Marginálie říjnová
Uvědomil si to možná málokdo: když letos zemřela v Hluboké nad Vltavou paní Kraslová, nejstarší občanka České republiky, vymřeli tím dospělí (měřeno dnešníma očima) pamětníci vzniku Republiky československé – lidé, kterým bylo 28. října 1918 alespoň 18 let. Uzavření symbolické kapitoly však stále nenaplnilo starozákonní podmínku: že nikdo z těch, kdo se narodili “v egyptském zajetí”, nevstoupí do země zaslíbené. Kdybychom vyhlášení republiky považovali za jakýsi “odchod z Egypta” (jakože jím nebylo), ještě by nám bylo bloudit pouští – jungiánsky pouští nevědomí – neboť stále žijí lidé narození v letech 1903 – 1918. Čas by se naplnil až někdy kolem roku 2025.
Vztaženo k osvobození ze skutečného ujařmení a duchovního otroctví souvislých padesáti let nacistické a komunistické nesvobody a destrukce (hnědorudé nemoci 20. století) — pokud nás z nich listopad 1989 opravdu autenticky vyvedl, měli bychom naději teprve někdy kolem roku 2110. Nepřehlédnutelnou výhodou tohoto horizontu je, že času na dosažení kvalit hodných “zaslíbené země” bychom měli věru dost – jen jaksi nevidět “Mojžíše”, jakým byl nesporně pro 1. republiku T. G. Masaryk se svými pátečníky – “apoštoly demokracie”, zvláště s Karlem Čapkem, což je však jiný příběh.
Podobenství o dlouhém putování kromě jiného říká, že země zaslíbená je více než paralelní duchovní či mýtický svět, do něhož se lze probořit náhle prozřením či nahlédnutím reality očima dítěte či archetypálního mýtu. Osvobození z dlouhodobého jha a úpadku, které ovlivnily nejen chování, ale také myšlení a hodnotový systém celého společenství, není a nemůže být okamžitým nastolením nového žádoucího stavu. Může být “pouze” otevřením cesty k němu. Cesty, která na rozdíl od buddhistického jednotlivcova putování bez konce se nevyčerpává sama sebou a zahrnuje celou obec. Směřuje ke konkrétnějšímu cíli, k “zemi zaslíbené”, k vyššímu stavu existence, mravních a sociálních vztahů a hodnot v usilujícím společenství, které se aktivně rozhodlo a zvolilo cestu odněkud někam.
Postkomunismus lze tedy chápat i jako relativně dlouhou “duchovní cestu” pouští, na níž bychom se měli jako společenství oprostit od zhoubných, hluboko zakořeněných deformaci totalitarismu, v našem případě sovětského komunismu a reálného socialismu. Podle Jungova pojetí jde o specifický případ “působení mohutných archetypálních sil proměňujících svět. Bytostné Já projevuje svou přítomnost nejen uvnitř jednotlivce; je rovněž obecné a věčné. Jako takové se rozšiřuje v procesu nazvaném individuace, nedělitelnosti národa (dodal bych místního společenství) a lidstva. Jde o proces rozvoje vedoucího k rozšířenému vědomí ve společnosti….” (G. Dreifuss, J. Riemerová: Abraham: člověk a symbol. Jungiánský výklad biblického příběhu. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2006).
Z tohoto pohledu jsme všichni součástí individuace “české” společnosti – společnosti v Českých zemích. Zažíváme ji a především ji spoluvytváříme – svou činností i nečinností, svými volbami, tím, jací jsme, oč a jak usilujeme, čemu a jak bráníme. Nejen v rámci demokratických aktů a velkých politických uskupení, ale především sami za sebe, v rámci svých vztahů, vlivu svých názorů, v rámci svých rodin a obcí.
V čase 90. výročí samostatné republiky se znovu vynořují otázky po “smyslu našich dějin”, po společných zájmech nás, občanů Českých zemí – záměrně se vyhýbám pojmu “národní zájmy”, neboť nebezpečí destruktivního nacionalismu je znovu na vzestupu a je třeba mu předcházet i vědomím zneužitelnosti tohoto problematického pojmu. I v souvislosti s Evropskou unií stojí za připomenutí myšlenka z pozoruhodné knihy Z. Neubauera Golem a další příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných setkáních (nakl. Malvern, 2. rozšířené vydání, Praha 2007): “Zajisté že by to (příslušnost ke keltskému archetypálnímu odkazu a povědomí) nebylo žádné národní specifikum – “malé, ale naše”. Tento smysl by nás nevyděloval a neodlišoval, nýbrž spojoval a začleňoval. To však náleží k povaze smyslu: je to vnitřní poukaz k souvislostem. A třeba právě smysl pro tyto souvislosti v samých hlubinách řádu skutečnosti vůbec, a evropské kultury zvláště, je specifickým smyslem českých dějin.” Kéž by! …a především, kéž bychom to tak vnímali! Přesně naopak, než onen podivný spot k našemu nadcházejícímu předsednictví v Radě Evropské unie, podle něhož to Evropě “osladíme”.
Podivný nápad i v tom, že užívá ve spotu obracejícímu se k multijazyčné Evropě nepřeložitelný dvojsmysl. Jestli se nepletu, neužívá ironické “osladit někomu něco” žádný velký evropský jazyk – jen angličtina má analogii “to pepper”, což však znamená opepřit a je tak v rozporu s vizualizací, kterou je ve spotu kostkový cukr (mimochodem dlouhodobě v Evropě prakticky nepoužívaný a tedy nepovědomý).
Moc tomu nerozumím. Řekl bych, ze pokud si nechá “průměrný Francouz” náš linguistický hlavolam polopatě vysvětlit, pokrčí rameny a řekne v duchu jazykového nacionalismu: “když oni nám chtěji něco “osladit”, tak mně hořčice stoupá do nosu” (což znamená, “mám toho dost”). Mělo by být vyvolávání takových reakcí vyjevením smyslu našich dějin a odkazu minulých generaci? Absurdnost takové představy by vyplynula, kdybychom kolem stolu nechali “žertovně” cvrnkat s cukrem nikoli soudobé celebrity, ale samotné “velikány českých dějin”, třeba podle nedávné televizní ankety o nejvýznamnějšího krajana historie. Pochybuji, že by to Evropě chtěli “osladit” zrovna Karel IV., J. A. Komenský, T. G. Masaryk, Karel Čapek, Antonín Dvořák, Jan Hus či Jan Werich – moc si jejich přeobsazení do cvrnkací fantasmagorie neumím představit – ještě tak Jana Žižku.
Neměli bychom si s historií zahrávat ani se od ní oddělovat tlustými čarami. Neboť, jak píše v posledním (43.) čísle Respektu spisovatel Jiří Stránský, “dokud si to nevyříkáme s minulostí vlastní i národa, dotud nás bude mít v hrsti”. Chce se stylově dodat: … a kdykoliv nám to osladí. Třeba konotací – interpretacemi a důsledky oranžády krajských a senátních voleb v předvečer 90. výročí republiky. Nikoliv jakési obecné vítězství jakési obecné sociální demokracie, nýbrž podivně drtivé vítězství konkrétně, pro konkrétní manýry konkrétních lidí, nepřijatelné politické party, jen shodou okolností označované jako sociální demokracie, a zneužitelnost tohoto dílčího vítězství k “dočasně definitivním” zvratům vzbuzují nejzávažnější obavy. Neboť nevyříkaná minulost, neujasněnost historických hodnot, toho, kam jako společenství patříme, jaké hodnoty vyznáváme, k čemu směřujeme, jaké oběti a proč jsme ochotni přinášet, nás může strhnout zpět – z pouti pouští za zemí zaslíbenou zpět do nedávného otroctví ducha, pryč od západního společenství a historických hodnotových systémů prodaných mnohými voliči za vidinu ušetřených 30 korun u doktora a za jiné toho druhu populistické iluze a demagogické manipulace.
V již zmiňovaném 43. čísle Respektu připomíná francouzský filozof André Glucksmann: “Cesta k demokracii je velmi složitá. Je dlážděná bitvami a také jistou solidaritou, na kterou se často zapomíná a kterou český filozof Jan Patočka nazýval solidaritou otřesených. Demokracie je mocí těch, kteří žádnou moc nemají, a často je těžké nejenom ji nastolit, ale také ji udržet.” Měli bychom se zamyslet – nad křehkostí demokracie v kontextu volebního sobectví, nad nezbytností a sílou solidarity otřesených i nad nezbytností bitev v kontextu normalizační poezie Karla Kryla: K výkazu ztrát/ připište sebe,/ že jste jen couvali/ mlčky a kvapně./ Za to, když brát/ chtěli vám nebe,/ že jste jim kývali./Bože tak trapně! (Znamení doby, 1969)