článek

Jak být nablízku v čase koronaviru

Poslední týdny žijeme v nejistotě, která je spojená s celosvětovou pandemií koronaviru. Jak se bude vyvíjet počet nakažených u nás v Čechách? Jak nás epidemiologická opatření ovlivní? Do kdy budou platit nařízení vlády? Do toho přemýšlíme o své osobní odpovědnosti ke svému okolí. Zejména pokud jsou kolem nás lidé z rizikových skupin, lidé s jiným onemocněním nebo senioři. V následujícím textu se věnujeme tomu, jak být nablízku v případech, kdy fyzická blízkost není možná. Přinášíme nápady, jak se o sebe postarat i ve chvíli, kdy nám blízký zemřel.

Nemůžeme k blízkému domů, do nemocnice nebo do lůžkového zařízení

V současné době jsme omezeni ve fyzickém kontaktu s blízkými, a to z různých důvodů. Musíme respektovat nařízení vlády a poskytovatele služeb nebo máme sami za sebe obavu, že blízkého svou fyzickou přítomností ohrozíme. Když se nemůžeme potkávat osobně, nemusí to ale znamenat, že o možnost kontaktu přijdeme úplně. Existují alternativy, jak být ve spojení. Od starých dobrých dopisů, pohlednic přes telefonické spojení až po videohovory – alespoň pro ty, kterým nepřijdou příliš technicky náročné. Volání můžeme přizpůsobit a domluvit tak, aby nebylo pro některou stranu příliš drahé. Možná je teď dobrý čas zkusit něco nového, např. odeslat naši fotografii online jako pohlednici; pošta ji doručí příjemci vytištěnou.

Domluvme se na tom, jak bude kontakt probíhat a jak často. Pravidelnost nám dává možnost se na setkání dopředu naladit a mít se na co těšit. Kromě hovoru na dálku se můžeme vidět i fyzicky, mávat si z ulice na balkon či do oken a u toho si třeba telefonovat. Můžeme si popovídat přes širokou chodbu nebo se potkat venku (na zahradě, v parku) s dodržením bezpečné vzdálenosti.

Zkusme být kreativní, nenechme se od sebe karanténou úplně odstřihnout. Když dotyk není možný, slovem se dá mnohé vyjádřit, např. můžeme druhému říct, že bychom ho objali, dali mu pusu na tvář, kdyby to šlo.

Náš blízký má zdravotní obtíže

Je-li náš blízký nemocný v nemocnici nebo v lůžkovém zařízení, máme přirozenou touhu být s ním, stát při něm a opatření se nám v tu chvíli mohou zdát až nesmyslná. Nicméně slouží také k ochraně nás i našeho blízkého. Jsme ve složité situaci. I na půdě nemocnice však existuje systém podpory, psychologické i duchovní. Můžeme se zeptat na služby nemocničního psychologa, který může ulehčit situaci našemu blízkému. Nemocniční kaplani jsou často flexibilní a nepracují jen s členy církve, často umí poskytnou rozhovor o věcech duchovních s pacientem, který se k víře nehlásí, ale klade si otázky spojené se smyslem života či přesahem. I s nemocnicí je možné vyjednávat, jak by šel zajistit alespoň virtuální kontakt s nemocným.

Možná nás napadne vzít si nemocného blízkého domů nebo zařizovat péči v jiném lůžkovém zařízení. V takovém případě je vhodné zvážit pro a proti, abychom se rozhodovali co nejvíce informovaně. Jaká jsou rizika převozu? Jakou péči bude třeba zajistit? Poradí nám sociální pracovník s tím, jaké služby je možné doma využívat? Případně jaké lůžkové zařízení lze využít? V lůžkových zařízeních se pak můžeme ptát, jak mají nastavený režim návštěv.

V souvislosti s nastalou situací můžeme prožívat různé pocity. Nemůžeme na návštěvu za svým milým a nemáme žádnou kontrolu nad tím, co se bude v zařízení dít, jaká bude kvalita péče. Což v nás může vyvolávat různé reakce.

Můžeme rezignovat, můžeme se hodně zlobit a vztekat se, můžeme chtít jednat a měnit systém atd. Všechny pocity, které kolem této situace zažijete, jsou přirozené, ale může být užitečné a úlevné o nich s někým mluvit. Tím se emoce trochu uvolní a vznikne prostor na promyšlení situace a plánování užitečných kroků k tomu, abyste alespoň částečně docílili toho, co chcete.

Náš blízký pravděpodobně umírá

Někdy je těžké, a někdy dokonce nemožné předvídat, jak dlouhý čas před sebou nemocný člověk má. Často ale personál nemocnice či lůžkového zařízení pozná, že se čas nachyluje, a umí odhadnout, zda nemocnému zbývá čas v řádu týdnů, dnů nebo hodin. V každém případě pokud personál vybízí k rozloučení, je to signál k akci, pokud je pro vás loučení důležité.

Některá zařízení k umírajícím pacientům rodinu na návštěvu pouští, i vládní nařízení toto povoluje. V mnoha zařízeních nám to ale možná nedovolí, zejména v nemocnicích nebo v domovech pro seniory. Pokud tedy o návštěvu stojíme, ptejme se, jaká jsou pravidla a jaké jsou možnosti. Možnosti můžeme i navrhovat, např. nějakou alternativní formu spojení. Můžeme poprosit o videohovor nebo alespoň telefonický hovor. Personál si může i vybrat, co je pro něj nejjednodušší, je to Skype, Messenger, Viber, HangOuts, Zoom nebo WhatsApp? Zkusme to. Pokud je videohovor nereálný, můžeme zkusit telefonický hovor, můžeme si vzájemně přeposlat fotografie, abychom měli obrázek k hovoru a později možná vzpomínku, tedy pokud cítíme, že o to stojíme. Pokud nám fotografování připadá nevhodné, netlačme se do toho.

Může se stát, že náš blízký nemůže mluvit nebo je to pro něj příliš vysilující a hovor by byl velmi krátký. I tak má smysl, abychom mluvili my k němu. Má smysl, aby vnímal známý hlas a slova, která mu chceme říct. Mohou to být slova ujištění nebo rozloučení. Můžeme mu sdělit, že ho máme rádi, že jsme s ním a že může odejít. Mohou to být slova, o nichž víme, že mu pomohou a uklidní ho. Ale mohou to být také slova, která potřebujeme říct my za sebe. Využijme toho, že na chvíli můžeme být blízko, i když na dálku.

Náš blízký zemřel

Ať už k úmrtí blízkého došlo aktuálně, před nedávnem, nebo před delší dobou. Ať už bylo příčinou úmrtí cokoli, v karanténě můžeme pocítit změnu v prožívání truchlení. Změnu můžeme pozorovat jako velkou míru stresu, nejistoty, sevření, které cítíme v těle, můžeme zažívat úzkosti, potíže se spánkem, nechutenství, vyšší míru citlivosti, vztek, plačtivost, ztrátu energie a síly cokoliv udělat atd. Možná ale naopak nastane situace, ve které jsme zahlceni řešením jiných každodenních úkolů, které karanténa přináší, např. péčí o děti, domácnost, rodinu, finanční stabilitu rodiny – a my se cítíme, jako kdyby na vzpomínání a truchlení už nebyl prostor. To však neznamená, že jsme přestali truchlit. Obě reakce jsou přirozené. Karanténa nás navíc může omezovat v aktivitách, které nám běžně v truchlení pomáhají. Hledání způsobů, jak se odreagovat a ulevit tlaku, může být náročnější, ale o to potřebnější.

Praktické tipy v čase truchlení:

Rituály

Pod slovem rituály se skrývá mnoho možností, je to pohřeb, uložení urny, společné vzpomínání na zemřelého, vzpomenutí při důležitých výročích, mše apod. Pohřby jsou povolené, ale jejich pořádání má mnoho omezení. Nemůže proběhnout vše tak, jak bychom si přáli. Musíme se obejít bez některých momentů, které na pohřbech a po nich pomáhají. Může nám chybět objetí od blízkého z rodiny, které by nás podpořilo, nebo pohřební hostina. Nemusí být jednoduché se dopravit na rozloučení, když je část rodiny z jiného města. Nejde realizovat společné vzpomínání v kruhu rodiny. Ale svůj vlastní rituál si můžeme každý sám nebo v menším kruhu udělat doma, můžeme si zapálit svíčku a zavzpomínat nad fotografiemi. Můžeme se spojit s rodinou nebo přáteli přes telefon nebo online a vzpomínat společně. Vše záleží na tom, jak nám to vyhovuje. I takto upravené rituály však mohou mít velký význam pro naše rozloučení, truchlení a vzpomínání.

Práce se samotou

Karanténa může umocnit pocit samoty, nejsme tolik v kontaktu s blízkými, nechodíme tolik do míst, kde se obvykle přirozeně s lidmi potkáváme, hodně akcí je zrušeno. Když žijeme sami, delší čas se s nikým nevidíme. Nebojme se kontaktovat lidi, se kterými máme zájem se slyšet. Ať už je to po telefonu, nebo přes chodbu v roušce. Pokud druhým dáme zprávu, že chceme být v kontaktu, můžeme jim tak dodat jistotu, že o to stojíme. Lidi kolem nás nám mohou připadat zahlcení, možná mají děti a učí se s nimi, do toho pracují, mají zkrátka své starosti. Společný kontakt však nemusí být zátěží, ale může potěšit obě strany. Pokud váháme a máme pocit, že druhého budeme rušit, když zavoláme, může nám pomoci domluvit si předem SMSkou čas telefonátu. Nebo se můžeme domluvit na pravidelném volání v určitou hodinu.

Omezení přísunu dalšího stresu

Přísun informací o pandemii z médií je obrovský, můžeme se cítit zahlcení, což nám způsobuje vyšší míru stresu. Zkusme přísun informací omezit jen na to nejnutnější. Můžeme si vybrat jeden zdroj informací, kterému věříme, a limitovat si čas sledování zpráv. Číst a poslouchat můžeme i něco jiného. Třeba hudbu nebo pořady o tom, co máme rádi.

Péče o sebe

Hodně pro sebe můžeme udělat tím, pokud budeme pečovat o své základní potřeby: pravidelně jíst, dostatečně spát a odpočívat, věnovat se nějaké drobné fyzické aktivitě (procházka, cvičení doma). Je užitečné dopřát si to, co je nám příjemné a dostupné: koupel ve vaně, pití oblíbeného čaje. Může také pomoci, když si každý večer nebo ráno sestavíme rámcový plán, co v daný den podnikneme. Je to užitečné zvláště tehdy, pokud nepracujeme a nemáme ani jiné povinnosti. Při plánování je dobré vzít v úvahu, kolik máme aktuálně sil. Plán zároveň berme pouze jako odrazový můstek, možná nám den přinese nakonec něco jiného. Můžeme se rozpomenout na to, co jsme vždy chtěli doma udělat a neměli jsme čas. Někdo naopak má nyní povinností více. Může se stát, že jsme unavení, nemáme chuť do nových věcí. Truchlení samo o sobě s sebou nese velký výdej energie. Buďme k sobě laskaví, postupujme s ohledem na svoje kapacity a hledejme, co nám pomáhá dobít baterky.

Vyhledání podpory

K čemu může být dobré sdílet těžkosti spojené s úmrtím blízkého? Může nám to pomoct v odreagování pocitů, může to ulevit tlaku. Kromě toho si v rozhovoru můžeme srovnat myšlenky, možná pak věci uvidíme jasněji. Otázky, které nám druhý klade, nám mohou otevřít nový prostor, jak o situaci přemýšlet. Rozhovor také můžeme zaměřit na to, co by mohlo v truchlení pomoci, když nemůžeme dělat to, na co jsme běžně zvyklí. Nabízíme v tomto jednorázovou i pravidelnou podporu v naší poradně.

Ano, čas s mnohými omezeními je náročný. Zkusme hledat, jak mít nad situací více kontroly. Zachovat si to, co nám funguje, a zkusit také objevovat, co nám tento čas přináší a umožňuje. Můžeme ho brát jako výzvu k novým zkušenostem a pohledům, jiným způsobům setkání. Anebo k tomu, abychom si uvědomili, co všechno jsme již v životě mohli prožít, a na to i třeba s někým blízkým na dálku zavzpomínat.

Žijeme ve velmi náročné a také něčím zcela výjimečné době, už tolik nového a nečekaného jsme se museli naučit. Chcete-li, neváhejte si psát deník, poznámky, myšlenky, pocity. Možná budete při jejich zpětném čtení překvapeni, co všechno jste dokázali zvládnout a jak jste tu složitou situaci prožívali. Jistě mohou být jednou vaše zápisky pro někoho, kdo se třeba ještě ani nenarodil, zajímavé a přínosné.

autorky: Veronika Drnková, Jindřiška Prokopová, Barbora Váchová, Monika Vaníčková

Autor/ka článku:
Poradna Cesty domů