Truchlení Nicka Cavea

Říká se, že když rodičům zemře dítě, je to vůbec ta nejhorší věc, která se v životě může stát. Když člověku zemřou rodiče či partner, je to smutné, ale nakonec nezbývá, než to vnímat jako přirozenou součást běhu života. Není náhoda, že pro smrt dítěte vlastně neexistuje žádný ustálený termín – jako by se s takovou situací vlastně ani nepočítalo. Můžete se stát vdovcem a sirotkem, ale kdo vlastně jste, když přežijete vlastní dítě? S podobnou ztrátou se člověk může snažit vyrovnat mnoha způsoby, z nichž žádný není snadný, a někomu se dokonce podaří ji přetavit v tvůrčí čin.

Truchlení Nicka Cavea

Arthur Cave, syn hudebníka Nicka Cavea, zemřel loni v červenci, bylo mu patnáct let. V dokumentu zachycujícím období vzniku desky, které se přerývá s úmrtím jeho syna, mluví Nick Cave o sobě, za sebe a zcela v jiném duchu, než u něj bývalo zvykem. Režisér filmu Andrew Dominik nabízí možné vysvětlení, proč tomu tak bylo: „Nick o tom nechtěl diskutovat s novináři, když je to album o smrti Arthura, ale zároveň chtěl mluvit o tom, co se stalo. Proto jsme natočili tenhle film. Nick se se vším vyrovnává prací, vše je pro něj v podstatě inspirace, což platí asi pro každého umělce. Ale to, co se stalo, nelze pojmout.“

Stejné zrcadlo, jiná tvář

Cave vždy psal texty, které byly plné smutku, utrpení a jakési zvláštní směsi melancholicky — cynické bezvýchodnosti. Proto je trochu zavádějící, když se o nové desce mluví jako o „té temné“. Všichni známe klišé o tom, že umělec, pokud to se svojí tvorbou myslí vážně, by si měl vytrpět své. Samozřejmě tím není myšleno, abychom šli naproti všem hrůzám světa, ale určitá porce otevřenosti, senzitivity a neustálého střehu je na místě. Sám Cave často působil, že pro své umění udělá takřka cokoliv. V určitém smyslu jakoby různá traumata a krizové situace vlastně vyhledával a těšil se, až je přetvoří v něco, co jim dodá alespoň zdánlivý smysl – v nové písně. Být inspirován „běžnými“ životními smutky je ale něco zcela jiného, než nutnost popasovat se se smrtí svého dítěte.

Cave tyto pocity popisuje jako trauma, o kterém si nemyslí, že vůbec kdy zmizí. „Je to jako natažená guma, která vás vždycky zase přitáhne zpátky,“ nabízí přirovnání. I tak obyčejná a do té doby běžná věc, jako podívat se po ránu do zrcadla, se najednou mění v těžce zvladatelný zážitek. Obličej, který vidíte, sice vypadá stejně jako ten, který jste zvyklí vídat, ale všechno to, co je pod vaší kůží, je nenávratně jiné. Nick Cave je stejný a zároveň jiný a to samé se vlastně dá říci i o jeho zpěvu. Jedna z prvních věcí, které na nové desce překvapí, je totiž právě to, jak jinak jeho hlas zní. Cave vždy rád pracoval s pózou, ať už to byly hlasové exhibice či teatrální vystupování na pódiu. To je najednou pryč. I když jde o velkou změnu, nepůsobí ani trochu vykalkulovaně. Naopak – jako kdyby tu Cave odhazoval masku, kterou si celé roky pečlivě budoval. „Myslím, že ztrácím svůj hlas,“ říká Cave v jednu chvíli dokumentu.

Jak mám fungovat dál?

Jeho vyjádření se dá vnímat hned několika různými způsoby. Cave začíná pochybovat o všem, co kdy dělal. Je to vlastně přirozený jev, který zná zřejmě každý, kdo někdy zažil nějakou mezní životní situaci, na niž se nešlo připravit. Ta otázka je samozřejmě iracionální, ale zároveň zcela na místě — jaký mělo všechno smysl? O co se tu vůbec snažím? Jak mám fungovat dál? Člověk v takových chvílích získává neodbytný pocit, že ztratil kontrolu nad svým životem. Na nových písních Nicka Cavea se tyto myšlenkové pochody obtiskly nejen do způsobu zpěvu, ale i samotného psaní textů. Pryč jsou všechny ty černohumorné poetické popisy, stejně jako velký důraz na příběhovost a potřeba do každé písně zasadit co nejvíce intertextuálních odkazů. Preciznost a dokonalost tu ustupuje alegorické zkratce a nahodilosti. Ty nejdůležitější věty vyplouvají na povrch jaksi mimoděk. Cave nejenže ztrácí svůj hlas, ale také přestává věřit slovům, která píše. To vše se pro umělce zdá jako zcela ničivá konstalace. Právě tohle maximální možné potlačení běžného tvůrčího procesu ale nakonec činí výsledek ještě více fascinujícím.

Všichni ti říkají, že žije dál ve tvém srdci…

Deska Skeleton Tree nevznikla pro to, aby se stala zhudebněnou památkou Arthura Cavea. Bez ohledu na to, jak je tato deska hluboká a transcendentní, Nick Cave nemá ambici na plochu čtyřiceti minut přenést všechen svůj smutek, bolest a beznaděj. Toto album vzniklo jednoduše proto, že muselo. Nick Cave se rozhodl pracovat, protože to bylo jediné, co mu pomáhalo vyrovnat se s nastalou situací. „Všichni ti říkají, že žije dál ve tvém srdci, ale není to pravda. On prostě nežije. Nebo tedy žije, ale ne doopravdy. Prostě tady není,“ myslí si Nick Cave.

Život ovšem jde dál, ať chceme nebo ne. Málokteré umění tento stejnou měrou uklidňující i děsivý pocit zprostředkovává tak nenuceně jako nová deska Nicka Cavea. Jako posluchači se často cítíte až nepříjemně a nepatřičně – jako byste se najednou ocitli ve světě, ve kterém vlastně nemáte co dělat. V hlavě člověka s tisíci překotných myšlenek o smyslu všeho. Vztek, zmatení, zoufalství, truchlení, jasné i časem zastřené vzpomínky a kdesi v dáli snad naděje. Těmto emocím se nedá utéct, jsou v každé písni, v každém tónu. Pokud je jedním z hlavních smyslů umění být odvážný, podařilo se Nicku Caveovi dostat až na samý okraj možností.

Autor/ka článku: Jakub Peřina

Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se k nim chovají přezíravě, a špatně komunikují. Lékaři si zase stěžují, že nemají na sdělování diagnózy dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě.