Marginálie o politickém umírání

Jako bychom s americkým básníkem Waltem Whitmanem sdíleli obdiv k trávě – ne k marihuaně, ale k trávě – přízemní, poddajné, kam vítr, tam sklon, nezničitelně přežívající. Strom se ve vichru zlomí, ale tráva? „Tu zase spase a pokálí kdekterý vůl“, chce se replikovat. Geopolitické prokletí kotliny mezi Ruskem a Německem? Spíše malost, zbabělost, parazitická zištnost, zaprodatelnost a dlouhodobá selekce s eliminací „možných stromů“; ještě tak kleč – nejen vzrůstem, ale i ozvukem klečení. Jinak jen šlechtění travní směsi.
Politické umírání bývalého premiéra pana TOPOLánka vyvolává nepříjemné reminiscence na bývalého generálního tajemníka soudruha DUBčeka i jeho souputníka, soudruha SMRKovského. Soudruh Dubček se stal personifikací pravicového oportunismu. Jeho politická smrt souvisela se zviditelněním Rusů, Poučením z (dubčekovsky) krizového vývoje ve straně a společnosti, s osobními tragédiemi statisíců lidí a se stagnačním marasmem známým jako normalizace. Dubček prý byl neschopný člověk, který neměl vizi ani skutečnou autoritu. Byl vláčen událostmi a ... stal se symbolem nadějí pražského jara. Přesto se jeho přízviskem stala nemohoucnost – politická a nakonec, bohužel, i tragicky osobní, když po autonehodě zemřel krutě bolestným způsobem ochrnutého člověka.
Z pana Topolánka je vytvářena personifikace pravicové bezohlednosti a hrubosti. Jeho politická smrt souvisí se zviditelněním Rusů, hovoří se o nutnosti poučení z (topolánkovsky) nepřijatelných poměrů a manýrů ... Časná budoucnost ukáže, zda, co a kdo se „sveze“, bude seškrábnut/o s Topolánkem. Přijde po souvisejících volbách výrazná obměna kádrů i směřování? Oslabí se pravicové, prozápadní, liberální a konzervativní trendy v životě a směřování společnosti? Proběhne „plošné“ vypořádání s „některými“ „exponenty topolánkovského kapitalismu“? Vrátíme se k „řízeně normálnímu životu obyčejných lidí“ v pseudoneutrálním vakuu druhorychlostní pseudo EU mezi skutečnou EU a Ruskem?
Uvidíme ... a nebo také ne, alespoň ne hned. Nic se neopakuje úplně, všechno se neodehrává na povrchu, bizarnost a zastřenost dnešní politické scény a společenských rozporů jsou na hony vzdáleny průzračnosti střetu normalizačních komunistů s ostatní společností. Tehdy byl na Hradě dr. Husák, dneska ing. Klaus – děje jsou stále stejné a přece vždy jiné, nebo vždy jiné, ale stále stejné?
Soudruh Dubček byl prý velmi neschopný ... a stal se světovým symbolem. Pan Topolánek je, myslím, schopnější. Opakovaně mi přišel v televizních vystoupeních smysluplný a s většinou jeho názorů v Otázkách Václava Moravce jsem souhlasil (i když jsem ODS nikdy nevolil a sociální citlivost považuji v politice za naprosto nezbytnou). Stane se, třeba v odstupu, alespoň národním symbolem – nikoliv hrubosti a nemravností, ale relativně autentického a relativně setrvalého západního a liberálního směřování? Klaus je v tomto smyslu falešnou figurou, pan prezident Havel, byť rovněž setrvale prozápadní, je dnes více „nepolitickým intelektuálem“, opakovaně kritizujícím „neomezený liberalismus a volný trh“.
Užil jsem si marasmus normalizace a stihnul se v něm kompromitovat členstvím v KSČ. Jsem proto náchylný slyšet v tomto smyslu i trávu růst – kéž bych se v asociacích mýlil. A je mi smutno z mediálního i lidského hyenismu kopajícího do „politické mrtvoly“ a sunoucího „Tupolánka“, včetně využití kompromitujících bulvárních materiálů“, do politického hrobu a nás – nedej bože – vstříc neonormalizaci.
Kéž bychom v očistné kampani normalizace veřejného dění nevylili s vaničkou i dítě. Kéž bychom se při klúčení hrubosti, korupce a dalších nemravností nezbavili dítěte svobodné občanské decentralizované společnosti. Hodně napoví blížící se volby, i když je to zapeklitá otázka, koho volit. S Topolánkem bych možná poprvé uvažoval o ODS i přes všechny její nectnosti a chyby. Takhle nejspíše Konzervativní stranu, i když se dnes považuji názorově za liberálně konzervativního. Anebo že bych se podíval, na kteréže kandidátce bude nejvíce alespoň stromových jmen, když už ne politických stromů?