli poslední roky rychle vyrovnávat. Mám moc ráda obrovskou flexibilitu Cesty domů a touhu brát všechno jako výzvu k hledání řešení. Tím, že se mnohonásobně zvýšil zájem, musela se nově nastavit pravidla, kdy koho přijmeme, jak ošetřit pacienty bez toho, abychom je přijali do péče, jak co nejvíc prodloužit dobu, kdy ještě mohou být bez domácího hospice. Tak vznikla naše Ambulance paliativní a podpůrné péče. Myslím, že v povědomí pacientů a lékařů ještě nějaké rezervy jsou, ale hodně se to zlepšilo. Nám přibylo hodně práce, ale to je dobře – je to úkol, jak hledat cesty.

Jsme otevřeni pomáhat lidem, být jim k dispozici, aniž by nás to obtěžovalo.

V čem je podle vás Cesta domů silná? A vnímáte i nějaká slabá místa? Jakou máte představu o vývoji jejích služeb do budoucna?

Silných stránek vidím hodně: skvěle propracované služby, know-how, jak zorganizovat péči v domácím prostředí. Vážím si ale především té otevřenosti k výzvám a hledání řešení. To v Cestě domů vnímám jako velký dar. Myslím, že to hodně souvisí s naší týmovostí. Ve zdravotnickém týmu platí, že se všichni dokážou velmi rychle přizpůsobit nastalé situaci, mohou se skoro přetrhnout nápady.

Silná stránka Cesty domů je i její kultura, která souvisí s celkovým nastavením – jsme otevřeni pomáhat lidem, být jim k dispozici, aniž by nás to obtěžovalo. Na pacientech nám lidsky záleží; to bohužel není ve zdravotnických zařízeních pravidlem. A z potřeby být k dispozici pacientům plyne i potřeba být k dispozici jeden druhému, tím pádem máme v týmu všichni pocit bezpečí, opory, možnosti sdílení. Má to samozřejmě i svoje rizika, můžeme se snadno vyčerpat, zatím ale zdravotnický tým drží dobře.

Myslím, že Cesta domů má tah na branku nejen ve službách, ale i v rámci osvěty, marketingu, zviditelňování potřeby paliativní a hospicové péče. To je podle mě velmi důležité a Cesta domů to pořád posouvá dál.

Odvrácenou stránkou je, že se chceme dokonale postarat o všechny pacienty, všem vyhovět, i když poptávka roste a my to už nemůžeme stíhat. Protože nám na pacientech tolik záleží, nedokážeme někdy slevit z naší kvality ve prospěch kvantity. Zároveň je pro nás velmi těžké odmítat zájemce. Zkoušíme různé modely, teď jsme se dostali do situace, kdy se sice dokážeme postarat o velké množství lidí, ale většinou je to na krátkou dobu nebo opravdu už slevujeme z našich mechanismů, které fungují, ale berou nám hodně času a energie. Je důležité pořád hledat střední cestu.

Dokážeme se postarat o čím dál víc pacientů, ale musíme si na to sehnat peníze.

Je nějaké přání, které byste měla za českou paliativní scénu?

Za poskytovatele paliativní péče mám jedno velké přání, a to aby práce v paliativě byla i finančně doceněná. Abychom svou prací vydělali na provoz. Vnímám negativně, že se sice v Cestě domů dokážeme postarat o čím dál víc pacientů, ale musíme si na to sehnat peníze. Pro všechny hospice i poskytovatele ambulantní paliativní péče je těžké, že si nevydělají na provoz a závisejí na penězích dárců. Bez dárců bychom se ani zdaleka nedokázali adekvátně postarat o většinu našich pacientů. Moc si dárců vážím, protože my děláme svou práci, ale oni dávají, i když nemusí, a umožňují tím mnoha rodinám strávit důležitou část života pohromadě.

Vím, že situace je složitá, paliativní péče není jen zdravotní, ale i sociální služba, čím víc je tam subjektů, tím hůř se domlouvá, z čeho peníze půjdou. Financování zůstane vždy vícezdrojové, nikdy to nebude tak, že by pojišťovna zaplatila všechno. Ale přála bych si, aby se na tom stát a zdravotní systém podílely víc než dosud.

Mrzí mě, že třeba kardiologická ambulance si dokáže na sebe vydělat, zato ambulance paliativní péče je finančně výrazně ztrátová. Je to komplikace pro poskytovatele – nemocnice si rozmyslí, zda si zřídí ambulanci paliativní péče, protože si na ni bude muset vydělat jinde. Moc bych si přála, aby se to změnilo.