Institut dříve vysloveného přání může pacientům přinést klid

Zdravotní sestra Andrea Radomská se často potkává se smrtí a umíráním z téměř bezprostřední blízkosti. Působila v řadě hospiců a byla oporou a pomocí mnoha svým pacientům v jejich posledních dnech. Z vlastní zkušenosti proto může mluvit o institutu dříve vysloveného přání, který je zatím v Česku spíše neznámý. Přitom dává nemocným možnost rozhodnout o vlastním osudu a stanovit, co s nimi lékaři mají či naopak nemají dělat v momentu, kdy sami svou vůli vyjádřit nemohou.

Andrea Radomská

Lékaři i sestry často vidí smrt a umírání jako něco, čemu je potřeba za každou cenu zabránit. Vy jste se naopak rozhodla, že budete umírajícím v jejich posledních dnech oporou. Proč?

Původním vzděláním jsem dětská sestra. Nejprve jsem pracovala na dětské hematoonkologii. Tam jsem se poprvé setkala s něčím tak těžkým, jako je umírání čtyřletého dítěte. Pak jsem přešla na dospělou onkologii. Když mi před patnácti lety umíral tatínek, chtěli jsme, aby to bylo doma. Tehdy ale nebyly mobilní hospice, takže jsme to zvládli svépomocí. Od té doby jsem se intenzivně začala věnovat práci s umírajícími.

Setkala jste se při své práci někdy s tím, že by pacient odmítal určitou léčbu nebo zvažoval eutanazii?

Ano, největší takovou zkušenost jsem zažila před rokem a půl. Náhodou jsem v televizi viděla zpověď Přemysla Šlusaře, který onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou a nechtěl na konci života zůstat připojený na přístroje. Tato nemoc sice nepostihuje intelekt, ale postupně člověku ochabují svaly. Nakonec nad nimi ztratí kontrolu úplně a udusí se. Právě tomu se chtěl Přemek vyhnout, a proto žádal o eutanazii.

Pacient má však mnohem více možností, jak rozhodnout o konci svého života. Jednou z nich je institut dříve vysloveného přání, který umožňuje předem odmítnout resuscitaci nebo připojení na ventilátor. Jak může nevyléčitelně nemocnému člověku pomoci?

Především mu může přinést klid. Často se totiž setkávám s tím, že onkologičtí pacienti přemýšlejí o eutanazii, protože mají nějaký problém, se kterým si nevědí rady. Když jim pomůžeme vyřešit například jejich bolest nebo sociální tíseň, často od myšlenky na předčasné ukončení života upustí. Největší strach Přemka byl, že ochrne, připojí ho na dýchač a on bude půl roku koukat do stropu, než umře. Když jsem mu řekla o dříve vyslovených přáních, obrovsky se mu ulevilo. S právničkou jsme sepsali dokument, kde bylo jasně uvedeno, že nechce připojit na ventilátor.

Když člověk svá přání sepíše, znamená to, že je budou lékaři vždy respektovat?

Právě protože jsem tušila, že to asi nebude tak jednoduché, rozhodla jsem se s kopiemi Přemkova přání obejít největší nemocnice v Praze, kam by mohl být po přivolání rychlé záchranné služby převezen. A setkala jsem se s nejrůznějšími reakcemi. Někteří lékaři mi řekli, že je nabádám k eutanazii. To bylo časté u mladých doktorů, kteří byli čerstvě po škole. Ti vzpomínali na lékařskou přísahu, kde slibovali, že udělají vše pro záchranu člověka. Oni měli problém s tím, že by dusícího se pacienta neměli napojit na přístroje. Oproti tomu zkušení starší doktoři tomu přání rozuměli a přišlo jim neetické takovým způsobem zachraňovat člověka. Z vlastní zkušenosti znali případy, kdy jim na lůžku zůstal bezmocný pacient, který mohl už jen hýbat očima a vnímat tu hrůzu z bezmoci a napojení na přístroje.

Setkáváte se s předem vyslovenými přáními jen u lidí v terminálním stádiu nemoci?

Není tomu tak. Já jezdím často školit například do domovů seniorů. A některé domovy mají pro své klienty po formální stránce připravený vzor pro předem vyslovené přání, který jim nabízejí. Z vlastní zkušenosti vím, že nestačí mít jenom napsané své přáni někde v lékařské dokumentaci, ale že je potřeba mít podepsaný tento konkrétní dokument.

Rozhovor vyšel také v dubnovém čísle časopisu Hospital IN

Ptal/a se: Jakub Hein