Bát se hospice? Není důvod.
Tento rozhovor vyšel v Mladé frontě a jeho autorkou je Jitka Šrámková s ředitelem plzeňského Hospice svatého Lazara Jakubem Forejtem .
Protože hospic bojuje se situacemi, které přinášejí blížící se smrt, obestírá ho velká spousta mýtů. A i když v Plzni u svatého Lazara v posledních letech umíraly velké plzeňské osobnosti a za velké péče personálu skončily v pokoji své dny, lidé se hospice pořád bojí.
**Proč se lidé v Česku hospiců bojí? Je to tím, že je smrt takové české tabu?
**Je to důsledkem minulého režimu. Není to úplně dávno, co se stavěly domovy důchodců daleko v lesích, aby stárnoucí nikdo neviděl, léčebny postižených byly vystrčené mimo hlavní tahy, aby tyto lidi nikdo nepotkával, aby se nad nimi nepohoršoval. Moje generace vyrostla v tom, že se smrt odehrává někde za plentou a je to odosobněná záležitost. Je to běh na dlouhou trať, než se situace vylepší, a my k tomu chceme přispívat, chceme pomoci umírajícím a jejich příbuzným, aby se s blížící se smrtí dokázali vyrovnat.
**Takže hospic není jen čekání na smrt?
**Naším cílem není to, aby se lidé dočkali smrti, ale aby se dožili smrti v plné síle života, která je ještě možná. Paliativní medicína, kterou my poskytujeme, odstiňuje bolest, dušnost, problémy s trávením. Takže mnozí pacienti, kteří se k nám někdy i velmi pozdě dostanou, se poprvé po několika měsících vyspí celou noc. Protože když se ve spánku otočí, tak se neprobudí bolestí. Trošku tady ožijí.
**Když se nevyléčitelně nemocní rozhodují, kde prožít poslední dny, mají vůbec volbu?
**Na akutním lůžku prožijí největší část nemoci. V nějaké chvíli je zdravotním systémem pacient vyhodnocen, že na akutním lůžku mu není možno pomoci, a nemocnice se snaží přeložit ho do zařízení následné péče nebo do eldéenky, kde to někdy vypadá, jak to vypadá. Lidé pak hledají alternativu, něco kvalitnějšího, a to podle mě hospic nabízí.
**Pak bych tedy čekala, že tu máte přeplněno. Je to tak?
**Není. My máme dlouhodobou vytíženost lůžek kolem sedmdesáti procent. Pořád je tady víceméně volno, takže jsme schopni reagovat na žádost řádově ve dnech, asi jen dva týdny v roce jsme zcela plní a nemůžeme pacienty přijmout.
**Jak je to možné, když si například nemocnice stěžují, že nemají kam pacienty z akutních lůžek přesunout?
**Je tu několik bariér. Jednou z nich je představa, že jsme vlastně konečná, takže i pacienti sami odkládají překlad k nám.
**A to je špatně?
**Já myslím, že je to špatně, protože většina lidí, kteří se k nám dostanou a jsou tady třeba pět, šest dní, říká: proč jsem sem nešel dřív. Sami toho litují. Dalším důvodem, proč nás lidé odmítají nebo se bojí, je několik polopravd nebo i nepravd, které o nás kolují. Že se u nás dlouho čeká na přijetí. Také, že jsme pouze pro věřící nemocné. My tu sice nabízíme duchovní službu, ale nevnucujeme ji. Šíří se i to, že je u nás pobyt drahý. U nás se přitom denně platí 290 korun, v tom je ale i stokorunový poplatek za nemocniční pobyt. Takže 190 korun za nadstandard, za který se v nemocnici platí vícenásobek, to určitě není drahé.
**Tyto mýty šíří někdo záměrně?
**Možná je to opravdu nějaká shoda náhod, ale může to pramenit i z toho, že je na trhu více zařízení následné dlouhodobé péče a některá jsou soukromá. Výhodou našeho zařízení je třeba to, že vedle profesionálních zdravotníků se do práce v hospici zapojuje i šedesátka dobrovolníků, kteří jsou i společníky pacientů. Takže pokud si to pacient přeje, tak mu dobrovolníci čtou noviny, hrají s ním hry nebo mu hrají lidovky na harmoniku.