Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Síla jít dál

Jitka Kosíková se v létě vydala na svoji již sedmou misi s Lékaři bez hranic. V iráckém Mosulu vedla tým 150 zdravotníků a rozhodovala o místní strategii obnovy zdravotnických zařízení Lékařů bez hranic. Svým kolegům do domácího hospice Cesta domů, kde pracuje jako zdravotní sestra, tehdy e-mailem napsala, že ještě nikdy neměla na misi takový strach jako tentokrát.

Zdravotní sestra mobilního hospice Cesta domů Jitka Kosíková s pacientem

K práci pro Lékaře bez hranic Vás v roce 2011 přivedl lékař Jan Trachta, kolega z motolské nemocnice, kde jste v té době pracovala na dětském oddělení ARO. Dnes působíte v domácím hospici. Je paliativní péče součástí péče poskytované Lékaři bez hranic?
Pokaždé je to jiné. Když jsem byla poprvé na misi v Afghánistánu, měli jsme tam malého kluka, který měl pokročilé stádium tuberkulózy. V místě, kde jsme byli, nebyla dostupná léčba pro takhle malé děti, nemohli jsme mu pořádně pomoci. Když na tom už byl opravdu špatně a věděli jsme, že umře, můj australský kolega s jeho rodiči mluvil o tom, co se teď stane, jaké budeme dávat léky na bolest. Přišlo mi úžasné, jak s nimi dovede v klidu mluvit, vyslechnout je. V poslední době se s tím setkávám častěji. Když přivezou víc pacientů a musí se rozdělit, je tam i skupinka, která se nazývá paliativní péče, a o pacienty se v ní stará lékař. Víme, že je nemůžeme zachránit, ale můžeme jim dát léky proti bolesti a uklidňující léky, aby zemřeli v klidu.

Setkala jste se na svých misích s rozdílným přístupem k umírání, než jaký máme u nás?
Rodinní příslušníci si své mrtvé – děti i dospělé – berou domů, pohřbívají je sami. A berou si je hned krátce po úmrtí, nikde jsme neměli pravidlo 2 hodin, tak jako tady. A je běžné, že příbuzní žal vykřičí hned na místě, dají bolest fyzicky najevo – brečí, křičí, skládají se k zemi. Netrvá to moc dlouho, většinou do půl hodiny, pak tělo zabalí do oblečení a do šátku a vezmou si ho domů.
Pro rodiny, zejména ve válečných zónách, je smrt mnohem bližší, je to součást jejich života. Od útlého věku vědí, jak vypadá. To, co na misích nevidíme, jsou úmrtí, která se odehrají doma, protože nebylo bezpečné dojít do nemocnice nebo to bylo moc daleko. Úmrtí doma je mnoho a nejsou na to data.
V Mosulu jsem vyslechla spoustu příhod, lidé mi ukazovali fotky příbuzných, kteří zahynuli. Přišlo mi, že se s tím dovedou vyrovnat. Nevím, jaký je na to mechanismus, možná je to tím, že se smrtí a umíráním přicházejí do styku častěji. Člověk u nich nevidí trauma z toho, že jim někdo umřel a jim to zabraňuje žít dál. Viděla jsem tam spíš sílu přežít, jít dál, začít pracovat, uživit rodinu, mít se dobře, žít v míru. Neříkám, že by netruchlili, ale mají sílu jít dál.

U Lékařů bez hranic jste se dostala vysoko, naposledy jste řídila 150členný tým. Co to obnášelo?
Mám už zkušenosti, jak organizace funguje, potom je jednodušší přizpůsobit se místu. Hrozně mě to bavilo. Byla jsem částečně v nemocnici, kde jsem mohla radit s dětskými pacienty, když nebyl dostupný pediatr, a věnovala jsem se i rozvoji strategie. Občas jsem si se členy týmu popovídala osobně, to byly hezké chvilky, ale nebylo moc času.

Vybírala jste místní zdravotnický personál? Kdo se vám hlásí a proč?
V Mosulu máme renomé, lidé vědí, co jsme za organizaci. Probíhá klasické přijímací řízení, kdy inzerujeme volné pozice, přijdou životopisy, my vybereme ty uchazeče, kteří splňují kvalifikaci, a sejdeme se s nimi. Někteří pracovníci to berou jako práci, za kterou dostanou zaplaceno, někteří vítají, že mají bezplatnou zdravotní péči a léky.

Jaká je úroveň místních lékařů a sester, se kterými se na misích setkáváte?
Záleží na místě. Třeba v Bangladéši a Íránu jsou lékaři, kteří jsou vystudovaní, mají zkušenosti, pracují v nemocnicích, kde mají k dispozici vyšetřovací přístroje. Zato v některých afrických zemích, třeba v Jižním Súdánu, zmítaným letitým válečným konfliktem, je vystudovaných doktorů pomálu – jsou to lidé, kteří ze země odešli, někde vystudovali a vrátili se zpátky. Někdy bereme lidi, kteří jsou „jen“ šikovní a mají zkušenosti třeba s ošetřovatelskou péčí. Když jsou schopní, bystří, díky našemu školení a podpoře se dostanou na úroveň, že můžou dělat jednodušší konzultace pacientů a vyšetření. Dáváme místním možnost najít si jinou, lepší práci, zabezpečit rodinu, fungovat v místě, kde jsou. To mi přijde strašně zajímavé a pozitivní – my učíme je, oni učí nás, ať je to medicína nebo pohled na svět. Vždy chceme jako Lékaři bez hranic vyplnit mezeru, když lidé nemají přístup k péči. To, co vytvoříme, pak můžeme komukoli předat – jiné organizaci nebo třeba ministerstvu zdravotnictví.

Nebyla jsem připravena na to, že nám bude umírat tak moc dětí.

Jak jsou zdravotníci v Lékařích bez hranic připravováni na smrt?
Vlastně nijak zvláštně. Když jsem jela na první misi, nebyla jsem připravena na to, že nám bude umírat tak moc dětí – měli jsme v nemocnici tři až pět úmrtí za den. Člověk se najednou setkává s dětmi, jejichž stav je tak pokročilý, že s prostředky, které jsou dostupné na místě, to nejde změnit. Tehdy nás to vyburcovalo napnout síly a prosadit nějaké změny.
V Evropě jsou psychologové, za nimi můžeme zajít po návratu. Nebo si můžeme najít někoho svého, je to součást našeho pojištění. A na mise, kde se něco závažného stane, přijíždí tým, jehož součástí bývá psycholog.

A na strach?
Mívám strach, ale ne takový, že bych na něj myslela každou minutu. V Mosulu to bylo jiné, dojížděli jsme denně do nemocnice v západním Mosulu, hodinu tam a hodinu zpátky. Když člověk projíždí zničeným městem, vidí seškvařená velká auta, má strach. Je tam přítomen. Jezdili jsme téměř stejnými místy, a člověk si na to nezvykne.
Jinak v Lékařích bez hranic funguje vzájemná podpora v týmu, stejně jako v Cestě domů. Často stačí sdílet a vidět, že to samé cítí lidé okolo. Není ale vždy jednoduché o tom mluvit, ne každý to dovede.

Co Vám mise přinášejí?
Od místních zdravotníků si beru porozumění tomu, proč dělají věci tak, jak je dělají, co je k tomu vede. Někdy jsou to i medicínské schopnosti – jezdíme do míst, kde se vyskytují nemoci, se kterými se doma nesetkáváme a známe je jen z knížky. Tamní doktoři a sestry s tím mají mnohem větší zkušenost, protože takových pacientů jim prošlo rukama už více.
Přivážím si korálky, náušnice a vzpomínky, někdy přátelství s lidmi, které tam potkám. Začala jsem jezdit proto, že jsem si v Jemenu, kde jsem byla ještě bez Lékařů bez hranic, uvědomila, že děti, kterým jsme tam nemohli pomoct, se akorát narodily na špatném místě a jejich rodiny neměly peníze na to, aby je mohly vyléčit. Řekla jsem si, že to, co člověk umí, může dělat doma, ale taky může přispět někde jinde. Má to pro mě smysl.

V ČR pracujete od ledna roku 2017 v domácím hospici. Co Vás přivedlo do Cesty domů?
Kamarádka, kterou znám z Lékařů bez hranic, mi dala vědět, že v Cestě domů hledají dětskou sestru. Vyměnily jsme si kontakty, já jsem se sešla s hlavní sestrou Pavlem Klimešem a skoro rok jsme si ještě dopisovali. Pak jsem tu začala dělat. V té době už Cesta domů měla dětské pacienty a začal se rozvíjet plán rozšířit se v dětské péči na Středočeský kraj, což se bohužel doteď nepodařilo.

O své práci s Lékaři bez hranic jste v nedávném rozhovoru říkala, že ačkoli se na každou misi připravujete a máte dostatek informací, realita je nakonec stejně většinou jiná než představy. Jak je to v domácím hospici – opakují se situace, nebo je to pokaždé jiné a nedá se na to vlastně připravit?
U domácího hospice je to také pokaždé jiné, bez ohledu na to, zda jde o dítě nebo dospělého. Předepsané scénáře nesedí – každý jsme jiný, každá rodina je jiná, vztahy v rodinách jsou jiné; připravit se dá jedině na to, být nepřipravený. Očekávat všechno.

Říkala jste také, že si neumíte představit, že byste na misích otupěla – že Vás stále spousta věcí dojímá, příběhy lidí se vrývají pod kůži. Jak je to v hospici?
Navázat v rodině vztah je důležité. Záleží ale hlavně na rodinách – pustí nás do svého života tak daleko, jak chtějí. My se přizpůsobujeme. Pokud nás mají jako službu, kterou poskytujeme, jsme tam jako služba. A i když je tam vztah, je na profesionální rovině. Z mé strany existuje hranice, kdy je to práce a kdy by to už byl hlubší vztah. Nedokážu si představit, že by člověk šel se vším, co v rodinách „nabere“, co tam vidí, ať hezkého nebo těžkého, domů; to by nebylo fér k těm, co jsou doma.

Jaký je u nás stav dětské paliativní péče? Jak běžné je, že se rodiče rozhodnou léčbu ukončit a vzít si dítě domů? A vítají to lékaři v nemocnicích?
Dětských pacientů máme v Cestě domů málo, myslím, že bychom jich mohli mít víc. Odhaduje se, že v ČR je asi 2 000 dětí, které mají život limitující nebo ohrožující onemocnění a potřebovaly by soustavnou paliativní péči. My se dokážeme postarat o děti, které bydlí v Praze. U těch za Prahou se pak vymýšlejí různé jiné alternativy. Stojí to na lidech, kteří jsou do paliativní péče zapálení a posouvají ji dál, často na úkor svého volného času a rodin. Systémově uchopené to zatím není.
Mně se paliativní péče nechce brát jako samostatný obor. Měla by to být součást dovedností každého lékaře nebo sestry. Myslím, že lékaři v nemocnicích paliativní péči ještě moc neznají a bude nějakou dobu trvat, než si zvyknou, že něco takového je. Zatím nás možná vidí jako konkurenty. Měli bychom přitom být partneři, pro děti by to měla být možnost jít třeba na chvíli domů, což neznamená, že je léčba ukončená.

Ptal/a se:
Linda Tichotová Fryčová