Co s načatou pětistovkou

Tento článek napsal pro Pátek Lidových novin Petr Kamberský.
V předvánočním shonu útočí na člověka všemožné reklamy na ptákoviny – a také rozliční sbírkaři. Jsem člověk krapet nedůvěřivý, a proto dávám jen na projekty, které si důkladně proklepnu. O pár prověřených tipů se s vámi podělím.

O svátcích, kdy se v našich končinách nejvíce scházejí celé rodiny, nemůžeme nevzpomenout na ty, kteří z rodin a ze světa odcházejí. Spisovatel Emil Hakl v jedné knížce popisuje sms, kterou se ze špitálu dozvěděl o tátově smrti… Jsou konce, které lze zvládnout doma, a ambulantní domácí hospice, třeba Cesta domů či Most k domovu, takovým lidem a rodinám pomáhají. Ačkoli péče doma vychází zdravotní pojišťovny neskonale levněji, odmítají tuto péči jakkoli proplácet, takže i léky na tišení bolesti si musí člověk, který chce umřít doma, platit ze svého (kdyby odcházel ze světa ve špitále, dostával by všechno gratis). Ani na lékaře, který jezdí k umírajícímu do bytu, nedá pojišťovna ani halíř. Chtělo by to velkou kampaň za zrušení téhle absurdity – než se tak stane, podporuji domácí hospic. Nikdy nevíme, kdy ho budeme potřebovat.

            Člověk v tísni by měl už konečně dostat Nobelovku, napsal nedávno senátor a dříve dobrodruh Mirek Štětina. V Sýrii, kde se teď dějí opravdu hnusné věci, pomáhá tahle organizace uprchlíkům, podporuje lékaře, kteří musejí tajně zachraňovat raněné. Letos se její lidé opět dostali tam, kam se žádná jiná světová organizace nedostala – třeba do bombardovaného Aleppa. Dělají toho spoustu – od vrtání a čištění studní v Etiopii po skrytou pomoc kubánským disidentům. Můžete si vybrat, doporučuju Klub přátel ČvT: Z něj se platí věci, které „jinak“ zařídit nejdou.

            Až si budeme připomínat „vánoční příběh“ (o těch dvou, co neměli kde spát, a tak paní rodila nepříliš hygienicky ve chlévě) a myslet na všechny lidi úplně na okraji, můžeme poslat nějaký dar Františku Líznovi. Teda ne jemu osobně, ale jeho svěřencům. Franta Lízna je kněz, za bolševika byl čtyřikrát ve vězení (za stržení sovětské vlajky, za pokus o emigraci a dvakrát za šíření samizdatu). Po převratu chvilku vedl zdejší Tovaryšstvo Ježíšovo, dnes pracuje na půl úvazku jako duchovní ve vězení na Mírově a spravuje farnost ve Vyšehorkách. Prostě se už třiadvacet let stará o ty nejdivnější a nejubožejší – o lidi, co nepoznali rodiče, pohlazení a životem se protloukají podle toho.

            Nejvíce „zabírají“ sbírky na sirotky a děti vůbec. Tady si jen dovoluji pokorně připomenout, že obecná výzva “přispějte na děti z dětských domovů” je jedna z nejméně rozumných. Jsme bohatá země – děti z děcáků materiálně nestrádají. Přesto jim spousta projektů může pomoci. Hlavně nabídnout jim domov. Jedna z nejchytřejších českých topmodelek, Tereza Maxová, už třináct let jednak pomáhá dětem najít náhradní rodiny, jednak vymýšlí a financuje chytré programy pro děti v dětských domovech.

            No a teď proč to všechno píšu: Jak se všude šetří a šetří a šetří, šetří se bohužel i na těch nejpotřebnějších. Za „krize“ bychom tedy všichni, kdo máme dostatek (tedy třeba na pivo a noviny), mohli dávat víc než v časech hojnosti.

Článek připravil/a: Redakce Umírání.cz