z médií

Jak přežít stáří

Průměrný věk se neustále prodlužuje, jakou dát stáří
náplň ale nevímeV gerontologii se často píše, že sociální rolí
starých lidí je být bez role. Můžeme ale s něčím takovým vystačit?

Jak přežít stáří

Průměrný věk se neustále prodlužuje, jakou dát stáří náplň ale nevíme

V gerontologii se často píše, že sociální rolí starých lidí je být bez role. Můžeme ale s něčím takovým vystačit? A jak nejlépe uspořádat mezigenerační vztahy s mladými?

Dnes je nepochopitelné, že mládí bylo překážkou pro každou kariéru, kdežto vyšší věk předností… a kdo měl tu smůlu, že vypadal obzvláště mladě, musel všude čelit nedůvěře, napsal Stefan Zweig ve své vzpomínkové knize Svět včerejška o atmosféře před první světovou válkou – tedy před sto lety. Vše, co se dnes zdá záviděníhodným statkem, svěžest, sebevědomí, odvážnost, zvídavost, chuť k životu, považovalo se v oné době, která měla smysl jen pro „solidnost“, za podezřelé. Pak teprve následovalo dvacáté století s obrovským množstvím vědeckých objevů, kdy obsah každého naučného slovníku zastarával rychleji, než se podařilo vydat všechny jeho svazky.
Dnešní šedesátiletí vypadají jako dřívější čtyřicátníci a očekávaná délka života se za posledních 120 let ve střední Evropě zvedla z 36 let až na dvojnásobek. Jen za patnáct let po převratu v roce l989 se náš průměrný život prodloužil o další čtyři roky. Dožije-li se žena 65 let, dá se na podkladě statistických údajů předpokládat, že oslaví ještě 84. narozeniny. Již v roce 2020 budou staří lidé představovat 35 % celé západoevropské populace.
Elixír života sice zatím nemáme, ale i přesto současní sedmdesátníci – díky medicíně, lepšímu stravování a lehčí práci – vypadají sotva na padesát. Díky různým protetickým pomůckám vidí a slyší mnohem lépe než ještě před čtvrtstoletím lidé jejich věku a zubní protézy jsou tak perfektní, že i ve stáří se člověk může usmívat. Ale neusmívá…
Prodloužení života a lepší zdraví bychom mohli dokonce nazvat částečným vítězstvím lidstva nad přírodními zákony, neboť je to „nepřirozené“. Člověk žije ještě desítky let po ztrátě své reprodukční schopnosti, vysokého věku se nedožívají jenom výjimeční jedinci, ale -poprvé v dějinách – miliony a miliony docela průměrných lidí. Počet starých lidí ve světě roste o 1,6%rychleji, než o kolik přibývá lidí. Takový revoluční převrat v demografickém složení populace, který znamená nové relace věkových skupin, by se měl projevit zásadně i v jiné hodnotové orientaci společnosti. Tedy měl by se promítnout do politiky (nejen sociální), do výroby a spotřeby, měl by být patrný v architektuře měst i v zábavním průmyslu a vůbec v celkovém životním stylu a v celkově jiné podobě stáří. Neprojevuje se. Zatím. Všichni se tváří, že se nic neděje, a tiše, bez jakékoliv reflexe stárnou.

Šťastná to žena

Se stárnutím populace jsou nespokojeni nejen ekonomové, ale i ti šťastní, v neklidném 20. století v Evropě zestárlí lidé, přestože 99 % z nich má vše, co si dříve přáli jejich pradědečkové. Mají kde spát, žijí v teple a nehladovějí. Když onemocní, prohlédne je lékař. Umírají v nemocnici, v čistém prostředí a opět v teple. To všechno byl jen těžko splnitelný ideál starých lidí ještě v 19. století! Uvědomujeme si to?
V hloubce naší mysli zasutý ideální obraz života starého člověka odpovídá image „babičky“ v pojetí Boženy Němcové. Moudrá, milovaná, vnoučaty obklopená stařenka, která je vyhledávána pro svoje rady a laskavost členy vlastní široké rodiny i sousedy a k níž si přicházejí postěžovat i poplakat mladí lidé – a někdy i vrchnost. To bylo krásné stáří! Opravdu?
Literární historik Václav Černý dokázal, že té ženě, která se stala Boženě Němcové modelem pro její Babičku, bylo při příchodu na Staré Bělidlo pouze 54 let a celý její majetek se vešel do jedné dřevěné truhlice. V naší době by tato paní ještě neměla ani nárok na důchod a doplňovala by si pravděpodobně vzdělání ve večerních kursech programování, neboť by před sebou měla perspektivu dalších 30 let života. Na její rekvalifikaci by se vztahovaly programy pro znovuzačlenění sociálně znevýhodněných skupin.
Babička Boženy Němcové si zcela určitě nebarvila vlasy, nezapírala svůj věk, nechtěla být individualitou, v ničem mladým nekonkurovala. Byla na svých dětech totálně ekonomicky závislá, byla nositelkou tradičních hodnot, které odvozovala od Boha. Žila na výměnku a hodné děti jí občas i zatopily.

Žádná idylka

Výměnek byla vlastně individuálně uzavřená obchodní smlouva mezi rodiči a jejich dětmi. „Předám ti chalupu, dílnu, pole, sad a za to si vymiňuji, že budu každým rokem dostávat od tebe, můj synu či zeti, tolik a tolik korců žita, zelí, dva hrnce sádla, 4 košíky brambor, díl masa ze zabijačky a třetinu jablek z těch, která se urodí.“ Takováto smlouva se musela plnit, a hospodařil-li syn nebo vnuk špatně a tuto dodávku či vymíněnou rentu neplnil, mohli ho staří rodiče dokonce žalovat. A taky před soudem žalovali.
Nedělejme si tedy iluze, stáří v minulosti bylo hrozné období, plné ústrků, závislosti na milosti druhých a fyzické bolesti. Revmatismus již existoval, dna také, ale salicyl nikdo nevyráběl. Kdyby láska a úcta k rodičům byla v minulosti samozřejmostí, mohlo se čtvrté přikázání Cti otce svého a matku svou klidně z Desatera vynechat. Ale zůstalo a v různých variantách se objevuje skoro ve všech náboženstvích světa. Do naší historie totiž nepatří jenom archetyp Moudrého starce a Velké matky, ale příběh Krále Leara, potažmo různé varianty pohádky Sůl nad zlato, či prokletí matky vlastní dcerou, tak jak je zachyceno v Erbenově Kytici. Obecní pastoušky, v nichž na slámě směli přenocovat staří lidé bez rodinného zázemí, kteří chodili po „střídě“ od domu k domu – hospodáři jim měli dát kus chleba, byly jedním z prvních sociálních zařízení. Za takovýto osud ovšem nikdo neobviňoval císaře ani krále, ale jenom sebe sama, popřípadě své nezvedené děti.
Stáří jako fáze života bylo v minulosti smutné a bolestivé, ale starých bylo poměrně málo. A stáří se dožili jenom ti nejschopnější, fyzicky nejzdatnější – proto se také mezi nimi vyskytovalo relativně více moudrých lidí, než je tomu dnes. Alespoň na procenta zcela určitě.

Zanedbaná pole a podvyživený dobytek

Ale ani dnes není lehké stárnout. Každý žijeme v dimenzi minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Čím vyspělejší je jedinec, tím více plánuje a připravuje se na svoji budoucnost. Ve stáří se ale budoucnost počítá jen na desetiletí. V moderní společnosti se oceňuje výkon, samostatnost a vysoká spotřeba. To vše se však ve stáří snižuje. Dříve individuálně sjednaný výminek, tedy smlouva s vlastními dětmi a z toho plynoucí a jasně viditelná osobní odpovědnost za zajištěnost vlastního stáří, byla teprve koncem 19. století u některých skupin obyvatelstva (a zase jenom v Evropě) sjednána anonymně mezi generacemi a dostala formu důchodu, penze či renty. A z této mezigenerační, zcela anonymní smlouvy, za kterou nese odpovědnost „erár“, vyplývají nároky starých, pocit, že na to mám právo, a když to nedostanu, mohu nadávat a taky nadávám. Mám právo, ale právo a nárok je neosobní, nemá citovou dimenzi, či jak říkávala Olga Havlová, stát nás nikdy nevezme za ruku a nepohladí. Když starý hospodář předal mladým zadluženou chalupu a zaplevelená pole, tak jeho podíl – výminek – byl určitě horší než podíl souseda, který předal synovi dobře živené dojnice a stodolu, do které nepršelo.
Dnešní generace starých – i já mezi ně patřím, a proto to mohu napsat – předala mladým, obrazně řečeno, zanedbaná pole, chalupu s roztrhanými došky, podvyživený dobytek, pověst nespolehlivých hospodářů a šejdířů, bory a luhy plné lapků. A navíc svým potomkům nevštípila ideál poctivého hospodaření.
Spisovatel Adolf Branald při příležitosti svých 95. narozenin řekl, že mu nikdo nikdy neporadil, jak má žít po sedmdesátce. Mít 25 let života jen jako fázi přípravy na smrt, je trochu předimenzované. A i ta smrt je dnes znehodnocena tím, že se týká především starých, nemocných, tedy „ne zcela funkčních“ lidí.
Čím naplnit tento nově získaný úsek života, nevědí ani sami staří lidé, ale ani výrobci veřejného mínění, filozofové, lékaři, farmaceuti, politici, pedagogové, ba ani tvůrci reklam. Ti všichni starým lidem vnucují jenom model „mládí“, nebo ještě přijatelného „středního věku“ a slibují jim, že budou-li je poslouchat, cvičit, držet dietu, brát si léky a hlavně je volit, budou moci žít stejně jako obdivovaní mladí. Nabízejí jim péči a současně i snad někdy laskavou závislost, tedy hodnoty, které jsou diametrálně odlišné od těch, ve kterých ti lidé celý život žili.

Na rozdíl od vrstevníků Babičky Boženy Němcové dneska nemáme v moderní Evropě pro sebe ani tyto zidealizované vzory. Nanejvýše evropské strukturální fondy, z nichž je možné dočasně čerpat peníze pro vyrovnávání sociálně handicapovaných skupin, kam patří senioři, a za které se můžete naučit psát na počítači a stáhnout si informace o nových lécích z internetu či formuláře k podání žádosti o sociální příspěvek na sníženou hybnost. Ta ruka, která pohladí, ale zase chybí. Ani vzory pro tuto fázi svého života nemáme!
Dnešní lidé tedy prožívají pětinu svého života v jakési schizofrenii: popírají svůj věk svým chováním i výrazem, dělají vše pro to, aby byli soběstační, ekonomicky i fyzicky nezávislí, za nic nemuseli být vděční a za nic nemuseli děkovat, a současně požadují (ne prosí), aby se zachovávaly hodnoty tradičních vztahů ke starým lidem, mezi něž patří především úcta k našim šedinám. K jakým šedinám, když si je každých čtrnáct dní zakryji color cremem? Ani vráskami na tváři, které často maloval jak Dürer, tak Rembrandt, se již nechlubíme, a tak z celého stáří zbývá jenom to „panovačně prosebné gesto“ požadující úctu, lásku a péči, obsahující ovšem i skrytou pohrůžku: „I vy budete jednou staří a sami to poznáte na vlastní kůži, tak se snažte a buďte na nás hodní!“

Nadávání na erár a mladé

V industriální a bohaté společnosti, v níž máme to štěstí žít, se objevuje fenomén označovaný slovem ageismus. Je to termín odvozený od anglického „age“, čili věk. Slovo ageismus zní podobně jako rasismus, sexismus, tedy je to předsudečné, apriorní připisování určitých negativních vlastností a postojů určité věkové skupině, v tomto případě starým lidem. Těm jsou přisouzeny negativní vlastnosti a negativní sociální status, který je neovlivnitelný, podobně jako není chováním ovlivnitelná barva kůže či pohlaví. „Nižší“ kvalita ve stáří je chápána jako „přirozená“, samozřejmá, očekávaná. Ageismus ovlivňuje nejen ty mladší, ale i ty, kteří se sami nacházejí v této věkové skupině. Sami staří se často mezi staré nezařazují, další staré lidi podceňují a pomlouvají, aby naznačili, že oni mezi ně nepatří.
Jiní říkají, že život ve stáří je mizerný, aby vzbudili lítost a současně snížili i agresi proti sobě samým. Jsou naučeni odvozovat svoji hodnotu od příjmů, domnívají se, že kdyby měli vyšší důchody či mohli ještě pracovat, budou spokojenější. Na dotaz, co by s těmito vyššími příjmy udělali, většina starých lidí odpovídá, že by chtěli finančně podpořit děti nebo vnoučata. Jinak řečeno, zalíbit se, nebo si také koupit pozornost, lásku a vážnost. Je to krutý výrok? Je. Bohužel, většina starých lidí, kteří mají děti, si sebe sama málo váží (nechce již ani peníze investovat sama do sebe), ale úctu si přesto nárokuje. „To již nestojí za to, abych se to učila, abych si to koupila,“ říkají, aniž si položí otázku, proč by si jich měli tolik vážit druzí, když oni si sami sebe vážit nedokážou.
Ageismus pěstují i naši politici, kteří získávají hlasy voličů slibováním vyšších důchodů (jako by jim to dávali z vlastní kapsy) či „my se o vás postaráme a uděláme další sociální opatření“, nebo připomínáním, že „nebudeme mít na důchody“, když nebude dost mladých, kteří budou platit daně. Podobně jako se nedala nařídit láska k SSSR, nejde ani nadekretovat mezigenerační solidarita! Samozřejmě, to, co zde píši, se nedá generalizovat. Jako všude jsou vzácné výjimky a i u nás se objevují vynikající, většinou nevládní, občanské organizace, které mnoho pro staré lidi dělají a v nichž ti staří sami pro sebe a svoji generaci pracují. Většina starých lidí ale nadává na „erár“ a na ty druhé, mladší, že nejsou k nim starým dosti vstřícní. Tolik jsme toho dobrého udělali a ani ta chalupa, co jsme jim předali, nebyla přece tolik zadlužená! A pokud jsou krovy opravdu prožrané červotočem, tak sklep a schody jsou dobré a pumpa taky ještě funguje. Tak ať jsou ti mladí vděční za to, co jsme jim dali. Jednou to sami poznají…

Nalezení vlastního stylu

Co s tím? Z hlediska postoje společnosti, státní správy a politiků vidím určitě řešení v přístupu, který v případě vztahu k mužům a ženám nazýváme gendermainstreaming. To je přístup, kdy veškerá společenská opatření sledujeme také z hlediska jejich možného dopadu na muže a ženy (gender aspekt). V případě starých lidí bych gender aspekt doplnila ještě přístupem, který bych nazvala agemainstreaming. Což by bylo povinné sledování i toho, jak která opatření pomohou či poškodí různé věkové skupiny, včetně dopadu na sociální status stárnoucí generace, a jaké to bude vytvářet stereotypy o nich a zda to staré nebude diskriminovat.
Opravdová změna v hodnocení stáří ale musí vycházet ze subjektu, kterého se týká, tedy z generace starých lidí. Z jejich autostereotypů, z jejich sebehodnocení, budou odvozovány heterostereotypy, tedy hodnocení ostatních. Jinak to bude zase jenom péče, obstarávání, mentorování těch druhých. Etnické minority jsme tím již dostatečně naštvali. Zkuste připravit pro svoje dospívající děti diskotéku a pak ještě chtít, aby se tam oni sami dobře bavili. Absurditu takovéhoto počínání si určitě uvědomujeme. Že stejně absurdní je chtít naroubovat stárnoucím ideální životní styl a vynutit vyhláškou úctu a zvýšení péče o ně, jejich vyšší prestiž, to si již nepřipouštíme.
V gerontologii se často píše o tom, že sociální rolí starých lidí je být „bez role“ (rolelessrole). Já bych věděla o dobré roli pro současnou generaci starých lidí! Jejich úkolem by mělo být zvýšení vědomí sebeodpovědnosti za svoje stáří, nalezení zajímavého sebeuspokojujícího životního stylu, který by vycházel z možností i vědomí limitů daných věkem, a přesto byl uspokojivý. Tedy ze sociálního postavením této generace.
Je to těžké zadání, těžký úkol. Mnohem těžší než přežít pubertu.

Lidové noviny, 05. 03. 2005, Jiřina Šiklová; socioložka

Článek připravil/a:
Redakce Umírání.cz