Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Mluvit o tom není těžké

Když jsem před časem zařizovala pohřeb pro svého přítele, narazila jsem na organizaci Ke kořenům. Zaujalo mě, že se věnují přírodnímu pohřebnictví ke kořenům stromů. Pamatuji si, jak jsem tehdy vstoupila do jejich útulné kanceláře v Krymské. V rohu stála opřená bílá rakev. Za stolem seděla dívka s modrýma očima a mile se usmívala.

Přírodní pohřbení | foto: Michal Jenčo

Později jsem zjistila, že to je Alžběta, jedna ze tří zakladatelek organizace. Do šálků nalila čaj, chovala se přirozeně, hned jsem cítila, že jí mohu důvěřovat. Spolu s průvodkyněmi, přáteli a rodinou se nám podařilo uspořádat velmi osobní a důstojný obřad. V srdci mi na něj zůstává hřejivá vzpomínka. Setkala jsem se proto i s další tváří organizace, Blankou Dobešovou, a vedla s ní rozhovor o umění posledního rozloučení.

Chodí si za vámi lidé domluvit svůj vlastní pohřeb?

Děje se to, ale hodně zřídka. Dnes se mi zrovna ozvala jedna paní, která má manžela pochovaného v Lese vzpomínek. Přemýšlí o tom, jaké to bude, až i ona sama jednou zemře. Chce mít alternativní parte, tak jsem jí posílala návrhy a brzy se s ní setkám. Ozývají se nám také příbuzní, jejichž blízký je nevyléčitelně nemocný. Ptají se, co dělat, až přijde jejich čas. Stává se to ovšem spíše výjimečně. Když nás ale někdo takto osloví, máme z toho velkou radost. Ceníme si toho, když někdo přemýšlí o své smrti ještě za života.

Mají tito lidé o pohřbu jasnou představu, nebo si spíš chtějí promluvit o tom, co všechno je možné?

Úplně typicky mají jasnou představu o tom, jak by ho nechtěli. Nechtějí klasické parte, krematorium nebo umělé květiny a podobně. Vědí, co nechtějí, a v tom mají úplně jasno. To je častější. Pak jsou rozhodnutí třeba pro pár věcí, které by se jim zamlouvaly. Na to ostatní přicházíme postupně. Povídáme si, ptáme se. Snažíme se, aby podoba pohřbu vycházela z jejich života. Z toho, co mají rádi, kam s oblibou chodí.

Jaké to je bavit se s nimi o jejich vlastní smrti?

Oslovují nás většinou otevření lidé. Někdy jsou spíše nejistí. Když se o svých úvahách někomu zmíní, reakce jsou často vyděšené. Ostatní se ptají, co to proboha vyvádějí, proč nad tím přemýšlejí, proč to přivolávají? Když potom potkají nás, mluvíme s nimi o smrti klidně. Navíc to velmi oceňujeme, protože nám to připadá vážně osvícené. Pečují tím dopředu o své blízké. Snímají z nich břímě. Vážíme si toho. Mluvit o tom není těžké.

Všechny ty kolonky a zaběhlý systém nedovolí pozůstalým, aby si něco zařídili sami podle svých představ

Na svých stránkách uvádíte, že přání týkající se pohřbu zaznamenáváte do Listů posledních přání. O co se jedná?

Jedno léto jsme šly pracovat do pohřební služby, abychom zjistily, jak to tam probíhá. Sjednávaly jsme pohřby klasicky podle formuláře a katalogů. Viděly jsme, že už jen samotná forma nutí lidi vybrat si z toho, co je k dispozici. Všechny ty kolonky a zaběhlý systém nedovolí pozůstalým, aby si něco zařídili sami podle svých představ. Nevede to k zapojení širší komunity a už vůbec ne k jiným možnostem, než které pohřební služba nabízí. Přemýšlely jsme, jak to dělat jinak.

Vymyslely jsme úplně jednoduchou věc. Myšlenkovou mapu ve tvaru lístků, na kterých jsou napsané jednotlivé složky obřadu, třeba hudba nebo místo uložení. Lidé pak všechny vidí před sebou a postupně je vyplňují. My se při tom ptáme na jejich přání a nabízíme jim možnosti. Mohou tam také uvést, kdo co může zařídit. Cílem je, aby se zapojili i další příbuzní a přátelé, ne pouze nejbližší členové rodiny. Původně jsme myslely, že tento systém budeme používat jen s těmi, co si chtějí pohřeb naplánovat předem. Osvědčilo se to ale i s pozůstalými, kteří jdou připravit poslední rozloučení svým blízkým.

Co děláte proto, aby se veřejnost více dozvěděla o alternativních způsobech pohřbívání?

Pořádáme debaty, workshopy, vystupujeme v médiích. Chystáme se také natočit krátké informační video o pohřbu svépomocí. Ozývá se nám totiž stále více lidí. Ptají se, co mohou a nemohou dělat. Bylo by ideální, kdyby si lidé mohli prohlédnout video ještě dříve, než půjdou do pohřební služby. Mohou se pak rozhodnout, jaké služby od ní chtějí a co zajistí sami s pomocí přátel a rodiny.

Co je pro pozůstalé při takovém způsobu posledního rozloučení nejtěžší?

Často přicházejí s nejistotou. Neumějí si například jiný než klasický způsob pohřbu příliš představit. V tom jim pomůže, když jim ukážeme fotky z obřadů, které už jsme dělaly, a podělíme se o naše zkušenosti. Jindy se setkáváme s tím, že mají různí pozůstalí odlišné představy o tom, jak by to mělo být. V rodině převažují různé životní styly. Často nás osloví někdo z rodiny a je nadšený a přesvědčený o tom, že tohle je to pravé. Potřebuje ale nějaké záchytné body pro ostatní. Vytvoříme spolu smuteční oznámení nebo harmonogram obřadu, aby pak měl něco, s čím za nimi půjde. Velkou součástí naší práce je ujišťovat lidi, že to, co si přejí, je v pořádku. A že to dobře dopadne.

Děláte různé formy posledního rozloučení s popelem zesnulého. Konají se také rozloučení s tělem?

Takových rozloučení jsme dělaly jen pár, ale připadá mi to nesmírně smysluplné. Věřím, že by stálo za to se tímto směrem více rozvíjet. Často se nám totiž stává, že když proběhne rozloučení s popelem, i když je obřad krásný a pozůstalé to stmelí, tak v nich zůstává pocit neuvěření. Ztráta je velmi zasáhne a postupně si ji uvědomují na různých úrovních. Když mají možnost fyzicky se rozloučit, třeba tělo zemřelého omýt nebo jen pohladit po ruce, mám dojem, že pak rozloučení vnímají celistvěji a lépe se se ztrátou vyrovnávají. Zpětně mohou být za takový prožitek vděční.

…když někdo zemře, je hodně důležité dát si čas

Za jak dlouho tedy musím volat pohřební službu, když někdo zemře?

Neexistuje žádná zákonná lhůta, do kdy se musí pohřební služba zavolat. Měl by se zavolat koroner, aby vystavil ohledací list. Ani s ním ale není potřeba úplně spěchat. Je sice dobré to neodkládat, ale nemusí to být první věc, kterou uděláte. Zenith Virago, dlouholetá průvodkyně umírajících a pozůstalých, říká, že když někdo zemře, je hodně důležité dát si čas. Dříve než by měl jít člověk k telefonu, má si uvařit čaj. V klidu si sednout a vnímat, co se stalo. Je to velká, až posvátná chvíle. Není kam pospíchat.

Vnímáš nějaké mezery v práci s pozůstalými? Co by se dalo zlepšit?

Myslím, že velké mezery jsou v informovanosti. Lidé mívají často pocit, že je něco zakázané, i když není. Typický příklad je to, že nám vyprávějí, že své blízké rozprášili do Vltavy nebo někde v přírodě, a myslí si, že udělali něco, co nesměli. Přitom pohřební zákon je k tomu vstřícný. Dále také, že musejí hned volat pohřební službu, když někdo zemře, ale přitom mohou klidně chvíli počkat.

Děláš náročnou práci, co ti pomáhá ji zvládat?

Ze začátku jsme si říkaly, že nás to hrozně nabíjí. Práce se smrtí nám ukazovala, jak je život vzácný a jak stojí za to pečovat o své vztahy. Hodně nás to proměnilo. Je ale pravda, že po prvním roce jsem byla unavená. Pomáhá mi, že v Lese vzpomínek fungujeme v sezóně. Přes zimu máme čas na psaní projektů, reflexi, přemýšlení, kam dál směřovat, a odpočinek.

Co je pro tebe nejtěžší?

To je těžká otázka. Mám pocit, že jsem se pro tu práci narodila. To, co dělám, je pro mě úplně přirozené. Vztah ke smrti už mám docela projasněný. Setkala jsem se s ní v mnoha podobách. Daří se mi skutečnost vnímat takovou jaká je. Jsem pro pozůstalé plně přítomná, vytvářím pro ně prostor, do kterého nevnáším nic vlastního. Některá poslední rozloučení se mě ale dotknou víc než jiná. Zasáhnou mě v místech, kde ještě nemám něco srovnaného. S kolegyněmi své prožívání sdílíme, což je skvělé. Jsme schopny si přiznat, že se na některé obřady necítíme a bude lepší, když se jich ujme jiná z nás.

Co tě naopak nejvíc baví?

Plno věcí. Miluju tu rozmanitost. Jsem šťastná, když můžu doprovázet pozůstalé, s mačetou prosekávat křoví v Lese nebo komunikovat s grafičkou a zahradními architekty. Baví mě toho na té práci spoustu.

Je něco, co tě nebaví?

Účetnictví (smích). To dělá Alžběta.

A na konec, co plánujete s organizací do budoucna?

Kromě natočení informačního videa chceme v květnu 2018 otevřít Zahradu vzpomínek na Kotlářce. Popel zde budeme ukládat do trvalkových záhonů. Chceme tam mít také vrbovou stavbu na obřady. Teď promýšlíme celkový koncept a už se na to moc těšíme.

Ptal/a se:
Hana Pejřimovská

Hana Pejřimovská

studentka

Studuje na FHS UK obor Studia občanského sektoru.