Marginálie říjnová

Ještě jednou Anaon

 

V jedné z předchozích marginálií jsem citoval z V. Cílka (Krajiny vnitřní a vnější), že „*Anaon *říkali v Bretani všemu tomu, co souvisí s mrtvými a jejich proměnou v ducha komunity a místa.“

Ono vytváření krajiny s kolektivní duší jsem si znovu názorně uvědomil při letošní dovolené v Izraeli. Nejde tam jen o příběhy mnoha (možná všech) míst, „každé pídě země“, o jejich prolnutí s osudy a příběhy lidí, kteří sem přicházeli, mnohdy za velmi dramatických okolností, kteří tudy procházeli, kteří zde doufali, bojovali, umírali, rodili se. Jde neméně o ukotvení předků v současnosti. To vyplývá již z židovského myšlení, z připomínání zemřelých při všech velkých svátcích. Ale jsou i jiné projevy utváření Anaonu, paměti krajiny a genia loci:

Ohel Moshe znamená prý hebrejsky Mošeho stan.  Pojmenovali tak jedno z prvních židovských osídlení, která vznikala v 19. století vně hradeb starého Jeruzaléma.  Dnes jde o malou pitoreskní lokalitu - pár domků s úzkými uličkami a malým náměstím - ztracenou v pozdější zástavbě dnešního Jeruzaléma.  Nedávno byla v souvislosti s jeho rozsáhlou rekonstrukcí a dostavbou revitalizována. Kromě stavebních oprav přibyly na všech domcích dvojjazyčné, anglicko-hebrejské reminiscence počátků a historie s dobovými fotografiemi. Zemřelí jsou znovu přítomni a ze zažloutlých snímků „se zájmem“ shlížejí na soudobé dění. Vše je umocněno tím, že v mnoha domech stále žijí přímí potomci někdejších zakladatelů.

Svou kuriozní stopu tu má i Česko, respektive Praha. K zakladatelům Ohel Moshe patřil Joshue Oplatka Pražský, rabín, jehož potomci se dokonce stali průkopníky farmakologie a veřejného zdravotnictví v někdejší Palestině. Kuriozní je, že izraelští autoři pojali Oplatkovo jméno po irsku a píší je s apostrofem jako O´Platku – Joshue O´Platka Pražský, jaké to něchtěné zdůraznění multikulturality staré Prahy.

Tváří v tvář izraelskému posilování kontinuity a sounáležitosti je našinci poněkud hořko. Což o to, v rodném městě rabiho O´Platky není o pitoreskní lokality nouze a jejich historie sahá notně dál než do 19. století, z čehož plyne i notná dávka věhlasu ve světě a pýchy usedlíků. Podstatně hůře je tomu však s onou kontinuitou, s prolínáním a odkazem generací. Genius loci není totiž, byť se tak mnozí bezmyšlenkovitě domnívají, bezduchý vliv kamení a jiných rekvizit, byť by šlo o majestátní architekturu.  Nezbytná je paměť kulturní krajiny nemyslitelná bez osudů, snahy a hodnot mnoha pokolení.

Při pokusu o napodobení revitalizace Ohel Moshe či dalších izraelských lokalit bychom zřejmě zjistili, že informace i fotografie byly by u nás promptně zvandaleny, nejspíše posprejovány k nečitelnosti. Ale zjistili bychom též začasté, že v domech se vystřídalo během 20. století několik vzájemně nesouvisejících generací nájemníků, mnohdy vzájemně značně jinokulturních a vesměs neztotožněných s místem, které zlidštili, kultivovali a obvykle jen po krátký čas k obrazu svému rozvíjeli jejich předchůdci. Lidé neztotožnění s místem, do něhož se přestěhovali, a odtržení od míst života svých pokrevních předků, jejichž duchovní stopy, sny, úzkosti, vize i zklamání zůstaly „zaklety“ ve zdech, chodbách a zákoutích jiných míst bez naděje na naplnění příštími generacemi.

K bídám soudobé české společnosti patří i přervanost, rozervanost a vyprázdněnost mnohých míst a jejich přirozených tradic, přeměna jich samých v nájemní jeviště s historickými kulisami, ve zvláštní turistický skanzen. Příkladem z nejvýraznějších staly se Sudety, sloužící mnohdy jako zobecnělý pojem - hovoří se nejen o oblastech pohraničních, nýbrž také o obdobně vysídlených oblastech vnitřních, např. ve středních Čechách. Existují „sudety“ vnější i vnitřní, kolem nás i v nás – jak ostatně pojmenovat jev, kdy děti znají ze svého rodu jen generaci rodičů a prarodičů, pokud vůbec, nevědí a nezajímají se, odkud jejich rod pochází, jakým řemeslem se mnohdy po mnoho generací živili jejich předkové.               

Nadějí může být obnova rodových historií, kronik a tradic a také to, že člověk není v životě jen vláčen různými místy, ale může z nich zvolit ono „místo svého srdce“, s nímž se ztotožnil, s jehož Anaonem přál by si splynout. Neboť, jak napsal (pokud správně cituji stažením z internetu) ve zmíněné knize již zmíněný autor V. Cílek, „mnoho lidí si zvolí své „rodné“ místo teprve ve středním věku nebo ke stáru. Předtím ještě nepotřebují někam určitě patřit a netouží být vlastněni nějakým krajem. Je jim jedno, ke komu se přidá jejich duše po smrti. Silnou bytost mají ty kraje, kde je málo bludných duší. V jižních Čechách a na Vysočině lidé nepochybují o tom, kam (a tedy ke komu) patří, a je to cítit na první mezi, hned jak někde na vesnici vystoupíte z vlaku. Zemřelí splynuli s krajinou, zemřeli a splynuli s předky. To na Olšanech jako by na sebe narážely touhy a otázky. Velké nekropole mívají atmosféru nádraží, odkud se jezdí všemi směry. Na venkovském hřbitově se leží a dívá do nebe, protože kam by se člověk trmácel, že ano? Skřivánek zpívá, v třebském kostelíku hraje Antonín Dvořák na varhany. Je tu klid a koleje tu nikdo nepokládá, přestože ve světě pravě zuří postmoderna nebo něco po ní. Jak to říkal E. E. Cummings?

Hledači pravdy

nesleduj cest

všechny vedou tam

a pravda je zde.