článek

Marginálie březnová

 

Zaujal mne jeden nenápadný film. Jmenuje se Warm Springs a pojednává o kritickém období v životě budoucího prezidenta Spojených států amerických Franklina D. Roosevelta: ambiciozní politik ve středním věku onemocněl mozkovou obrnou (poliomyelitidou) a ochrnul. To mělo ve 20. letech 20. století znamenat konec kariéry i smysluplného života. Neexistovala účinná rehabilitace, nebyly k dispozici kompenzační pomůcky kromě kolečkového křesla a kovových fixátorů („postrojů“) dolních končetin; věřilo se, že polio může být nakažlivá i v chronické fázi, takže ochrnutý člověk mohl být ve vlaku vykázán z vagonu a cestovat mezi bagáží v zavazadlovém voze.

Zoufalý Roosevelt přijal neověřenou nabídku a odjel do termálních „lázní“ v zapadlém koutě zaostalé Georgie, do Teplých pramenů, nebo-li Warm Springs. Našel polorozpadlé bungalovy, zchátralé venkovní bazény a nekvalifikovaný pomocný personál, co uklidí, uvaří, přinese osušky, přenese ochrnutého osamělého klienta. Přesto se tam budoucí americký prezident „postavil na nohy“ – v rozporu s názory i nezájmem lékařské „vědy“, ošetřován jedinou fyzioterapeutkou, která se v „lázních“ časem objeví. Postupně přijížděli noví pacienti, sponzoři, nové postupy i pomůcky (zřejmě poprvé tu byl „na koleně“ upraven automobil pro ruční ovládání).

Roosevelt kupuje pozemky, financuje obnovu, vytváří první centrum komplexní rehabilitace pro nemocné poliomyelitidou na světě a nakonec se vrací do politického života, aby se jako „odepsaný paraplegik“ stal nejdéle sloužícím americkým prezidentem, který provede USA velkou hospodářskou krizí
i druhou světovou válkou.

Film nejen poučí o historii a nejen povzbudí lidi se zdravotním postižením. Navozuje také úvahy o osobní zodpovědnosti, o iniciativě a hledačství v závažných fázích zdravotního postižení a obecné úvahy o smyslu a zaměření zdravotní a sociální pomoci, o chápání zdravotně-sociálního veřejného prostoru a především o pojetí solidarity. O té se u nás v poslední době dosti hovoří, bohužel jako kdyby šlo o jednoznačně daný a neměnný pojem, tedy zjednodušeně a mnohdy nebezpečně účelově. Mnozí chápou solidaritu ve zdravotnictví jako právo „natáhnout ruku“, mnozí ideologicky jako nivelizaci služeb, jako jejich „bezplatnost“ či postátněnost, jakoby vrcholem solidarity bylo vykrmování státních institucí, které pak „spravedlivě rozdělí všem stejně“ v duchu standardizované odbornosti. Tak tomu však podle mého názoru není.

Potřeby lidí jsou ve zdraví i v nemoci různorodé a  princip solidarity se nevyčerpává standardizovaným diagnostikováním a léčením. Jsou a budou lidé, kteří vyžadují a zasluhují solidární podporu právě k tomu, aby mohli standardní postupy odmítnout, jako např. Roosevelt a jeho spolupacienti ve zmíněném filmu, nebo třeba umírající lidé usilující o paliativní péči v době, kdy standardní a solidární se zdají být jen technokratické nemocniční stereotypy.  Problematické a zavádějící jsou proto představy části pacientů, politiků a tvůrců zdravotní politiky o jakýchsi „přirozených zájmech příjemců solidární péče“ coby „hodnotovém východisku solidarity“, kterou reprezentuje stát se svými institucemi. Ostatně mnozí takovíto nárokovatelé podpory pro sebe (leckdy jen sporně oprávněné) zpochybňují představy o přirozených zájmech příjemců solidární péče tím, že odmítají, diskriminují oprávněnější podporu (pomoc, solidaritu) pro jiné. Záminku nacházejí zvláště v „nemravnosti“ („žádná solidarita s feťáky, opilci, vandráky, kriminálníky a jinými živly“), v předsudcích („žádná solidarita s přivandrovalci“) či v „neúčelnosti“ („proč investovat do těch či oněch neperspektivních, např. umírajících?“). Představa „přirozených zájmů“ se příliš neslučuje s takovou nesolidárností příjemců solidární péče.

Film Warm Springs také připomíná, že účinnost solidarity není dána naplněním různých dávek a směrnic, nýbrž dosažením různorodých cílů, představ a spokojenosti lidí, jimž je solidární podpora určena. Nemocní, kteří posléze do rehabilitačních lázní přijížděli, nacházeli nejen nové léčení, ale také nový pohled na svou situaci a na své možnosti, novou realitu, novou životní smysluplnost, nové pozitivní sebehodnocení, novou důstojnost. To je trvale jedna z priorit solidární podpory lidí se závažným zdravotním postižením, se závažnou životní limitací. V tomto smyslu nezáleží na tom, zda jde o postižení v mladém věku s perspektivou dlouhého života včetně tzv. „produktivního věku“, nebo o geriatrické postižení ve věku seniorském, nebo o konečnou fázi smrtelného onemocnění s krátkou životní perspektivou. Rehabilitační, geriatrická, paliativní (hospicová) i jiná obdobná podpora by měla umožňovat nejen kvalitní zdravotní péči (rehabilitační, ošetřovatelskou, léčebnou), ale také důstojnou smysluplnost – v invaliditě, v nezdatnosti i v umírání. Pokud se zacílenost podpory k individuálně prožívané smysluplnosti vytratí, pak ani nejkvalitnější a nejkomfortnější vybavení obvykle nezachová kvalitu života.

Soudím, že stojí za to shlédnout Warm Springs a že stojí za to ujasňovat si pojetí solidarity. Třeba proto, abychom se více pozastavili nad tím, když prostředky určené pro různorodé solidární zdravotnické projekty a programy jsou ministerstvem nesolidárně staženy k „účelnějšímu“ dotování „přece také solidárních“ nemocnic (jak se letos stalo v ČR).

Autor/ka článku:
Redakce Umírání.cz