článek

Čas: prchá a bere, vrací a dává

Věžní hodiny nového sídla Cesty domů v pražské Michli ukazují z jedné své strany čas pozpátku. Podle autora myšlenky na jejich umístění Zdeňka Kalvacha tak odkazují jak na čas, který nám neustále ubývá, tak na čas, který je návratný a vrací nás v cyklech do stejných fází. „Ty hodiny by měly připomínat: Váš čas je konečný, setrvale se krátí – nepromarněte jej, nedovolte mu rychle utéci, marně uplynout,“ přibližuje MUDr. Zdeněk Kalvach, spoluzakladatel Cesty domů a předseda její správní rady.

Hodiny na sídle Cesty domů

Fyzika

Čas je, pozitivisticky vzato, fyzikální veličina. Je to ovšem zároveň něco velmi nesnadně definovatelného, jak si lze ověřit pokusem o přečtení příslušného hesla na Wikipedii. Ve vší té nejasnosti a nepředstavitelnosti fyzikálních a filosofických konstrukcí (prosím, nahlédněte) je prý velmi důležitá šipka času, která určuje „směr jeho plynutí a odpovídá směru rozpínání vesmíru“. A jednotka času, totiž jedna sekunda, se definuje jako „trvání 9 miliard 192 milionů 631 tisíc 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami základního stavu atomu cesia 133, a to v klidu, při teplotě absolutní nuly“.

Ještě že existuje i lidské pojetí času, byť je (pro změnu filozofové) také dokázali slušně zamotat. Při všech těch krkolomnostech si však lze laicky jednoduše představit, že ve svých životech máme co do činění se třemi pojetími či možná třemi typy času.

Filozofie: Běh vpřed…

Ten první nejlépe odpovídá představě fyzikální časové šipky, která neustále směřuje, ba pílí za rozpínáním vesmíru, což běžnému smrtelníkovi nedává valné představy ani valného smyslu, alespoň posuzováno lidským rozumem a rozměrem lidské existence. Jen že nás cosi (čas) kamsi setrvale unáší, vzdaluje od událostí, vzpomínek, kořenů, blízkých lidí, mnohdy vlastních záměrů jako mocný mořský proud na cestě bez návratu. Podstatou tohoto základního času je vlastně jakýsi neklidně těkající nezastavitelný úprk – nabízejí se slova básníka: „to lidské moře nezná odpočinku, ty též jej neznej, směle měj se k činu … kdo chvíli stál, už stojí opodál“. Hrozí nám, že celý život prožijeme, všechen svůj čas strávíme absurdním úprkem za rozpínáním vesmíru. Pravou povahu jednosměrnosti názorně ukazují teprve elektronické displeje – rafije klasických hodin ji maskovaly kroužením po ciferníku s opakováním postavení ve dvanáctihodinových cyklech. To na displeji naskakující vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce a roky nevytvoří nikdy stejnou sestavu, nikdy se ve stejné sestavě nebudou opakovat. Návraty neexistují, šipka času je žene z jakési nevyčerpatelné zásobárny stále vpřed – až do skonání věků.

Zřejmě proto, že je to zjevně poněkud únavné, náročné a současně nudné, a mnohdy v tom nenalézáme smysl a tím i uspokojení, přejeme si navzájem, ať ten úprk máme co nejrychleji za sebou. Možná si lidé dříve přávali něco jako „ať se ti dnešní den vydaří, ať se ti v něm podaří něco dobrého, užitečného vykonat, něco hezkého prožít“. Prostě si přáli „dobrý den“. Dnes ale převládá jiné přání: „tak ať ti to rychle uteče“ – den, škola, práce, týden, rok… Ať už to máš za sebou. Jako by kolem nás neexistovalo nic smysluplného, jen tam někde daleko vpředu jako by čekalo něco fascinujícího.

Tolik k našemu nejčastějšímu pojetí času prchajícího a unášejícího nás zdánlivě nekonečně a jednosměrně vpřed ke katastrofě kolapsu – v případě vesmíru ke kataklyzmatickému zhroucení, v našem případě k smrti, k našemu (přinejmenším) pozemskému zániku.

Zvláště v tomto pojetí bezmyšlenkovitého, zdánlivě nekonečného (tedy nesmrtelného) běhu, je sdělení blížícího se vyřazení ze všeobecného úprku, sdělení smrtelné diagnózy a tím blížící se smrti mnohdy zdrcujícím otřesem. Teprve tento okamžik většinu z nás poprvé donutí položit si otázky po tom, jak jsem to vlastně žil, co jsem prožil, co opomněl a promarnil, co zůstalo daleko za mnou, k čemu jsem se nevrátil, o čem s hrůzou zjišťuji, že už to nestihnu.

…odpočítávání…

Existuje však i opačné pojetí času připomínající odpočítávání před startem kosmické lodi či před jinou přelomovou událostí. Oproti odpočítávání na kosmodromu vesměs neznáme okamžik své smrti, ale ono nejde o ukotvení onoho momentu na časové ose. Jde o vědomí, že od prvního nadechnutí či jinak definovaného zrození se čas, který je nám vymezen, nepřetržitě krátí, ať již ve výsledku bude jakkoliv dlouhý. Že jeho základní charakteristikou není trvání a spění vpřed, setrvalé přibývání, hromadění vteřin, minut, hodin, měsíců a let, ale naopak jeho a jejich setrvalé ubývání. Čas je velmi vzácná komodita. A platí-li „sůl nad zlato“, pak nezbytně též platí „čas nad zlato i sůl“. Ještě že občas existují druhé šance, které zdánlivě vyčerpaný čas doplní – třeba úspěšnou resuscitací při klinické smrti nebo vyléčením smrtelné choroby. Nebo i kvalitní paliativní péčí, která zachrání alespoň část mizejícího času před chaosem a rezignací – dá mu byť malou druhou šanci. Měli bychom si obecně vážit zbytkového života, jeho potenciálu i paliativní péče, která jej pomáhá využít.

Vyčerpávání času jako omezené životní suroviny nabádá k účelnosti v nakládání s ním jako s neustále se krátící zásobou. Nabádá ke snaze nenechat jej protéci mezi prsty, planě uběhnout. Nabádá nechtít mít další den, týden či rok rychle za sebou, rychle uteklý. Nabádá k tomu, aby si člověk pak ke konci, tváří v tvář blížící se smrti mohl říci: nepromarnil jsem svůj čas, cosi jsem prožil a vykonal, cosi za mnou zůstalo. Toto pojetí též zvyšuje šanci neříci: „Cože, smrt? Tak ať už to mám rychle za sebou, ať mi to umírání rychle uteče, sem s eutanázií, s asistovanou sebevraždou.“ Zvyšuje šanci zopakovat slova Olivera Sackse: „Stojím tváří v tvář smrti, ale ještě jsem neskončil se životem.“ Zvyšuje šanci život dožít, završit, dopít jej a jeho vyměřený čas až do dna.

…návraty

A existuje ještě třetí pojetí času – času návratného, zobrazovaného jako bájný Uroboros – had zahryznutý do vlastního ocasu jako symbol dokonalosti nekonečného kruhu. Z hlediska plynutí času jde o nekonečný kruh stále poučenějších návratů do týchž fází, situací a příběhů astronomického či liturgického roku, stále zralejší lidské existenciality procházející stále znovu a znovu astronomickými (ročními) obdobími a zvláště osobními i archetypálními příběhy, procházející týmž jako malé dítě, jako člověk dorůstající a přijímaný do společenství, jako rodič a člověk zrající svým dílem i lidským údělem, pak jako ten, kdo to vše vidí a prožívá znovu očima a vnímáním vnuků, posléze změněnými perspektivami a akcenty toho, jemuž docházejí síly, kdo se vyrovnává s pokorou přijímání pomoci a komu se čas mnohdy rozplývá do bezčasí. To vše je Uroborův čas, v němž nekonečný úprk v nesrozumitelných miliardách cyklů rozpadu atomu cesia za rozpínáním vesmíru je nahrazen nekonečnými návraty existenciality v rytmu lidsky srozumitelného střídání fází roku. To je velmi lidské pojetí času, jež v době ohlašujícího se konce života přináší mnohost vzpomínek, prožitků a vztahů s pocitem mnohovrstevné životní naplněnosti.

Autor/ka článku:
MUDr. Zdeněk Kalvach