Tento článek je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Úzkost a strach. Jsou emoce, které prožíváme při ztrátě blízkého člověka, vždy jen negativní?

Ztrátou blízkého člověka si v životě projde dříve nebo později každý z nás. V takové chvíli hledáme útěchu, vlídné slovo i možnost sdílení svých pocitů u rodiny a přátel. Jaké emoce v těchto vypjatých situacích prožíváme? A jak je lze vysvětlit?

Truchlení

Smrt blízkého člověka s sebou přináší velmi vypjatou emoční situaci, která pramení z přirozené reakce na ztrátu. Emoce vycházejí z našeho podvědomí a prožívá je každý člověk. Po ztrátě blízkého obvykle přicházejí dezorientace, strach a smutek. Pocity, které v takovém momentě prožíváme, ale nemají vždy pouze negativní význam. V mnoha případech mohou být také prospěšné pro úspěšné vyrovnání se se smrtí.

Každý člověk si uvědomuje, že nebude žít věčně, a uvědomuje si to i v případě svých blízkých. V každodenním životě o tom ale zpravidla nepřemýšlí, až do chvíle, kdy taková situace nastane. Významnou emocí objevující se u člověka po setkání se smrtí je pocit úzkosti. Míra úzkosti je u každého člověka individuální. Teorie Adriana Tomera a Graftona Eliasena, formulovaná v roce 1996, říká, že větší úzkost se projevuje u lidí, kteří mají pocit, že je v životě nečeká nic dobrého. Jedná se o lidi s menším sebevědomím, kteří nejsou spokojeni sami se sebou, což je vede k pocitům emociální tísně a může vést k depresím. Existují ale i jiné teorie, které se pokoušejí vysvětlit strach a s ním spojenou úzkost v souvislosti se smrtí.

Jedna z významných teorií věnujících se tomuto tématu je spojena se jménem Sigmunda Freuda. Ten tvrdí, že naše vlastní smrt je pro nás tak těžce představitelná, že každý člověk je ve svém podvědomí přesvědčen o své nesmrtelnosti. Takové přesvědčení nám pomáhá překonat úzkost ze smrti v každodenním životě. Pociťujeme ji až ve chvíli, kdy se objeví v našem okolí. Naproti tomu Ernest Becker říká, že naše obava ze smrti je skutečná, zakořeněná hluboce v člověku a generuje tak všechny další obavy a fobie, které se u lidí běžně vyskytují. Ve všední praxi je člověk schopen smrt popírat, a proto je schopen svou základní úzkost ovládnout a potlačit. Velký důraz Becker klade na roli společnosti a kultury pro překonání strachu ze smrti. Společnost podle jeho teorie pomáhá jedinci zmírnit strach mnohem silněji, než zvládá člověk sám, tj. společnost vytváří kulturní systém, náboženství, zákony a systém zdravotní péče, které u člověka navozují pocit, že se není čeho obávat. (Kastenbaum et al. 2003: 30)

Na základě empirických výzkumů máme také informace o tom, jakým způsobem se míra úzkosti liší napříč pohlavími a věkovými kategoriemi:

Ženy mají obecně větší tendence prožívat smrt (ať už strach či emoce objevující se po ztrátě blízkého člověka) intenzivnějším způsobem. Muži naopak dokáží své emoce více kontrolovat. (Kastenbaum et al. 2003: 30) Například v hinduismu bývají ženy vyloučeny z pohřebních rituálů, zejména kvůli přesvědčení, že by duše zemřelého neměla klidný přechod do posmrtného života, kdyby byl obřad provázen pláčem či jiným expresivním chováním. Ženy také disponují větší mírou empatie (Kastenbaum et al. 2003: 30), proto mají tendence pomáhat lidem při vyrovnávání se s těžkou životní situací. Strach ze smrti je také nejvíc znatelný u lidí, kteří v nedávné době prožili nějakou traumatickou událost. Větší strach byl objeven i u lidí trpících nějakou mentální či emoční poruchou. (Kastenbaum et al. 2003: 31) Co se týče stáří, nebyl nalezen důkaz, který by potvrdil, že spolu s věkem vzrůstají obavy ze smrti. Naopak bylo zjištěno, že čím starší člověk je, tím menší má obavu ze smrti. Podle výzkumu Naděždy Špatenkové staršího člověka znepokojuje spíše smrt partnera než smrt vlastní. Co se týče vlastní smrti, obavy u starších osob pramení spíše ze způsobu umírání než ze smrti samotné. Podle výzkumů má většina lidí strach z umírání v zařízení typu LDN, z důvodu tzv. osamocené smrti. Až 90 % respondentů uvádí, že by si přáli umírat v domácím prostředí. (Špatenková et al. 2014: 67-78) Vzhledem k tomu, že se s příbuznými jen zřídkakdy bavíme o tématech spojených s umíráním a posledními záležitostmi v životě člověka, ve chvíli, kdy tato situace nastane, máme pochybnosti o tom, zda to co děláme, je „správně“ či v souladu s přáním blízkého člověka. Často se také stává, že v okamžiku před vlastní smrtí či smrtí příbuzného se člověk začne uchylovat k náboženským představám a víře v posmrtný život. Zároveň však také začne pochybovat sám o sobě, tj. přemýšlí, zda život, který žil, byl natolik spořádaný, že zmírní jeho utrpení v okamžiku smrti, a jestli po smrti dojde ke spasení jeho duše. Představa nebe či pekla je pro člověka zásadní ve chvíli, kdy přemýšlí o vlastní smrti.

Další z přirozených emocí, které vyplývají z podstaty člověka, je strach o potomky, kteří by naší smrtí mohli utrpět újmu, ať už se jedná o finanční záležitost či ztrátu zázemí, fyzického nebo sociálního. Z hlediska altruismu se jedná o pochopitelnou emoci. Přestože by komunikace mezi blízkými mohla zmírnit obavy plynoucí ze strachu o potomky a naopak potomkům usnadnit plánování spojené s posledním rozloučením, pouze v malém množství případů jsou tyto pocity vysloveny nahlas.

Zdůvodnění smrti nám má přinést alespoň částečný pocit klidu, racionalizaci toho, že ke smrti by došlo v každém případě.

Určitou dobu po smrti blízkého člověka může docházet k utěšování pozůstalých myšlenkou, že člověk zemřel „hezkou“ smrtí, která mu nepřinesla mnoho utrpení. To může pomoci dát smrti příznivější tvář a opodstatnit samotný její okamžik. Zdůvodnění smrti nám má přinést alespoň částečný pocit klidu, racionalizaci toho, že ke smrti by došlo v každém případě. Záleží pak tedy na způsobu, jakým zemřelý odejde.

Po ztrátě blízkého člověka se mohou objevovat výčitky svědomí, kdy si člověk říká, že mohl svému příbuznému pomoct, zabránit smrti, že s umírajícím před jeho koncem mohl trávit více času či že mu nesdělil vše, co mu sdělit chtěl, a teď už je pozdě a jiné. Bezprostředně po ztrátě blízkého člověka se člověk cítí opuštěný, smutný, provází jej pocit viny, člověk je naštvaný sám na sebe, že nebyl schopen udělat víc, aby milovaného zachránil, respektive oddálil jeho smrt. Taktéž je přirozené, že člověk začne přemýšlet o své smrti a o svých posledních chvílích. Pracuje s myšlenkou, zda se o něj jeho blízcí postarají ve chvíli, kdy bude umírat. (Bryant, Peck eds. 2009: 280) V takové chvíli je lepší své pocity sdílet. Potlačováním pocitů může dojít k extrémním případům a k psychickým obtížím.

Všechny tyto emoce, které se objevují v souvislosti se smrtí, jsou přirozené reakce. Smutek, který se dostavuje po ztrátě blízkého člověka i úzkost, spojená s vědomím vlastní konečnosti. Všechny fáze smutku, které člověk prožívá, mají své opodstatnění a jsou důležité pro vyrovnání se se ztrátou. Problém nastává, když se truchlení „vymkne kontrole“ a jednání člověka se stane sebedestruktivním. V takovém případě je potřeba vyhledat pomoc odborníků.

Ačkoliv jsou všechny tyto emoce nevyhnutelné, existují způsoby jak úzkost spojenou se smrtí zmírnit. Významnou roli při zmírňování úzkosti hrají pohřební rituály. Je velmi důležité řádně se se zemřelým rozloučit, dokonce bylo zjištěno (Kubíčková, 2001: 243), že lidé, kteří neprovedou pohřební rituál, tj. poslední rozloučení se zemřelým, trpí výraznějšími úzkostmi, než lidé, kteří uspořádají řádný pohřeb, kde k poslednímu rozloučení dojde. Jednak tím takzvaně uzavřou poslední kapitolu života s blízkým člověkem, a jednak se setkají s příbuznými, s kterými mohou sdílet vlastní utrpení a vzájemně si tak pomoci v sociální interakci. Problematická může být absence pohřebního rituálu. Úzkost, která pramení ze ztráty blízkého člověka, můžeme zmírnit také komunikací s blízkými, kteří nám poskytují podporu v těžkých životních situacích. I komunikace prostřednictvím sdílení vzpomínek na zesnulého může být v procesu truchlení užitečná.

Pocity strachu a úzkosti ze smrti můžeme mírnit také tím, že smrt nebudeme tabuizovat a budeme se svými blízkými o ní mluvit otevřeně, nebudeme se vyhýbat pohřebním rituálům, kde můžeme dát průchod svým emocím a setkat se s příbuznými, s kterými můžeme sdílet tyto těžké chvíle. I s umírajícím je dobré mluvit o jeho nemoci a ne před ní zavírat oči. Potom se zmírní i výčitky svědomí, že jsme pro blízkého člověka mohli udělat víc, sdělit si v posledních chvílích víc informací, jelikož takto otevřená debata nám pomůže otvírat i další citlivá témata a ještě více nám pomůže být dotyčnému blíže v jeho těžké životní situaci.


Literatura:
BRYANT, C., PECK, D. et al. 2009. Encyclopedia of Death and Human Experience, California: Sage.
KASTENBAUM, R. et al. 2003. Macmillan Encyclopedia of Death and Dying, Macmillan Reference USA.
KUBÍČKOVÁ, N. 2001. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV.
ŠPATENKOVÁ, N. et al. 2014. O posledních věcech člověka: Vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galen.

Autor/ka článku:
Karolína Drcmánková