z médií

Marný útěk před smrtí

Současná česká společnost si podle expertů neví rady se smrtí, a proto se ji k vlastní škodě snaží vytěsňovat

Češi jsou se svými pohřebními zvyklosti v Evropě naprostými exoty. Nejenže své mrtvé zpopelňují nejčastěji ze všech neasijských národů, ale zcela bezkonkurenčně vedou i v počtu pohřbů bez jakéhokoliv důstojného obřadu.
Ve vesnici na ostrově Dobu jihovýchodně od Nové Guineje se scházejí smuteční hosté. Náhle jeden z nich povstane a začne postupně urážet všechny ostatní přítomné: „Tawa, teď ty! Ten, který zemřel, měl mnoho prasat. Ty tvoje nestojí za nic. Togo, teď ty! Ten, který zemřel, uměl dobře vyrábět rybářské sítě. A ty chytáš ryby takhle. Kopu, teď ty! Ten, který zemřel, usilovně pěstoval batáty. Domů chodil až za tmy. Ty se ale válíš doma už v době oběda.“
     Takto popisuje americká antropoložka Ruth Fulton Benedictová ve své knize Kulturní vzorce pohřební rituál příslušníků etnika tzv. paranoidního typu kultury. Tento typ kultury se mezi obyvateli nehostinného ostrova se skalnatým a na ryby chudým pobřežím podle Benedictové vyvinul vlivem nepříznivých životních podmínek. Neustálé nepřátelství, války, kanibalismus a víra ve vražednou moc čarodějnictví vypěstovaly u zdejších lidí všudypřítomný stav úzkosti, podezíravosti a ohrožení. Dobuové jsou například hluboce přesvědčeni, že člověk může pro sebe něco získat, pouze když o to připraví někoho jiného. Tradiční pohřební rituál tento pohled na svět dokonale obráží.
     V obřadní síni krematoria v Lounech se shromáždili pozůstalí po dobrovolném hasiči z nedaleké vsi. Nastupuje čestná stráž tvořená příslušníky jeho hasičského sboru – trochu se kymácejí a na všech je dobře vidět, že již notně popili na věčnou památku svého kolegy. Vnuk zemřelého se cítí trapně ještě dnes, po dvaceti letech, když si tento obrázek vybaví. Nemá přitom vlastně k pocitům trapnosti žádný objektivní důvod: mohl by být naopak hrdý, že jeho dědeček vůbec nějaký pohřební obřad měl a že se ho zúčastnil i někdo jiný než členové nejbližší rodiny. V Česku je totiž v současnosti zcela bez obřadu pohřben, či přesněji řečeno zpopelněn, minimálně každý třetí zemřelý. Ve velkých městech je to ještě smutnější. Například v Praze se bez obřadu odehraje celá polovina všech pohřbů a každá zhruba pátá urna s popelem nebožtíka zde zůstává nevyzvednuta. „To, že se tady koná tolik pohřbů bez obřadu, nemá obdoby v celé Evropě. To se neděje nikde jinde. Třeba v Německu se odhaduje počet pohřbů bez obřadu na zhruba pět procent,“ říká sociální antropoložka Olga Nešporová z Fakulty humanitních studií UK, která se touto problematikou dlouhodobě zabývá.
     Příčinou tohoto „výjimečného“ postavení je podle zasvěcených především sekularizace společnosti, která započala ještě před vznikem první republiky a kterou stvrdilo čtyřicet let komunismu. Výsledkem je neschopnost Čechů poradit si nejen se smrtí nejbližších, ale také se svou vlastní smrtelností a v konečném důsledku i s celým svým životem.

Synchronizované truchlení

Lidé, kteří se rozhodnou pohřbu raději vyhnout a nechají například svého rodiče zpopelnit bez obřadu, nedělají rozhodně dobře. Podle psychologů si tím zakládají na budoucí psychický problém.
     „To, jak se člověk vyrovnává s těžkou ztrátou, nikdy není kontinuální proces, kde by na začátku byl největší smutek a na konci bylo zapomnění. To je kolísavý proces, který jde nahoru a potom zase dolů a zase nahoru. Tento cyklus musí několikrát proběhnout, a když to neuděláme řízeně, tak to bude propukat samovolně anebo se to bude jen odtlačovat,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš. „Když se vám stane nějaké neštěstí, ať už to je úmrtí někoho blízkého, rozvod nebo třeba autohavárie, tak vždycky máte periody, kdy vám to leze do hlavy, mozek to zpracovává a potom zase odsouvá, dělá jinou práci a zase to zpracovává. Lidé, kteří se snaží za každou cenu vytlačit takové vzpomínky, je potom mají nakonec ještě silnější, protože ty vzpomínky mají takovou sílu, kolik emocí do nich investujete.“
     Podle Klimeše není hlavní funkcí pohřbu ani tak rozloučení se zemřelým, ale určité odříznutí se od vzpomínky na něj a její bezpečné zakonzervování. „Do hlavy se natáhnou všechny emoce a znovu se vše kolektivně prožije. Dojde k odžití i všech nevyřčených věcí, lidi si třeba uvědomí, co všechno si chtěli a nestihli se zemřelým říct. Ten zemřelý člověk se zpřítomní a zakonzervuje se v hlavě. To je to velké vypětí – a po něm jdou opět emoce dolů,“ dodává psycholog.
     Klimešova slova nepřímo potvrzuje zkušenost některých pozůstalých. „Maminka svého otce neviděla asi pětadvacet let, ale tak zhruba dva roky před jeho smrtí se setkali a dost se sblížili. Hodně prožívala, že je znovu se svým otcem. Pohřeb silně probrečela, mnohem více než třeba dědova druhá manželka. Ale prakticky bezprostředně po pohřbu už byla s jeho smrtí až obdivuhodně vyrovnaná,“ popisuje svou zkušenost Miroslava, vysokoškolská učitelka italštiny. „Naopak, když zemřela babička, matka maminky, tak jsme se i s ohledem na její přání rozhodli, že žádný obřad nebude. Jen jsme vyzvedli urnu, převezli ji tramvají z krematoria ve Strašnicích na Olšany, uložili ji do kolumbária a šli jsme do cukrárny. Nikdo nebrečel a nic se nedělo. Mámě se o babičce stále zdá a má výčitky.“
     Vysvětlení je podle psychologa Klimeše zřejmé: „Takové fantazijní pozůstatky dávají vzpomínkám energii. Proto je dobré se vzpomínkami aktivně pracovat. Právě pohřby nebo Dušičky, takové to ritualizované truchlení jednou ročně, dělají to, že zemřelé znova ,narvou‘ do paměti a potom je zase na delší čas nechají vymizet. Že lidé na pohřbu brečí, je v pořádku. Potom se opět zklidní a třeba právě na Dušičky si to zase připomenou a zopakují.“
     Klimeš současně upozorňuje na další přirozenou funkci pohřbu. Tou je určitá synchronizace truchlení. „Je opravdu dobré synchronizovat smutek, aby všichni smutnili naráz. Pokud jeden opláče smrt příbuzného v roce 2007 a druhý ho má oplakávat v roce 2009, tak se minou v emoci. Vám bude hrozně špatně a budete se koukat na člověka, který je hrozně spokojený, kouká se na vás a říká: Co je? Tak dělej něco! A naopak až on potom bude brečet, tak vy mu budete říkat: Vzmuž se, vždyť už je to dávno! Proto je dobré, když tím smutkem prochází celá komunita společně,“ vysvětluje.
     Ze stejného důvodu není příliš moudré vylučovat z pohřebního dění děti. Představa, že například pohled na rakev mrtvého dědečka bude děti nějak traumatizovat, je podle psychologa jednoznačně chybná.

„Děti to nijak hrozně neprožívají, těm to dochází – pokud vůbec – až za dlouho. Ony si tím pohřbem svého dědečka zakonzervují v mysli – takhle skončil. Není nic horšího, než když se dědeček po anglicku vypaří. V dřívějších dobách byly děti na smrt zvyklé, setkávaly se s ní běžně. Takže není žádný důvod je nebrat na pohřeb, naopak,“ radí psycholog Klimeš.

Proletářsky žít, proletářsky zemřít

Hlavním důvodem, proč se Češi ve velké míře dobrovolně vzdali blahodárných účinků pohřebních obřadů, a stali se tak přinejmenším evropskou raritou, je vytlačení tradičních, v českých zemích hlavně katolických církevních rituálů, které jinde v Evropě představují standardní způsob rozloučení se zemřelým. „Je to jednoznačně dáno sekularizací a také tím, že tady za komunistického režimu vznikla nějaká forma světského rituálu, který, jak já se domnívám, současné společnosti nevyhovuje. Ovšem pohřební služby nejsou schopny nabídnout nějakou přijatelnější alternativu,“ domnívá se antropoložka Nešporová.
     Podobný názor má i katolický duchovní P. Tomáš Stritzko z Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). „Vliv křesťanství, který byl mohutný ještě v 18. století, už v 19. částečně upadá a úpadek pokračuje i ve 20. století. Tento vliv křesťanství a křesťanské civilizace se ovšem promítl do civilního sektoru. Typicky katolická obřadnost se projevila i ve vztahu k pohřbu a k dalším věcem, jako je třeba svatba. Také komunistický systém do sebe zapracoval jisté prvky křesťanské morálky, jen to prohlašoval za socialistickou morálku. To jsou ty světské rity, například svatba na obci před starostou. Je to sice oproštěné od mše svaté, ale je tam alespoň touha nějaký obřad zachovat. I když ze světského pohledu by stačil jen podpis,“ říká P. Stritzko.
     „V ostatní Evropě je to stále tak, že naprostá většina pohřebních obřadů má nějaké církevní zaštítění. Například ve Švédsku či v Anglii, i když to jsou také relativně sekularizované společnosti, je světských pohřbů jen asi deset procent. Zbavili jsme se staré náboženské tradice, máme novou, ta už nevyhovuje a nic dalšího tady není,“ vysvětluje Nešporová.
     Potlačování tradičních katolických pohřebních obřadů souvisí v našich končinách jednoznačně s propagací pohřbu žehem. Čeští zastánci této formy posledního rozloučení se inspirovali v Německu, kde byl propagátorem kremace koncem 19. století především levicově orientovaný spolek Die Flamme. Ten prosazoval žeh jako moderní, pokrokovou metodu pohřbívání pod heslem: „Proletářsky žít, proletářsky zemřít a v souladu s kulturním pokrokem se nechat zpopelnit!“ Ideologicky měla být kremace především symbolem boje proti tradici a „vysvobozením těla z věčné moci katolické církve“.
     V českých zemích převzala myšlenky Die Flamme již v roce 1899 Společnost pro spalování mrtvol, o deset let později přejmenovaná na Krematorium. Mezi jejími podporovateli byla také řada známých osobností českého kulturního života – například Vojtěch Náprstek, Jan Neruda či Božena Němcová. Krematorium později přijalo název Společnost přátel žehu, pod nímž působí dodnes. Kremaci jako pokrokovou metodu pohřbívání samozřejmě později s nadšením podporoval i komunistický režim.
     „V minulém období byl pohřeb žehem podporován ze strany státu jako určitá konkurence církevního pohřbu. Režim prostě viděl v občanských řečnících, kteří obvykle v krematoriích hovořili, protiváhu katolickým kněžím,“ říká předseda Sdružení pohřebnictví v ČR a současně ředitel Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julius Mlčoch. Nahrazování církevního obřadu obřadem civilním nebo žádným přitom postupovalo jen relativně pomalu. Ještě v roce 1955 bylo celých 75 procent obřadů katolických a v roce 1978 se církev postarala o rozloučení s 39 procenty zemřelých.
     Pohřeb žehem je obvyklý především v protestantských zemích. V zemích s katolickou či pravoslavnou tradicí je spíše výjimečný. Největší podíl kremací v Evropě je proto ve Švýcarsku (75 procent), Dánsku, Británii (shodně 72 procent) a Švédsku (70 procent). Naopak nejmenší je v Bulharsku (pět procent), Irsku (šest procent), Itálii (sedm procent) a Španělsku (sedmnáct procent). Původně spíše katolické Česko se opět vymyká z jakýchkoliv pravidel a se 76 procenty kremací předstihuje všechny tradičně protestantské země.
     P. Stritzko nepokládá tento stav za nijak překvapující. „Český i historicky daný fenomén je, že se tu dělá všechno poměrně z přesvědčení, a taková ta společenská přetvářka, i když se nám mnohdy přisuzuje, se příliš nepěstuje. Když už u nás lidé pro něco jsou a je jich mnoho, tak si za tím stojí. S úpadkem víry to vede k tomu, že ti, kteří žijí z víry, dělají křesťanské pohřby, katolické pohřby, ale ke katolické víře se hlásí maximálně třetina obyvatel a z nich praktikuje jen nepatrný zlomek. Většina se hlásí k ateismu, a tím pádem konsekventně dělá to, co je výplodem ateismu,“ domnívá se katolický kněz.
     Poměrně svérázné vysvětlení masovosti kremací nabízí předseda Sdružení pohřebnictví v ČR. „Podle mého názoru to má možná své kořeny už v dávné historii. I staří Bohémové své mrtvé zpopelňovali,“ říká s mírnou nadsázkou Julius Mlčoch, který současně upozorňuje na značné regionální rozdíly. Zatímco v Praze pozůstalí volí pohřeb žehem z 95 procent, třeba na jižní Moravě se stále skoro tři čtvrtiny nebožtíků ukládají do země. To opět nápadně koresponduje s rozšířením náboženské víry, respektive ateismu.
     S českou religiozitou a představami Čechů o posmrtném životě to ovšem může být mnohem složitější, než se obvykle domníváme. Jako věřící se deklaruje ve většině průzkumů či při sčítání lidu již zmíněná zhruba třetina obyvatel. Z výsledků výzkumu, na němž se podílí také citovaná sociální antropoložka Olga Nešporová, ovšem vyplývá, že o existenci nějaké formy posmrtného života je rozhodně přesvědčeno jen 11 procent obyvatel České republiky, a tomu, že po smrti už rozhodně nic není, naopak věří asi 27 procent dotázaných. Představy některých lidí o vlastní náboženské víře jsou přitom zcela kuriózní. „Řada věřících, kteří se deklarovali při našem výzkumu jako katolíci, uvedla, že nevěří v posmrtný život,“ říká Nešporová.

„Smrt vlastně neexistuje!“

Nahrazení tradiční formy pohřbu kremací a ateizace společnosti ovšem ještě zcela nevysvětlují českou raritu pohřbívání bez obřadu. Podle Mlčocha tu významnou roli hraje také otázka finanční. „Důvodem může být třeba kupní síla obyvatelstva. A lidé u nás nepokládají pohřeb za dobrou investici: pokud mají například vydat dvacet tisíc za pohřeb někoho blízkého, nebo za stejné peníze raději jet na dovolenou, většinou vyhrává ta druhá možnost,“ podotýká Mlčoch.
     Z pohledu psychologa jsou důvody české nechuti k pohřbům ovšem mnohem hlubší. „Ve společnosti se ohromně mění postoj ke stáří, a tím i ke smrti. Dřív, když rodiče uvažovali o stáří, tak věděli, že jediný, kdo se o ně postará, budou jejich děti. To znamená, že bylo v jejich životním zájmu vytvořit v dětech úctu ke stáří. Jinými slovy, kdybych v té době nepěstoval u dětí úctu ke staří, tak by to znamenalo, že umřu hlady. Dnes se na to rezignuje, protože máme zajištěnou zdravotní péči, máme důchody a můžeme to nechat být,“ říká Jeroným Klimeš. „Tady se rozbíjí stará osvědčená morálka, která měla sebezáchovný charakter. Proto nám mizí i ten obraz odcházejícího člověka. Pohřeb jako důstojné rozloučení s člověkem mizí proto, že smrt je odsouvaný fenomén, na který se raději nemyslí.“
     Také antropoložka Nešporová potvrzuje tuto souvislost a připouští, že si mnozí lidé prostě se smrtí v rodině často neumějí poradit. Vidí ovšem příčiny tristního stavu také v prakticky neexistující nabídce pomoci pozůstalým. „V západní Evropě nebo v USA běžně nabízejí pohřební agentury přímo pomoc svého psychologa nebo dovedou pozůstalé na nějakého odkázat. V Anglii existují dokonce neziskové organizace, které se specializují na pomoc lidem, kteří se vyrovnávají se smrtí někoho blízkého. To u nás naprosto chybí, v Česku je nabídka těchto služeb stále nulová,“ tvrdí Nešporová. I ona poukazuje na trend odsouvat vše, co nějak souvisí se smrtí, někam na okraj, mimo pozornost společnosti. „V Česku stále umírá 56 procent lidí v nemocnici. Hospice, tzv. domy dobré smrti, u nás začaly vznikat teprve zcela nedávno, až v průběhu 90. let minulého století. Ve Spojených státech se přitom problémem důstojného umírání zabývají již od 60. let – umírající tam na rozdíl od Česka nemají pocit naprostého sociálního vyloučení,“ podotýká.
     O způsobu pohřbu nejčastěji rozhodují lidé ve vyšším středním věku, tedy zhruba kolem padesátky. Protože to je doba, kdy většině z nás rodiče odcházejí. Současně je to však také životní období, v němž se řada lidí potýká s krizí vlastní identity.
     „My nevíme, co s tím svým životem. Děti odejdou z rodiny, máme zavedenou práci, máme dostatek jídla a všeho, co potřebujeme k životu, akorát nevíme, co jsme. Uděláte si školu, uděláte si tituly, stanete se třeba primářem, vedoucím nějakého oddělení, manažerem a najednou víte, že ať už uděláte v životě cokoliv, tak můžete být nanejvýš jiným manažerem někde jinde a život poběží zase zhruba stejně. Nikdy už nebudete ani Bill Gates, ani Jelcin, ani Klaus. Dosáhnete něčeho a najednou nevíte, pro co jste na tomto světě,“ vysvětluje Klimeš.
     Problémy s vlastní identitou, které pramení z pocitu, že jejich život byl vlastně k ničemu, takto postižení lidé mnohdy přenášejí i na své zemřelé rodiče. Smrt rodičů jim totiž připomíná i jejich vlastní smrtelnost, kterou si ovšem rozhodně připomínat nechtějí. Psychologové varují, že ti, kdo si neporadí s vlastním životem, těžko mohou být oporou například svému umírajícímu otci. Tváří v tvář smrti naopak většinou selhávají a snaží se sami sobě do určité míry předstírat, že smrt vlastně neexistuje.
     „Čím plnější máte život, tím méně se bojíte smrti. V bibli a jiných starých knihách se třeba píše: Zemřel stár, syt svých dnů. To znamená, že si dal životní úkol a naplnil ho. Věděl, že má zabezpečenou rodinu, má za sebou své dílo a mohl si říct: Udělal jsem na tomto světě kus práce. Když tohle o sobě nemůžete říct, když máte pocit, že jste byl jen velká šrotovačka papíru, nebo když na smrtelné posteli přemýšlíte o svých dvou neurotických, dvakrát rozvedených dětech, které na vás kašlou, tak máte pocit ohromné životní křivdy,“ shrnuje Klimeš. „Lidé, kteří nevědí, jak žít, neumějí ani umřít. Nevíme si rady se smrtí blízkých, protože si ji nedovedeme představit ani sami u sebe.“

Miloš Cihelka, Lidové noviny

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz