Marginálie říjnová

Jom kipur, den smíření, je mnohými považován za největší židovský svátek. Přichází 10 dní po židovském Novém roce (Roš hašana), s nímž tvoří tzv. Vysoké svátky spojené dny bázně či pokání. Letos tak připadl na 2. říjen, respektive, jak tomu v judaismu bývá, trval od vyjití hvězd 1. října do vyjití hvězd 2. října, kdy byl v synagogách ukončen působivým troubením na šofar, původně beraní roh, dnes nástroj mnohdy mohutných rozměrů, jehož zvuk kromě jiného „doléhá k Hospodinu“ a oslavuje jej, otevírá a obměkčuje duše hříšníků a doléhá ke sluchu zemřelých.“Dušičková“ reminiscence je dána i tím, že vzpomínka na duše (na zemřelé), obligátní při všech starozákonních svátcích, je na jom kipur nejvýznamnější; živí nejen vzpomínají, ale také prosí za odpuštění hříchů jak svých, tak svých zemřelých, aby všichni byli dobře posouzeni a „dobře zapsáni“ v knize života. Teprve a pouze vymazání z ní při každoročním posuzování je skutečným zánikem existence lidské bytosti, jejím zmizením z kontinuity živých, mrtvých, nezrozených, z kontinuity nekonečného lidského rodu.

Lidé se v období vysokých svátků zdraví, „přeji Ti dobré zapsání“. K tomu je pochopitelně zapotřebí především slušně, spravedlivě a čestně žít a konat dobré skutky, ale také reflektovat a napravovat svá pochybení včetně zatvrzelého nepřátelství. Jom kipur je od večera do večera vyhrazen přemítání. Většina židů dodržuje půst a v Izraeli se ten den jakoby zastaví život, včetně toho, že kromě sanitek nejezdí v ulicích prakticky žádné osobní ani veřejné dopravní prostředky (mimochodem, ulice bez aut jsou plné hrajících si dětí). Po šofarovém ukončení dne pak s východem hvězd následuje slavnostní rodinná večeře, jejíž chody musí být ovšem předpřipraveny předchozí den. A pokud jde o ta lidská nepřátelství a nedorozumění: na jom kipur lidé přicházejí nebo telefonují a říkají, „promiň, mrzí mne, co jsme si řekli nebo udělali; omlouvám se.“ S omluvou a podanou rukou musí ovšem přijít, nejde-li o banální rozmíšky, původce konfliktu; nejde o bezbřehé formální omlouvání se všech všem. Ovšem upřímná omluva nemá být na jom kipur odmítnuta. Kdo třikrát odmítne upřímně nabídnutý jom kipurový smír, nedočká se „dobrého zapsání“.

Jom kipurová atmosféra a jom kipurové poselství patří k mnoha jevům a principům, které jsem poznal, pochopil či docenil neomluvitelně pozdě, i když přede mnou ležely jako na dlani. Mrzí mne to a snažím se za to omluvit i onomu nekonečnému lidskému rodu, který nám, dnes žijícím, přenesl z hloubi času poselství o dobru a zlu, o mravních hodnotách, o útěše v neštěstí, o způsobech a nástrojích rozvoje lidské existence i lidského společenství. Přenesl bohatost zkušeností vykoupených mnohdy hrozným utrpením a neuvěřitelnými obětmi. Všechno to duševní i hmotné bohatství, celá evoluce ducha leží před námi, před každým z nás „jako na dlani“, abychom ji každý svým způsobem, podle svých schopností a možností přijali, obohatili svým osobním individuálním bytím a předali těm „ještě nezrozeným“. Nejen jako výchovu vlastních potomků, ale také jako stav společnosti, její hodnotový systém, její kultivovanost, její opravdovost a pravdivost.

Často se dnes hovoří o virtuální realitě chápané jako negativní důsledek přetechnizovaného vývoje západní společnosti. Zhusta se při tom volá po jakémsi rousseauovském návratu k zemité přírodě, obvykle v jakémsi „multi-kulti“ sbratření s hospodářsky a technicky méně rozvinutými společenstvími rozvojových zemí. Nezřídka se pod těmito názory skrývá ideologický útok na euro-americkou civilizaci. Ale i bez tohoto konfliktního aspektu spočívá riziko virtuální existence jinde než v technickém pokroku či v civilizačních modifikacích rodiny a jiných struktur soudobé společnosti. Spočívá ve vyprazdňování norem, v nechápání košatosti myšlenkového odkazu, v ritualizované povrchnosti života, v mizení svébytnosti a různorodosti. Teprve pak totiž hrozí skutečná totalitní virtualita orwellovské společnosti, život ve zdánlivých formách bez odpovídajícího skutečného obsahu, život bez pojistných zábran mravnosti, tvořivého hledačství, statečnosti a věrnosti ideálům.

Tzv. multikulturalismus se mnohdy stal z dobře míněného nástroje tolerantního soužití jakýmsi bezobsažným módním zaklínadlem či nástrojem zmíněného boje s euro-americkou západní civilizací. Moderní „multi-kulti“ má silnou pozici i v české společnosti, byť dokázala (s vydatnou pomocí německého nacismu a ruského komunismu) během pouhých šedesáti let prakticky naprosto zlikvidovat vlastní skutečnou multikulturalitu a názorovou pluralitu v rámci České republiky.Židé byli téměř vyhlazeni, Němci poté odsunuti, netotalitní názory utlumeny. Zůstaly vylidněné Sudety, prázdné synagogy, kapitoly v knihách – vyprázdněné formy bez živého obsahu. Pokud to myslíme s „multikulturalismem“ vážně, měli bychom se především zamýšlet nad rozvojem skutečné názorové plurality (myšlenkové i politické), nad podněcováním skutečně rovnocenné volné tvůrčí soutěže myšlenek, nad znovuobjevením multikulturálního historického bohatství „české kotliny“ či vznešeněji Zemí Koruny české s jeho využitím k prospěchu soudobé společnosti, nad rozvojem decentralizované občanské společnosti.

Nejsme však ve vleku sil, které nás vlečou směrem zcela opačným?             

Koho by zajímalo více o židovských kořenech naší autenticky historické multikulturality, pro začátek třeba o jom kipur a jiných svátcích, může se poučit v útlé knížce Jana Diveckého „Židovské svátky“ aneb kalendářem od Pesachu k Purimu (Praha:p3k, 2005, 76 s.). Nebylo by obecným obohacením převzít třeba každoroční jom kipurové usmíření? Nikdo by se podezíravě neptal „proč se chce usmířit zrovna teď, co za tím vězí“; bylo by jasno: je přece jom kipur.

Takže dodatečně „dobré zapsání“, na listopadové „dušičky“ méně vyprázdněného, nervózně rituálního kmitání mezi hřbitovy a více kontemplace nad skutečnou kontinuitou s našimi předky, kteří přece „stále žijí v nás“, a při volbách – podporu názorové a politické plurality v duchu skutečné české multikulturálnosti „starých dobrých časů“.