Marginálie květnová

Po dlouhé době jsem byl na venkovském pohřbu. V malém východočeském městě trvala mše v kostele déle než hodinu a pak se šlo po silnici a polní cestou do kopce na hřbitov. Nejbližší příbuzní nebožky sami vyndávali rakev z vozu a radili se nad tím stejně jako řemeslníci, když rozvažují nad zádrhely komplikujícími jejich práci. Pak se rakev musela zvednout na vyvýšený hrob a pomalu spustit dolů. Byla to zjevně dřina a byly to také nervy, aby se něco nepokazilo. Pak přicházeli místní, co rakev doprovodili, projevit soustrast, a když už se na ten hřbitov vypravili, tak hned spěchali pro konve a zalít své hroby – sem a tam s konvemi skrz pomalu postupujícího hada smutečních hostí.  Dělo se tam toho dost a ještě k tomu se mohl člověk dohadovat, cože se to muzikanti pokoušejí zahrát. Souhrnně dost renonců upomínajících na Formanovy rané filmy, ale především dost člověčiny a různé práce. Práce k drénování bolestného smutku truchlících příbuzných.  Je v tom psychoterapeutické odlehčení, řada možností a nutností udělat, opravit to či ono a ulevit tak duševní tísni a bolesti. Rozmělnit velkou soustředěnou úzkost, hrůzu, bolest konkrétními i sebebanálnějšími činnostmi je stará známá úleva, která platí právě tak při přijímání nepříznivé diagnózy jako v péči o umírajícího (jak dobře vědí lidé z mobilních hospiců), při pohřbu jako při dalším truchlení, ale právě tak při porodech a jiných superstresech. Takže pak následovala malá tryzna, sešlost, při které se nejen vzpomínalo na zemřelou, ale také se mluvilo a vařilo a mylo nádobí. Jak potvrdila dcera zemřelé, disponující psychoterapeutickým vzděláním, „já jsem včera celý den uklízela a pak smažila celou noc řízky a táta pokosil a přerovnal půlku zahrady, aby měla auta kam zajet.“ Nic z toho nebylo až tak zapotřebí – auta stejně stála jinde a o jídlo nešlo – ale čas se úlevně naplnil prací.

Vůbec nemám pohřby rád – už od dětství, aby to nevypadalo, že doktorsky nesnáším „triumf smrti nad medicínskou vzpourou“ – ale ten venkovský „akční“ zážitek byl úlevný v kontrastu s městskými pohřby, jimž dominuje zhoubný patos obřadní síně, v níž nelze než pasivně sedět a trpět, v níž vše udělají zřízenci, v níž tak není pro pozůstalé žádná činnost, jen ten koncentrovaný smutek. Ve srovnání s cestou na vesnický hřbitov a dění na něm je to opravdu nepřirozený a psychicky nezdravý obřad bez katarze a bez spálení vyplavených stresových hormonů. Je to stejně nezdravější varianta bez odreagování jako psychický stres z úkorností za volantem ve srovnání s hospodskou strkanicí.

Možná i proto si lidé v tom městečku vůbec neuměli představit, že v Praze přibývá pohřbů bez obřadu, bez rozloučení s kýmkoliv, pohřbů-nepohřbů redukovaných na technologii nakládání s ostatky a jejich uložení. Není přece pravda, že na pohřeb lidé nemají peníze nebo čas, jak se občas zjednodušeně tvrdí a k čemuž se zneužívá i blábolení o světové krizi. Podceňujeme rituály, jsme psychoterapeuticky nevzdělaní a neosvícení, jsme pokažení školou, která tápe od jedné nepodařené reformy ke druhé, aniž by své žáky dokázala orientovat v životaběhu a světaběhu (jednou z největších porážek utrpěly reformační a liberalizační snahy po listopadu 1989 právě ve školství) a jsme také pokleslými rituály zklamáni a odrazováni. Formalismy v obřadních síních při pohřbech stejně jako na radnicích při svatbách nekultivují, nezavazují, působí vyprázdněně.

Nic naplat jde o rituály, jejichž síla spočívá v prolnutí úrovně osobní, rodinné, občanské a spirituální. Pohřeb, svatba, přijetí nového dítěte či posléze nového dospělce do společenství jsou naplněny tehdy, jsou-li opravdu záležitostí nejen těch zcela nejbližších, bez nichž by to už opravdu nešlo (manželů, rodičů s dítětem, alespoň jednoho truchlícího), ale také přijetím, dosvědčením a sdílením rodiny a komunity, obce — společenství, v němž a s nímž žijeme, a také prolnutím osudu jedince do životního běhu generací, jeho masarykovským nahlédnutím z úhlu věčnosti. S tím nemá nic společného formálně oddávající úředník ve jménu státu či univerzálně se loučící neznámý obřadník — zaměstnanec s upatlanými deskami banalit v ruce.

A potom jde o klasickou jednotu místa a děje, o souznění formy a obsahu. Povaze rituálu by mělo odpovídat i místo, kde se odehrává. Tím nemůže být zasedačka národního výboru ani „malá obřadní síň“, k pohřbům, co se již nevešly do té „velké“.

Potřebujeme ve svém myšlení rehabilitovat vesnické hřbitovy, stejně jako kostely, kaple, boží muka, křížové cesty a smírčí kameny jako duchovní součást krajiny a našich životů jako prvky prolínání naší dočasnosti s duchovní, kulturní a generační věčností. Mrtvý v labyrintu za vysokými zdmi městských megaúložišť ostatků představuje něco zcela jiného než zemřelý splývající s krajinou a časem v otevřeném hřbitůvku na kopci nad vesnicí, všem stále na očích a stále „mezi těmi svými“. Nebylo a není to jednoduché ani vždy smířeně pokojné – mýty o upírech a romantické balady o půlnoční hřbitovní duchařině to dosvědčují jasně. Ale vplývání hřbitovů do krajiny a protékání našich životů i přes tato svatá pole – reflektovaná, navštěvovaná a kultivovaná, to jsou nástroje psychoterapeutické i evoluční. Je to i cesta k novému rozkvětu společenských a občanských ctností. Neboť bude-li za krátký čas jako završení mého bytí ten biologický odpad, který ze mne zbyde, odložen kamsi na megaúložiště, jakousi megaskládku lidských ostatků, před čím a proč bych se měl žinýrovat, proč bych neměl chvátat, abych se dotkl všeho, čeho se dotknout lze, proč bych neměl být sobecký a bez skrupulí? Vplynu-li však jednou do onoho souznění se svou kulturní krajinou, zůstanu-li součástí onoho plynutí času a proměňování míst zachovávajících svou podstatu…?

Stejně jako minule odkazuji na stejně podnětné jako úlevné čtení od Václava Cílka, rezonujícího i tato hřbitovní témata.