Tento překlad je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Dopis lékařům a sestrám, kteří ošetřovali moji ženu

Poté, co jeho manželka (34) prodělala fatální záchvat astmatu a následně zemřela, napsal bostonský žurnalista Peter DeMarco personálu jednotky intenzivní péče z nemocnice v Cambridgi, který o ni pečoval a jemu byl oporou, tento dopis.

Postupně začínám přátelům a rodině vyprávět o tom týdnu, ve kterém jste ošetřovali moji manželku, Lauru Levis, a který se nakonec ukázal být posledním týdnem jejího mladého života. Obvykle mě zarazí asi u patnáctého člověka, o kterém vyprávím. Patří sem lékaři, zdravotní sestry, respirační specialisté, sociální pracovníci a také uklízečky, které se o ni staraly. „Jak si je můžeš všechny pamatovat jménem?“ ptají se. „Jak bych si je mohl nepamatovat?“ odpovídám.

Každý z vás se choval k Lauře, která byla v bezvědomí, tak velice profesionálně, laskavě a důstojně. Když jste jí dávali injekci, omlouvali jste se jí, že to píchne, ať už vás mohla slyšet, nebo ne. Když jste přišli se stetoskopem poslouchat, jak dýchá a jak jí tluče srdce, dávali jste pozor, aby se košile moc nevyhrnula, aby má žena zůstala důstojně zakrytá. Přikrývali jste ji dekou nejen, když bylo potřeba regulovat teplotu jejího těla, ale i když bylo v místnosti trochu chladno nebo průvan a vám se zdálo, že by se jí v teple lépe spalo. Tak hezky jste se starali o Lauřiny rodiče, pomáhali jim do nepraktického křesla pro návštěvy, nosili jim čerstvou vodu téměř každou hodinu a s neuvěřitelnou trpělivostí jste odpovídali na každou jejich lékařskou otázku. Můj tchán, o kterém jste se dozvěděli, že je také lékař, cítil, že se na její léčbě podílí. Nemůžu ani vyjádřit, jak důležité to pro něj bylo.

Kolikrát jste mi sdělovali špatné zprávy soucitnými slovy a se smutkem v očích?

A co teprve to, jak jste se chovali ke mně. Jak bych bez vás našel sílu přežít těch sedm dní? Kolikrát jste mě našli, jak vzlykám s obličejem přitisknutým do její dlaně, a potichu jste dělali úkony, které byly potřeba, a snažili se při tom být neviditelní a nerušit mě? Kolikrát jste lezli do změti drátů a trubiček okolo lůžka, abyste mi pomohli přisunout křeslo co nejblíž k ní a alespoň o kousek ji naklonili ke mně? Kolikrát jste se přišli podívat, jestli něco nepotřebuji, ať už to bylo jídlo, pití, čisté prádlo, horká sprcha nebo podrobnější vysvětlení toho, co se děje, nebo jen s někým mluvit? Kolikrát jste mě objali a utěšovali, když jsem se sesypal, kolikrát jste se ptali na to, jaký byla Laura člověk, jaký život žila, vyšetřili si čas na prohlédnutí fotek a čtení toho, co jsem o ní napsal? Kolikrát jste mi sdělovali špatné zprávy soucitnými slovy a se smutkem v očích?

Když jsem potřeboval použít váš počítač a poslat urgentní email, zařídili jste to. Když jsem na oddělení propašoval velice zvláštního návštěvníka, naši černobílou kočku Colu, aby ještě naposledy olízla Lauře obličej, „nikdo nic neviděl“. A v jeden výjimečný večer jste mi nechali volné ruce, abych na JIP přivedl přes padesát lidí, kteří byli v Lauřině životě důležití, od členů rodiny přes přátele, spolupracovníky až po spolužáky z univerzity. Byl to úplný vodopád lásky, který zahrnoval hraní na kytaru, operní zpěvy i tancování a pro mě i nová zjištění o tom, jak hluboce se moje žena dokázala dotknout lidských srdcí. Byla to pro nás pro oba poslední skvělá noc našeho manželství a bez vaší podpory by nebyla možná.

Budu si tuhle naši poslední společnou hodinu pamatovat do konce svého života

Je tady ještě jedna chvíle, vlastně jediná hodina, na kterou nikdy nezapomenu. Poslední den, když jsme čekali na operaci, při které budou Lauře odňaty orgány k darování, jsem toužil po jediném, a to být s ní chvíli sám. Ale stále přicházeli další přátelé a členové rodiny, aby se rozloučili, a čas utíkal. Asi ve čtyři odpoledne konečně všichni odešli a já byl emocionálně i fyzicky vyčerpaný a potřeboval jsem se prospat. Poprosil jsem tedy sestřičky Donnu a Jen, aby mi pomohly přisunout to křeslo, které bylo tak nepohodlné, ale jinak jsem se vyspat nemohl. Měly lepší nápad.

Řekly, ať jdu na chvíli z pokoje, a než jsem se vrátil, posunuly Lauru na pravou stranu lůžka, takže vlevo bylo tak akorát místa, abych si k ní mohl ještě jednou naposledy vlézt. Poprosil jsem, jestli bychom mohli mít jednu hodinu bez jakéhokoli vyrušení, ony přikývly, zatáhly zástěny, zavřely dveře a zhasly světla.

Přitulil jsem se k ní. Byla tak krásná a já jsem jí to také říkal, zatímco jsem jí hladil vlasy a obličej. Trochu jsem jí stáhl košili a políbil ji na ňadra. Položil jsem jí hlavu na hruď a cítil, jak se s každým nádechem zvedá, pak klesá, a slyšel jsem tlukot jejího srdce. Byla to naše poslední něžná chvíle jako manžela a manželky a byla přirozenější, čistší a útěšnější než cokoliv, co jsem kdy zažil. Potom jsem usnul. Budu si tuhle naši poslední společnou hodinu pamatovat do konce svého života. Byl to největší možný dar a vděčím za něj Donně a Jen.

Vlastně za něj vděčím vám všem.
S nekonečnou vděčností a láskou,
Peter DeMarco

(příběh původně vyšel na webu The New York Times)

Přeložil/a:
Magdalena Pehalová