Marginálie dubnová

Liturgický rok judaistický i křesťanský přinesl v dubnu své největší svátky – Pesach, svátek nekvašených chlebů připomínající vyvedení Židů z egyptského otroctví (a obecně člověka z otroctví duchovního), a Velikonoce, svátek Kristova zmrtvýchvstání, vzkříšení a vykoupení. Kdy jindy by se měl člověk teologicky zahloubat, kdy jindy by i smrt měla být nahlížena v relativním měřítku. Kdy jindy bychom si měli uvědomit vzájemnou souvislost a podmíněnost dějů a osudů, zrcadlení malého ve velkém a velkého v malém, propojenost mikrokosmu s makrokosmem, lidského rozměru s božským. Nejsem oprávněn předkládat teologické rozvahy a vývody, ale snad mohu alespoň upozornit na nevelkou knihu biblických analýz a úvah „Hebrejské člověkosloví“ od M. Balabána (nakladatelství Herrmann a synové, 1996). Věřím, že pro leckoho může být objevná - teologicky, historicky a především myšlenkově. Neboť svět hebrejského myšlení i jazyka je odlišný od našeho a pochopení odlišnosti, které M. Balabán nabízí, dodává známým biblickým příběhům a ponaučením (především starozákonním) nový aspekt.

Hebrejština, stejně jako některé další orientální jazyky, je vícerozměrná, často současně prezentuje nejen informaci, ale také postoj a směřování. Např. sloveso jada znamená nejen poznat, ale současně také učinit zkušenost a převzít odpovědnost (str. 12). Podobně hebrejské biblické myšlení nahlíží člověka jako poutníka; neptá se „co je člověk“, ale „kam je člověk“, za rozhodující považuje, kam směřuje (str. 39). Člověk se stává člověkem postupně v napětí mezi tím, co je, a tím, co být má a může. Zdánlivě popisné a dávno skončené „stvoření člověka k obrazu božímu“ se mění v nekonečné, stále živé směřování k obrovské zodpovědnosti a náročnosti, aby člověk dostál svou existencí „zpřítomnění či alespoň přiblížení boha“ (str. 77), neboť stvoření člověka neznamená „učinění z ničeho“, nýbrž pověření (str.40). Tyto a další myšlenky jsou podávány neformálním jazykem srozumitelným a dobře čtivým i laikům. Staré, stokrát slyšené věty o stvoření světa, stokrát oposlouchané biblické příběhy prvních lidí, zdánlivě omšelé a školsky mravokárné, ožívají v nových barvách. Nakonec autor připomene, že všechno, co ve skutečnosti jsme, co děláme a znamenáme, čím jsme prošli, je nám do značné míry skryto (str. 160).

Hebrejské člověkosloví působí jako apel na životní opravdovost a mravní usilování v každodenním životě. V té souvislosti nelze nevzpomenout na závažnost banálního zla ve smyslu ustupování nemravnostem a nihilismu ve zdánlivých drobnostech všedního života. Jak ukázala ve svých historických analýzách Arendtová, právě nenápadné banální zlo nabobtnalo ve vhodném klimatu až do extrémní podoby totalitních hrůzovlád 20. století. A nemusí hned jít nutně o zlo, byť banální, ale také o nechuť k zodpovědnosti a k usilování, o pocit, že ve všech oblastech života stačí jen natahovat ruku a vznášet nároky na všechny plody vyspělé civilizace nadbytku („na všechna boží darování“ dle Balabána). I to může být příčinou civilizační krize, jak v čase letošních Velikonoc připomněl např. D. Drápal na stránkách Konzervativního klubu a jeho dvouměsíčníku (www.konzervativniklub.cz)/). A nejde jen o krize celospolečenské, ale také o myšlenkové a postojové krize v dílčích oblastech, např. ve školství či ve zdravotnictví. V tomto smyslu a v kontextu s výše uvedeným je zajímavý článek kolegů Bartoše a Šavlíka v dubnovém čísle Časopisu lékařů českých o aristotelovské metodologii v medicíně (s důrazem na její psychosomatické aspekty). Autoři připomínají nezbytnost zaměřenosti a směřování – v životě, ve stonání, v léčení. Bez zaměřenosti a směřování se léčení často mění ve změť sporně účelných, mnohdy kontraproduktivních, samoúčelných, nebezpečných, nesrozumitelných a trýznivých opatření, což se zvláště výrazně týká péče paliativní. Obdobně se ovšem často mění i samo pacientské stonání z cílevědomého tíhnutí ke zdraví, k zachování či obnově přirozených sociálních rolí, osobních cílů a povinností v nereflektované vnímání/ nevnímání nepříjemných pocitů bez chápání jejich souvislostí a vzájemných podmíněností. Pacienti nespolupracují na léčení, u závažných a zvláště chronických onemocnění nesměřují k vyléčení, ale nárokují nekonečné léčení, konzumování zdrojů bez ujasnění srozumitelných cílů a reálných možností. Nejsou schopni být partnery ani velmi vstřícných zdravotníků, neboť odmítají svou aktivní spoluúčast, svou osobní invenci nejen materiální (přiměřená úhrada nákladů), ale i psychosociální. Mnohdy hovoříme o anomálních osobnostech, o podivných pacientech – mnozí z nich jsou však zřejmě ve svém stonání „pouze“ chaotičtí, nezaměření, neusilující a nesměřující jako v celém svém životě. Jde o poruchu, o anomální osobnost, nebo o nereflektované člověčenství?  

Od tohoto malého dílčího popisu léčení a stonání, které se ztrátou zaměřenosti a směřování může snadno změnit v chaotickou změť vzájemně si odporujících úkonů, se můžeme nenásilně v duchu propojenosti malého s velkým vrátit zpět k Balabánovu Hebrejskému člověkosloví, kde autor  v nejobecnějším a nejvyšším biblickém smyslu zdůrazňuje nedokončenost stvoření a trvající průběžnost stvořitelského konání, bez něhož „není času, není dějin, jsou jen trsy či shluky holých, bezprizorných a bezcílných fakt“. Nahoře i dole, v obecném i konkrétním hrozí ztráta smyslu a prázdnota chaosu, prázdnota, která není „nic“ ale „neřád“ a „nesmysl“.                        

I v tomto připomenutí nekonečně postupujícího stvořitelského záměru, v připomenutí významu směřování a zaměřenosti lidského usilování je význam jarních svátků Pesach a Velikonoc. Výstupy zdánlivě abstraktních a odtažitých úvah teologicko-filozofických mohou být překvapivě konkrétní, zakotvené v žité každodennosti každého z nás. Všemu dominuje ochota a schopnost převzít znalou zodpovědnost. Od ní se odvíjí sebeúcta, důstojnost, smysluplné směřování – v životě veřejném i osobním, v žití a také v umírání. Měli bychom si více vážit těch, kdo na osobní zodpovědnost apelují, kdo se pro ni snaží vytvářet prostor, a být obezřetní vůči těm, kdo nabízejí nezodpovědné spoléhání se - ve společnosti i ve zdravotnictví.  

MUDr. Zdeněk Kalvach* pracuje jako internista a geriatr ve Všeobecné fakultní nemocnici a na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Je** členem výboru České gerontologické a geriatrické společnosti. *