Dnes už nikdo nemusí umírat v bolestech - rozhovor s Marií Svatošovou

Nedávno zavítala do Hodonína zakladatelka hospicového hnutí v České republice Marie Svatošová. Přednáška zaměřená na umění doprovázet umírající se setkala s obrovským zájmem odborníků i laiků.

• Můžete nezasvěceným vysvětlit, v čem spočívá hospicová péče?

Služba je postavena na paliativní medicíně. Nejde o prodloužení života, což v těchto případech není ani možné, ale o co nejvyšší kvalitu života až do jeho konce. Pokud člověka nemůžeme uzdravit, je nutné odstranit nebo alespoň potlačit nepříjemné příznaky nemoci, jako například bolest, dušnost, zvracení, svědění, průjmy atd. Toto jsou ale všechno jen tělesné potřeby. Pacient potřebuje i duševní, sociální a duchovní pomoc. Je velký omyl, když si někdo myslí, že duchovní potřeby mají jen věřící. Cítí je úplně všichni, i když to tak nenazývají. Je pro ně velmi důležité dozvědět se, že jim ostatní lidé odpustili, a také aby se druzí dozvěděli, že oni odpustili jim. Umírající chtějí opakovaně slyšet, že jejich život měl smysl.

• Až do revoluce jste byla praktickou lékařkou. Jak se stalo, že jste právě vy rozjela stavbu prvního hospice?

Již za totality jsem se ze samizdatových časopisů dozvěděla o existenci hospicové péče. Tiše jsem jen záviděla, protože za komunistů se tady něco podobného dělat nedalo. Po revoluci mi bylo jasné, že mám z ordinace odejít a pustit se do toho. Dala jsem výpověď a v lednu devadesátého roku jsem už pracovala v charitě, kde jsme rozjeli ošetřovací službu. V klientele se již tehdy preferovali smrtelně nemocní lidé. Ukázalo se, že domácí hospicová péče je výborná, ale není vždy možná. Je totiž nutné splnit tři podmínky: rodina musí chtít umírajícího dochovat, ví, jak na to a hlavně může. Plně jsme si uvědomili, že bez lůžkové formy se neobejdeme.

• První hospic jste otevřeli před deseti lety v Červeném Kostelci. Proč právě v tomto městě?

Bydlím v Praze a z toho důvodu jsem chtěla první zařízení otevřít zde. V milionovém městě jsem ale nenašla lidi, kteří by do toho se mnou šli. A bez lidí se takováto věc dělat nedá. Hledala jsem proto jinde. Měla jsem besedy v Červeném Kostelci. Lidé měli obrovský zájem. Město pak vyšlo vstříc a starosta zdarma věnoval pozemek. Velmi pomohl stavební odbor města.

• Pokud by někde chtěli otevřít hospic, uměla byste jim poradit, jak na to?

Aktivit se objevuje mnoho, ale často jsou to jen vzdušné zámky. Nejdůležitější je sehnat dobré lidi, kteří jsou ochotni sloužit. Provoz na tři směny sedm dní v týdnu není žádná legrace. Zaměstnanci musí být k této službě skutečně povoláni. To nemůže dělat každý. Pokud nezačnou od lidí, tak jim to vždy rozmlouvám. V republice máme místa, kde jsou skvělí lidé, a přesto se jim nepodařilo hospice rozjet, protože neměli peníze. Postavit dnes hospic je otázkou sta milionů korun. Bez státní dotace to není možné.

• Jsou nějaká onemocnění, která v hospicích převažují?

V naprosté většině případů se jedná o pokročilá stadia onkologických onemocnění. Zbytek tvoří lidé s ostatními nemocemi se smrtelnou prognózou.

• Jak v takovém domě vypadá režim?

Výrazně se liší od pobytu v nemocnici. Hned na začátku jsme si řekli, že když ty lidi nemůžeme uzdravit, nebudeme je alespoň týrat kasárenským režimem. Neexistuje proto budíček. Pokud přijde do pokoje sestřička dělat ranní hygienu a klient spí, tak tiše vycouvá. Stejně je tomu s vizitou. Režim se snažíme maximálně uvolnit. Každý si program dne určuje v podstatě sám. Pokud je chodící, může v doprovodu rodiny či dobrovolníka odejít klidně třeba do města. Většina pokojů je jednolůžkových s přistýlkou pro rodinného příslušníka. Jsme přesvědčeni, že nejde o žádný nadstandard, ale nutnost.

• Říká se, že co člověka nezabije, to ho posílí. Mnozí lidé se ale tomuto rčení brání. Diví se, proč by měl být člověk posilován negativními životními událostmi. Jak může být umírající nebo jeho blízcí touto zkušeností posíleni?

Mnozí pozůstalí po smrti blízkého v našem zařízení potvrzují, že to bylo náročné, ale svým způsobem i krásné. Prožili obrovskou životní zkušenost. Mají radost, že neselhali. Máme už více případů, kdy z jedné rodiny v hospici zemřelo více lidí.

• Co byste řekla lidem, kteří mají strach ze smrtelného onemocnění a pomalého umírání v bolestech?

Vůbec se nedivím, že se lidé bolesti bojí, protože mají zkušenosti, kdy třeba před dvaceti lety na stejnou diagnózu umírala babička v nezvládnutelných bolestech. Paliativní medicína ale udělala obrovský pokrok. Dnes nikdo nemusí umírat v bolestech. Problém je v tom, že lidé mají čerstvou zkušenost, kdy někdo z jejich blízkých trpěl. To je ale většinou chyba praktických lékařů. Prostředky jsou, ale ne všichni doktoři je používají, anebo je nepoužívají správně. Není totiž problém zbavit pacienta bolesti za cenu, že ho zcela utlumím a on nebude moci vůbec komunikovat s okolím. Mám informace z ministerstva zdravotnictví, že v některých regionech republiky si ještě před dvěma lety šedesát procent praktických lékařů nevyfasovalo recepty s modrým pruhem, což jsou ty, na které se předepisují opiáty. Takový doktor tedy v životě nepředepsal svému pacientovi potřebný lék, protože by musel vést opiátovou knihu a každou ampuli odepsat. Raději proto bolest netiší. Jejich jednání má dalekosáhlé důsledky, protože netrpí jen pacient, ale i jeho okolí. Pokud by pak jednou došlo k referendu o eutanázii, tito lidé budou s eutanázií souhlasit, protože jsou přesvědčeni, že jinak to nejde. A to není pravda!

• Přesto si mnozí lidé myslí, že dlouhodobé a pomalé umírání nemá žádný smysl a je proto lepší vše předčasně ukončit. Jaký je na to váš názor?

Jsem věřící křesťanka, takže nemohu souhlasit. Věřím, že vše má v Božím plánu nějaký smysl. Jedná se někdy až o roky trvající agonie. Nikdo z nás neví, co se v tom člověku děje. Někdo sice říká, že když už mozek nefunguje, tak dáme injekci. Člověk ale není jen mozek. Víme, že má i duši, která může komunikovat s Bohem.

• V jednom ze svých rozhovorů jste uvedla, že v hospici, domě umírání, panuje radostná atmosféra. Podle vašich slov to tam není ani tak o smrti a umírání, jako o co nejplnějším životě až do konce. Jak je to možné?

Rozhodně jsem nikdy netvrdila, že je tam legrace. Radostnost a legrace jsou odlišné pojmy. Jedna z velkých radostí je, když se nám podaří, aby se usmířila rodina. Ještě se nám nestal zázrak toho druhu, že by se někdo uzdravil z pokročilé rakoviny. Velmi často jsme ale svědky zázraků, kdy se nám po mnoha letech usmíří táta se synem či tchýně se snachou. Radost z dobře vykonané práce pak prožívá i sestřička, která jde ze směny, kde jí umřeli tři lidé. Pamatuje si totiž, že dotyční před pár týdny přišli do hospice v bolestech, rezignaci, depresi, a nakonec umírali s úsměvem na tváři. To jsou věci, které mají dopad na celou věčnost.

• Kolik je v České republice momentálně v provozu hospiců?

Osm — a devátý se bude v listopadu otvírat v Prachaticích.

• Máte představu, kolik by jich bylo na území našeho státu zapotřebí, aby byly uspokojeny požadavky všech případných zájemců?

Po zkušenostech ze zahraničí se uvádí, že by mělo být k dispozici pět lůžek na sto tisíc obyvatel. Ještě tedy nejsme ani v polovině. Tato čísla platí ovšem v případě, že dobře funguje síť domácí hospicové péče, které dáváme přednost.

• Tři roky jste v důchodu, ale rozhodně nepatříte mezi penzisty, které člověk potká na procházce s pejskem. Jste neuvěřitelně aktivní. Co je nyní hlavní náplní vaší práce?

Začala jsem psát na internet články a dále i knížky. První se jmenovala Umění doprovázet. V roce 2003 vyšla knížečka O naději. Vloni Karmelitánské nakladatelství vydalo Náhody a náhodičky. Vypadá to, že to s hospici nesouvisí, ale já spojitost vnímám. Lidé nám do hospice přijdou doslova za pět minut dvanáct a začínají hodnotit a bilancovat život. Už jim většinou příliš času nezbývá. Svým psaním chci ostatním připomenout, aby se na umírání připravili dřív. Aby si včas uvědomili, odkud kam se ženou. Je třeba přehodnotit, co má v životě význam a trvalou hodnotu. Často lidé až na smrtelné posteli přijdou na to, že se hnali za nějakou bludičkou. Ve svých krátkých zamyšleních a úvahách se těmito tématy zabývám. Těší mě, že je o to mezi čtenáři zájem.

• Mluvíte o věcech, které už vyšly. Pokud ale vím, připravujete další velmi zajímavou knihu. Můžete prozradit její obsah i to, kdy se objeví na prodejních pultech?

Začala jsem na ní pracovat vloni jedenáctého září, kdy zavraždili kněze Ladislava Kubíčka. V jeho pozůstalosti bylo na dva tisíce adres lidí, s nimiž si psal. Hned po jeho smrti jsem vyzvala všechny, kdo ho znali, aby se s ostatními podělili o zkušenosti a zážitky s tímto vzácným mužem. Přišly mi na tři stovky příspěvků, které bylo zapotřebí zpracovat. Kniha by měla vyjít k prvnímu výročí jeho smrti. Objeví se v ní příběhy i rady, které mají skutečně druhým co říci. Otec Kubíček byl nejen kněz, ale také lékař, psycholog a porodník, takže se na něj lidé obraceli s nejrůznějšími problémy a on uměl skutečně každému poradit. Myslím si, že všichni čtenáři v knize najdou radu i odpověď na nejrůznější životní problémy a těžkosti, kterými procházejí. Jsem ráda, že poselství, které tento muž celý život žil, bude oslovovat lidi i po jeho smrti. Dojde tak k tomu, co se stalo již u mnohých svatých. Přestože jsou mrtví, žijí dál.

• Součástí vašich rozsáhlých aktivit je také přednášková činnost. Pokud by si vás chtěl někdo pozvat, jak dopředu máte zaplněný svůj plánovací kalendář?

Diář mám plný rok a půl dopředu. Momentálně si zapisuji zájemce o přednášky na podzim roku 2006.

• Máte představu, jak dlouho toto neskutečné pracovní tempo můžete vydržet?

Nevím. Když jsem ale dříve byla v pořádném stresu, protože požadavků bylo mnoho, dostala jsem ještě od pátera Kubíčka radu, že mám každému vždy říct svůj první volný termín. A pokud budu moci, tak přijedu. I on sám měl kalendář popsaný a jakmile ho zavraždili, už prostě nikam nepřijel.

• Uvažovala jste někdy o tom, jak a kde byste jednou chtěla zemřít?

Vzhledem k tomu, že jsem věřící, dala jsem už Bohu souhlas, že přijmu jakoukoliv smrt a umírání, jaké má pro mne připraveny. Pokud bych si ale sama mohla vybrat, ráda bych byla při vědomí a mohla se odevzdat Božímu milosrdenství, na které jsem v životě vsadila.