Marginálie vánoční

Vánoce jsou o mnohém. Zkusme si jen tak každý sám probrat, o čem že jsou  pro nás především - o Bohu, o dětství, o radosti, o naději, o něžné kráse a prostotě, o rodině, víře, světle, lásce, příbězích, úžasu, třpytu, štěstí, tajemství, snech, tradici, vzpomínkách, dárcích, vůních, o nadcházení a očekávání, o domově, překvapení, romantice, přáních, kouzlech, návratech, nostalgii, hudbě, knihách, sněhu, rybách, o nedočkavém spěchu a těšení, o nakupování, čistotě, pokoře i pýše, o smutku osamělosti, o křesťanství, navštěvování,  svátečních pokrmech, zklamání, komerci, kýči - bez větších problémů dal by člověk rychle do kopy pět tuctů pojmů pevně spojených s Vánocemi. Kolik jevů se může pochlubit takovou bohatostí asociací a souvislostí?

 Vánoce patří k výšinám našich životů, k majáčkům blikajícím do nejpokročilejšího stáří v šeru vzpomínek. Jak obtížně uchopitelná je však povaha události i tak mimořádné, jakou Vánoce představují v křesťanském světě! Jak málo o nich vlastně víme, jak velmi nás mohou překvapit. Mění se v toku času, podle zeměpisných oblastí i výkladů, kolísají od strohého adventního katechismu po sekulární kýčovou nákupní horečku. Byť zdánlivě křesťansky výlučné, souzní Vánoce s chanukou, s židovskou obdobou „zimního svátku světel“. Ostatně k projevům křesťansko-židovské koexistence či židovské asimilace patří i pojem „Chrisnuka“, souhrnné označení pro Christmas (vánoce) a chanuku. I když původně zřejmě jen kuriózní námět na „žertovné“ pohlednice, který popouzí ortodoxní křesťany i judaisty, nemuselo by být na škodu se nad ním zamyslet. Třeba již proto, že Ježíš Kristus (ať již byl, či nebyl mesiáš a Boží syn) na své pozemské pouti jako židovský vzdělanec (možná rabín) nesporně chanuku (i další starozákonní a rabínské svátky své doby) světil. Nikde v Novém zákoně není uvedeno, pokud vím, že by se od této tradice a praxe distancoval a nebyl pro to ani žádný důvod – vždyť tím slavil Hospodina, Boha-otce. Proč bychom tedy měli považovat za absurdní, aby při některém dávném svátku činili křesťané, jak činil Kristus; např. aby o chanuce, svátku světel, zapalovali postupně 8 svící, připomínajících historické osvobození jeruzalémského chrámu ze 2. století před narozením Krista, a symbolicky také vítězství světla nad temnotou, vědomí nad nevědomím, víry nad silou?

I když zdánlivě existují „od vždycky“, nabývaly Vánoce na významu relativně pozdě a „dárkovou podobu“ jim přinesla teprve protestantská reformace, která se distancovala od postavy katolického světce, svatého Mikuláše, a obdarovávání dětí posunula z předvečera jeho svátku, z 5. prosince, na Vánoce. V převážné části křesťanského světa se pak postupně ustálilo, že dárky přináší na Štědrý den, večer či na Hod boží ráno nenáboženská pohádková bytost – Per Noel Francouzů, Děda Mráz Rusů či Santa Claus (stručně Santa), což je ovšem zkomolenina latinského Sanctus Nicolaus, neboli svatý Mikuláš. Jen v jádru „střední Evropy“, v jižním Německu, českých zemích, Rakousku a na Slovensku zdomácněla půvabně tajemná iluze nespatřitelného „Ježíška“, upomínajícího na novorozeného Krista (německy Christkind). Navíc se u nás udržela i lidově zesvětštělá podoba původního mikulášského nadělování s barokně divadelními maskami světce, andělů a čertů.

Podoba Vánoc se měnila, mění a bude měnit stejně jako rozsah a povaha náboženské víry, hudba, která je provází, či podoba a bohatost dárků. Je to přirozené jako všechny změny přinášené civilizačním vývojem. Kouzlo Vánoc však trvá. Odolalo sekularizaci života, ateismu, technickému a vědeckému pokroku, komunistické brutalitě, komercializaci, reklamnímu zneužití, asketické bigotnosti i hloupnutí o sbratření světa vyhlazením náboženských svátků. Do jisté míry se stalo vlajkovou lodí spirituálního a mytologického cyklu zachovávajícího roční  cyklus vegetační a astronomický. Znovu a znovu během svého života prožíváme vánoční zrození mimořádné a přitom prostě realistické naděje, její následné zapomenutí v bídě půstu i v nevázanosti karnevalového veselí, její velikonoční zrazení, ponížení, ukřižování, zmrtvýchvstání a vystoupení do spirituálně tajemných dálek, odkud se znovu vrátí v úzkostných dobách nejtemnější části roku, která nastoupí po materiální vládě setí, sklízení, lovení, žití a užívání. Až advent nám připomene, že i sebevětší hmotné zásoby samy o sobě vedou jen k přežití, nikoli k potlačení zlých časů, k duchovnímu růstu, k vítězství světla nad temnotou.

Vánočním zrozením začíná nový cyklus velké naděje. Znovu a znovu jej prožíváme, mnohokrát za život, pokaždé v poněkud jiné pozici, v jiném kontextu, v jiné životní situaci, s jinými emocemi, znalostmi i zkušenostmi. Ale nejde jen o cyklus Naděje, o symbolické vítězství Světla nad Temnotou a Vědomí nad Nevědomím. Vánoce obecně zdůrazňují přeměnu temnoty ve světlo, zoufalství v naději, zla v dobro. O Vánocích ožívá vědomí rodinné sounáležitosti a „okoralá duše“ se omlazuje emotivně silným připomenutím dětských pohledů - Vánoce jsou svátky dětství v nás s jeho opravdovostí, dychtivostí, zvídavostí, s jeho sny, s nadějí a vírou ve štěstí i ve velké příběhy o velkých a statečných činech.

Symbolicky Vánoce posilují i víru v zázraky, kterou v rozumné míře potřebujeme ke statečnému a nemalověrnému životu, a to i v době skepticky vědecké. Neboť, jak napsal G.K. Chesterton v Ortodoxii, „... ačkoli můžeme předpokládat, že se něco skutečně stane, nemáme právo říkat, že je naprosto nutné, nezbytné, aby se tak stalo vždy.“  Kouzlo Vánoc se napájí z pradávných pramenů, symbolů a archetypů, a i když psychoanalytické výklady nepatří k oné úvodní škále vánočních asociací, nemusí být na škodu do těchto vod zabrousit. I proto, že jak stárneme, otevírá se nám zdánlivě stereotypní vánoční symbolika ze stále nových úhlů pohledu – s rozvíjející se zkušeností a měnící se životní situací ji čteme stále jinak Ale o tom snad někdy jindy.

Dnes si již jen dovolím upozornit na tři líbezné české knihy, jimiž jsem si učinil radost při předvánočním nakupování dárků: Bohuslav Reynek: Rybí šupiny (ilustrace Josefa Čapka, Havlíčkův Brod: V. Reynková a Literární čajovna S. Renaud, 2006), Jan Skácel: Překrásná je nepotřeba nářku (Třebíč: Blok, 2006), František Hrubín: Trávy (ilustrace Oty Janečka, Praha: Nibiru, 2003).

A přání na závěr: pokud Vánoce symbolizují spíše narození naděje na překonání zla než narození dobra, přejme si navzájem, aby se nikoli nám, ale v nás narodil spasitel.

Hezké Vánoce.