„Hezké“ filmy o umírání - 2. díl

Přinášíme vám slibovaný druhý díl článku o filmech, jež se nějakým způsobem dotýkají tématu umírání a smrti. Tentokrát se zaměříme především na filmy, ve kterých dochází na nelehké rozhodnutí neprodlužovat uměle a za každou cenu svůj život. Eutanazie je složité téma, na které má každý svůj více či méně vyhraněný názor. Tvůrci filmů, o kterých bude řeč, jsou si toho dobře vědomi a nenabízejí divákům jednoznačný výklad.

„Hezké“ filmy o umírání - 2. díl

Odborníci se shodují, že kdyby byla paliativní péče dostupná ve větší míře a stala by se přirozenou součástí postoje společnosti ke smrti, téma eutanazie by přestalo být tak kontroverzním, protože by ve většině případů vůbec nebyla žádoucí volbou. Nevyléčitelně nemocní lidé se většinou nebojí ani tak bolesti, kterou dnes již ostatně paliativní medicína dokáže účinně eliminovat, bojí se spíše toho, že se stanou přítěží pro své okolí i pro sebe samotné. Nechtějí se dostat do situace, ve které již nebudou mít kontrolu nad svým životem. Každý má jiné představy o tom, co je pro něj nejlepší a i když bychom se my sami třeba rozhodli jinak, je dobré rozhodnutí ostatních respektovat a nedívat se na něj dogmaticky a pouze v rámci svých zažitých představ.

Třetí hvězda (2010), režie Hattie Dalton

Mnohem více, než pouhým filmem „o eutanazii”, je Třetí hvězda o tom, že umřít se dá srovnaný sám se sebou, smířený s okolím a s úsměvem na tváři. Hlavní hrdina Jamie (skvěle zahraný Benedictem Cumberbatchem) má rakovinu v pokročilém stádiu a ví, že už mu nezbývá moc času. Zorganizuje tedy výlet do svého oblíbeného místa, pobřežní oblasti Barafundle Bay v západním Walesu, na který vyráží spolu se svými nejlepšími přáteli. Největší síla filmu je v jeho zvláštní, těžko popsatelné atmosféře. Mnohé v něm zůstane nedořečeno, neuslyšíme žádné velké proslovy, ne na každou otázku se najde vhodná odpověď.

Některé konverzace působí až improvizačním dojmem, což je nakonec asi jedna z největších lichotek, které filmu, ve kterém někdo umírá, můžeme připsat. Většinu času má divák pocit, jako kdyby sledoval až dokumentární záznam výletu (tento dojem umocňuje často roztřesená kamera) několika dobrých známých. Všichni se s nastalou situací musí nějak vyrovnat, dojde na několik konfrontací a odhalení – každý se s blížící smrtí svého kamaráda smiřuje po svém. Pro ty, kteří film ještě neviděli, nebudu prozrazovat, jak přesně skončí. Jsem si ale téměř jistý, že proti tomu, jak se nakonec Jamie rozhodne, nemůže nikdo nic namítat, naopak je to hodné uznání. Je to krásně hořký film o přátelství a odvaze, ve kterém se v těch nejtěžších okamžicích, namísto patosu a citového vydírání, dočkáte pověstného britského černého humoru.

Nikdo se však nedokáže plně vcítit do pocitů člověka, který danou situaci sám zažívá

Hlas moře (2004), režie Alejandro Amenábar

Jako citové vydírání může někomu připadat právě tento film. Pohledy a přístupy se různí, nicméně většina diváků se shoduje alespoň v tom, že na to, jak složité téma film řeší, tak činí vkusně a lidsky. Hlas moře vypráví skutečný životní příběh Ramóna Sampedro. Ten je následkem úrazu většinu svého života upoután na lůžko, neschopný pohybu. Nedá se tedy mluvit o tom, že by Ramón „umíral“ — v tom je tento film jiný, než všechny předešlé, o kterých tu zatím byla řeč. Ramón chce zemřít a celý film pojednává o tomto jeho boji. Tvůrci filmu si dobře uvědomují, jak je téma eutanzie složité a je nutné jej pečlivě posuzovat případ od případu.

Jsou na tom někteří lidé ještě hůře než Ramón? Zcela určitě – a to je právě hlavní argument mnoha lidí, kteří mají k tématu filmu výhrady. Nikdo se však nedokáže plně vcítit do pocitů člověka, který danou situaci sám zažívá. Je to film o bezmoci, přátelství a nelehkých rozhodnutích. Jak říká sám Ramón: „Chci zemřít, protože takový život, takovým způsobem, pro mě nemá cenu. Chápu, že by se ostatní postižení mohli urazit, když tvrdím, že takový život nemá cenu. Nechci nikoho soudit. Kdo jsem já, abych soudil ty, co chtějí žít?“.

Co je důstojný život a co důstojná smrt? Existují i další filmy, které se věnují podobnému tématu, například** Moje levá noha (1989, r. Jim Sheridan)**, Uvnitř tančím (2004, r. Damien O´Donnell), Skafandr a motýl (2007, r. Julian Schnabel) nebo třeba dokumentární Jak zemřít v Oregonu (2011, Peter Richardson).

Život Rogera Eberta (2014), režie Steve James

O Rogeru Ebertovi, asi nejznámějším filmovém kritikovi všech dob, byla řeč už v prvním díle tohoto článku. Tento dokument se nezaměřuje přímo na téma umírání, ale nevyhýbá se mu a tvoří jeho důležitou část. Když se Ebertův dlouholetý kolega Gene Siskel dozvěděl, že má nevyléčitelný nádor na mozku, rozhodl se o tom nikomu ze svých kolegů a přátel neříct (věděla o tom jen jeho nejbližší rodina). Pro jeho okolí tedy byla jeho smrt velkým překvapením.

Když se o několik let později o své těžké nemoci dozvěděl Roger Ebert, zvolil opačný přístup – dost možná i právě proto, že nikdy neměl možnost se se svým kolegou a dobrým přítelem patřičně rozloučit. Smrti se nebál, otevřeně o ní mluvil na veřejnosti a ani neváhal o svých stavech a pocitech psát. Tento dokument o svém životě už neviděl. Možná by se, kdyby měl možnost na něj psát recenzi, smál tomu, že jako skoro každý film o smrti, i tento je nakonec především o životě a radosti z něj.

Autor/ka článku: Jakub Peřina

Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se k nim chovají přezíravě, a špatně komunikují. Lékaři si zase stěžují, že nemají na sdělování diagnózy dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě.