Marginálie březnová

K odkazům antického Řecka patří příběh o gordickém uzlu. Ať už mu dal jméno král Gordiás, nebo město Gordion, ten uzel se, jak známo, nedal rozvázat. Byl tak zašmodrchaný a utažený, že ať se kdo snažil, jak snažil ho rozšmodrchat a uvolnit, neuspěl. Ať nahlíželi, tahali, přemýšleli a soukali z jaké chtěli strany a z jakého chtěli úhlu, ať vymýšleli pomůcky, triky a poučky jakékoli, pravidla uzlení neodhalili - uzel vzdoroval lidskému umu i rozumu. Snad, že lýko, z něhož bylo lano lstivě utkáno, moknutím a vysycháním se prolnulo – povaha uzlu se stala jinou, než se zdála. Zašmodrchanec se jaksi přímo vysmíval lidskému usilování a pachtění. A nešlo o málo – vyřešení hlavolamu mělo být potvrzením povolanosti k pochopení (ovládnutí) všehomíra či alespoň pozemského světa.

Zdařilo se, dle legendy, teprve Alexandrovi Makedonskému. Když si tu zašmodrchanou zapeklitost prohlédl, vytáhl meč a uzel, údajně o tisíci smyčkách, prostě rozťal, čímž přivázaný vůz uvolnil. „Jak elementární, milý Watsone,“ řekl by Sherlock Holmes. Poselství příběhu? Apelování nejen na originalitu pohledu, nýbrž také na zjednodušení a rozhodnost. Když se člověk nemůže dobrat řešení, když se nemůže ve spletitých jevech vyznat, měl by věc maximálně zjednodušit, a pak se jednoznačně rozhodnout. Jinak nejen že neuspěje, ale mnohdy může z mučivé nejistoty zešílet.

Jako ti Pavlovovi psi, co u nich ruský fyziolog experimentoval s podmíněnými reflexy. Při jednom z pokusů asocioval s kruhem odměnu a s elipsou trest (nebo naopak, což dnes není podstatné). Postupně tvar kruhu a elipsy sbližoval, až je nebyli psi schopni rozlišit, což u nich vedlo k frustraci, úzkosti a k neuróze. Poučení? Když se některé jevy propletou a připodobní tak, že se nedají rozlišit a rozmotat, je třeba je rozetnout zjednodušením – nebo se z nich zblázníme, staneme se úzkostnými neurotiky a rezignujeme, jako ti vědečtí psi.

Týká se to zdravotní péče včetně té paliativní, lidských vztahů i společenského dění, pokud přestáváme rozumět a nedokážeme se rozhodnout. Aktuálním příkladem budiž naše současná společenská situace. Pravice-levice, koalice-opozice, pravda-lež, realita-fikce, lest v našem zájmu-podraz na nás – všechno je to propletené a zamotané jako ten gordický uzel a protiklady se zdánlivě sblížily jako pavlovovské kruhy s elipsami.

Člověk se pokusí podpořit dobrou věc, nadějný politický směr, souznějící názor, nebo odporovat kompromitovaným uskupením a figurám - a s hrůzou zjistí, že byl zneužit, napálen, podražen, že sedl na lep, že napomohl pravému opaku toho, oč usiloval. Člověk cítí občanskou zodpovědnost, cítí i vážnost chvíle, tuší zápas o dlouhodobé společenské směřování, a nedokáže rozlišit elipsu od kruhu, nedokáže odlišit protiklady rafinovaně sblížené pod rozlišovací schopnost, nedokáže odkrýt, kudy a v čem běží rozhodující dělící čára. Toť k zešílení a každá rada drahá – i ta od Alexandra Velikého (co nelze rozmotat, to zjednoduš, rázně rozetni a jdi dál).

Takže pod všemi relativitami, podobnostmi, záměnami, obměnami, rozpornostmi a zneužitími politického dění a politických subjektů hledejme základní, mnohými z primitivismu obviňované principy. Máme před sebou jednoduché dilema: buď v zásadě demokratický Západ s jeho pokrokem a tradicemi (byť také se všemi chybami, omyly, šrámy a riziky), nebo totalitní Východ s populistickou a mocichtivou pseudolevicí kompromitovanou přežívajícími komunistickými manýry, nereformovaným komunistickým myšlením, neschopností odpoutat se od stalinistických tradic (byť jistě také s rozvojovým ekonomickým potenciálem). Třetí cesta neexistuje a nelze vychytrale lavírovat tu s tím, tu s oním, v něčem s tím a v jiném s druhým jen podle toho, co nám přinese zrovna výhodu nebo pohodlí.

Osobně jsem jednoznačně pro liberální demokracii a dnes tedy „pro Topolánka, americký radar a kolektivní bezpečnost v NATO“, ať jakkoli chybují, činí sporná rozhodnutí a přinášejí rizika.

Okazu Vítězného února (znovu tak nechutně připomenutého KSČM při 60. výročí), „demokratického centralismu“, „přímé demokracie“ v rámci Národní fronty, zneužitých „pokrokových“ proklamací a přichylování k imperiálně ruskému onomu tam dubisku jsem se napodporoval se smutnými konci dost a dost a ... děkuji, nechci, stačilo, pro děti by se to již nemělo opakovat.

To je ovšem jen můj názor; jiní soudí jinak a zdá se, že protitopolánkovské a protiradarové nálady převažují, takže mohou i poměrně časně a nadlouho strhnout kyvadlo politického a společenského vývoje „doleva“, respektive do česky postkomunistického rádobyleva, a se všemi důsledky.

Píši toto zamyšlení do Zpravodaje na www.umirani i proto, že topolánkovsko-protitopolánkovský střet je vyostřován rozruchem a pochybnostmi kolem tzv. třetího, tedy protikomunistického odboje poznamenaného umíráním řadových občanů, nikoliv přímých vykonavatelů komunistické zvůle. Soudím, že na portálu věnovaném humanizaci umírání a ochraně důstojnosti lidského života by mělo zaznít politování nad zbytečným zmarněním lidských životů z politických důvodů. Těch obětí je ovšem několikasetkrát více na kontě totalitního režimu než omezeného odboje.

Tato lítost ani případný nesouhlas s odbojem zanechávajícím civilní oběti by však neměly zašmodrchávat gordický uzel a bránit jeho roztětí, neměly by úplně rozostřit kruhy a elipsy, neměly by zpochybnit naše dnešní směřování na Západ. Památka oněch nešťastně zemřelých by neměla být zneužita.

Pozoruhodné, jak propleteny jsou světy živých a mrtvých, jak mocným nástrojem, žel manipulovaným z našeho břehu podsvětních řek Léthé a Acheronu, mohou mrtví být!

Buďme proto soudní, nepropadejme rezignaci před lstivě smotanými gordickými uzly ani před relativizovanými tvary. Vytvářejme odpovědné veřejné mínění, hledejme, podporujme a chraňme oněch „pět švestek obyčejného života“, za něž kdysi Karel Čapek označil „západní“ priority konzervativního G. K. Chestertona: domov, víru, demokracii, řád a důvěru. A v labyrintech pochybování si pomozme občas vzpomínkou na Alexandra Velikého, na jeden z jeho klíčů k uchopení (pochopení) světa.