Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Naděje není nějaký medikament, kterého mám plné kapsy

Pavel Pokorný je evangelický farář a šest let byl kaplanem Cesty domů. Předtím šest let pracoval jako nemocniční kaplan v motolské nemocnici. V České republice známe kaplany spíše z americké kinematografie než z vlastní zkušenosti. Ptala jsem se proto Pavla, co si pod institucí kaplana máme představit, jak se k takové práci dostal a s čím se setkává, když navštěvuje lidi na konci života a ty, kdo je obklopují.

Pavel Pokorný s manželkou a vnukem

Pozn. redakce: Kaplan nebo kaplanka je církevně ordinovaný duchovní jakékoliv církve, která je členem Ekumenické rady církví v ČR. Jeho hlavní odlišností od farářů těchto církví je, že nemá farnost, ale je k dispozici v konkrétní nenáboženské instituci (nemocnice, vězení, armáda…) a také to, že jeho služba nemá evangelizační charakter. Záměrem tedy není nikoho obracet na víru. Pracuje s věřícími i nevěřícími.


Jakou službu poskytuje kaplan, když navštěvuje lidi na konci života? Co je cílem těchto sezení?

Především je potřeba říci, že moje návštěvy nemají žádný konkrétní cíl. Neplním žádnou zakázku, nechci něčeho dosáhnout, někam někoho dostat. Je nutné zbavit se představ o tom, jak by to s pacientem mělo být, čeho chceme docílit. Snažím se vstupovat do každého nového vztahu s pacientem a do jeho situace bez jakéhokoli předporozumění, očekávání a předsudků. Mým cílem je otevřít se, naslouchat a doufat, že budu schopen reagovat způsobem, který bude pro pacienta srozumitelný. Bráním se tomu, mít předem nějaké cíle a očekávání. Lidé zvenčí někdy říkají, že přináším pacientům naději. Ale tak to vůbec není, naděje není nějaký medikament, kterého mám plné kapsy. Podstata práce v duchovní oblasti je ta, že zacházíme s něčím, co přichází odjinud, není to nějaký nástroj. Můžeme na tom jen pracovat. Učit se otevřenosti a důvěře. To je skutečná podstata mojí práce.

Jak ses na své povolání kaplana připravoval?

Hlavním povoláním jsem evangelický farář a kaplanství je takové moje hobby. Skutečný trénink zaměřený na práci s lidmi a pastoraci jsem tady postrádal. V 90. letech jsem dostal od vedení své církve úkol více pracovat se začínajícími faráři. V tom jsem se cítil dost nejistý, rozhodl jsem se tedy zařídit si sám intenzivnější farářský trénink a podařilo se mi získat půlroční stipendium do Texasu. Původní záměr byl hlavně praktické školení ve vedení rozhovorů při farářské práci, jak se přiblížit lidem, což jsem chtěl uplatnit ve své normální práci faráře a při školení začínajících farářů.

Studenta ve farářském výcviku pošlou v USA do nemocnice, kde začne bez přípravy dělat kaplana. Je ale pod supervizí profesionálního nemocničního kaplana. To je opravdu intenzivní zkušenost. Cílem není stát se kaplanem, ale získat zkušenosti, které potom farář uplatňuje ve své farnosti. Nemocnice je intenzivní tréninkové prostředí, kde jsou časté krizové situace, farář se otuží a mnoho se naučí. Bylo to výborné, měsíc jsem byl v nemocnici každý den, měl jsem i noční služby; a další tři měsíce jsem jezdil na dva dny v týdnu do jiné nemocnice. K tomu stálá supervize, individuální i skupinová s ostatními kolegy. To byla ta úžasná věc, zcela klíčová – nejde jenom o to, mít nějakou zkušenost; důležité je, co s ní potom udělám, jak ji zpracuji.

Takže ses vrátil s tím, že se staneš kaplanem?

Ne, po návratu jsem dál farářoval. Ale pak někdo řekl, že tady v nemocnicích vlastně nejsou kaplani a já že jsem to přece někde dělal, ať jim tedy pomůžu. Skoro jako by to byla náhoda: byl jsem farářem ve Střešovicích, nemocnice jsou tady blízko. Jedna paní doktorka v Motole přesvědčila vedení nemocnice a vytvořili pozici koordinátora spirituálních služeb. A já jsem byl přizván, abych pomohl. Velmi důležité bylo, že ten impulz vyšel z nemocnice, ne z církví. To býval dříve problém. V Motole jsem tedy začal od nuly budovat kaplanství. Docházel jsem tam pravidelně šest let. Až do roku 2011. Potom jsem nastoupil do Cesty domů a k farářování jsem si přidal hospicové kaplanství.

A jaké bylo kaplanování v české nemocnici ve srovnání s tím, co jsi zažil v Americe?

V něčem to byl velký rozdíl, v něčem to bylo stejné. V Americe je role nemocničního kaplana etablovaná a jasně daná. Některé věci jsou tam ve srovnání s českou nemocnicí úžasné. V USA, když nastane u pacienta terminální stadium, personál volá kaplana. Ten se zeptá rodiny, co by si přáli. Mají přesné směrnice, někdy až legrační instrukce: „Můžu vám udělat kafe?“ „Chcete kafe?“ „Chtěli byste se pomodlit?“ „Budete se modlit vy, nebo já?“ „Začnete vy, nebo začnu já?“ Je to až skoro směšné. Ale je to jasné a postup je přesný. Někdy rodina chce, abych byl s pacientem v pokoji, dokud neumře. Někdy mám čekat na chodbě a pak přijít, až umře. Všechno se jasně a otevřeně dohodne, jak to kdo chce a potřebuje. Když v americké nemocnici člověk zemře, kaplan musí zůstat s rodinou a zesnulým pacientem, dokud nepřijede pohřební služba. A pak vyprovází tělo zemřelého až k bráně nemocnice. To je jeho povinnost. Když ho vyprovodí, je jeho povinností obejít personál, který byl u úmrtí a promluvit s každým z nich. V české nemocnici je to jinak. Personál třeba ví, že pacienta navštěvuji, ale když se stav zhorší, často nezavolají, neřeknou mi, že umírá, i když vědí, že bych rád přišel.

Proč?

Nenapadne je to, zapomenou, vymění se směna a oni si to mezi sebou neřeknou… V Motole se třeba při příjmu vyplňuje dotazník, kde je i otázka: „Přejete si duchovní službu?“ Mám zpětnou vazbu od známých, kteří se tam dostali jako pacienti, že sestřička automaticky předpokládá, že službu nechtějí. Přečte otázku, odpoví si, že „ne“ a pokračuje dál. Když ji pacient zarazí a zeptá se, o co jde, sestřička neví. Myslí, že to znamená, že by přišel farář, ale nedokáže vysvětlit, co je ta služba zač. Často také pacient při příjmu tuto službu chce, sestra zapíše „ano“, ale dál se informace nedostane. Formální věci tady tedy úplně nefungují, často ani to, co je dohodnuté a jasně dané; pokud se to ovšem od té doby, co jsem pryč, nezměnilo.

Práce je obdobná. Podstata setkání, hovory s lidmi jsou skoro stejné. Americká společnost je celkově religióznější a kdekdo patří do nějaké náboženské komunity. Strachy jsou však tam i tady velmi podobné. Moji američtí kolegové-stážisté velmi těžce nesli, když se při rozhovorech v nemocnici setkali s kritikou nebo s různými otázkami a pochybnostmi. Na to nebyli zvyklí. To já zase ano. Mně přijde normální, že se někomu něco nezdá nebo nelíbí. Třeba o tom celý život nepřemýšlí, vyznání víry se vždy stejně recituje a najednou si říkají, co vlastně „těla z mrtvých vzkříšení“ je? Když umírají, začnou o tom přemýšlet, dělat otazníky. Jak to tedy je? Myslím, že je v pořádku, aby se o takových věcech lidé bavili. Mezi Čechy a Američany není rozdíl. Obecně lidské problémy, otázky, naděje a touhy lidí jsou všude stejné.

V Motole jsem viděl, a bylo to až děsivé, osamělost sestřiček, které tam pracovaly.

Teď jsme mluvili o pacientech, kterým jsi byl a jsi k dispozici – a co personál?

Pustil jsem se do toho především s myšlenkou na pacienty, ale rychle jsem zjistil, že potřebuji podporu odshora až dolů. Nemocnice je hierarchicky uspořádaná a není možné si tam něco dělat „bokem“. Nefunguje to. V Motole to zpočátku vůbec nešlo. Ale potom paní primářka z onkologie jednoznačně vyjádřila svou podporu práci kaplana na poradě se všemi lékaři svojí kliniky. Tehdy nastal v mojí práci zlom.

Záleží, jak si kaplan vybuduje vztahy s personálem. Hlavně se staniční sestrou. Onkologie v Motole má dvě oddělení. Jedna staniční byla mojí práci nakloněna a ihned pochopila, o co jde. Všechno si předem zmapovala, s pacienty pohovořila, a když já přišel na své jedno dopoledne týdně, řekla mi přesně, za kým mám jít. Ti lidé na to byli připraveni a mohli jsme hned začít pracovat. Skutečně tam o něco šlo. Staniční sestra na druhém oddělení nebyla proti tomu, ale nic neudělala. Její přístup byl: když už jste tady, tak dobře, někam jděte a něco tedy dělejte. V téhle situaci, kdy jsem musel s pacienty začínat od nuly nebo z mínusu, se potom pracovalo úplně jinak.

Potom jsem zjistil, že potřebuji hovořit se sestřičkami. Nejdřív byly odtažité. Po čase jsem si uvědomil, že mne pozorují. Pečlivě sledovaly všechny pacienty, s nimiž jsem mluvil, aby viděly, jestli se třeba po rozhovoru se mnou nezhorší. Teprve, když viděly, že se jim nijak výrazně nepřitížilo, věnovaly mi postupně důvěru. Ale někdy v rozhovoru s pacientem narazíme na něco zásadního, hlubokého. Já potom odcházím a pacient má o čem přemýšlet, je třeba i rozhozený. Není to nutně tak, že se člověk po návštěvě kaplana nějak šťastně vznáší. Sestřičky ale časem viděly, že alespoň neškodím.

Samozřejmě jsem pořád chodil na sesternu, chtěl jsem se s nimi domluvit. A tak jsem jim občas k některému pacientovi něco řekl, upozornil, že je smutný, nebo je tam nějaký problém s rodinou. Kaplan samozřejmě nesmí vyzradit nic, co se dozví, ale i tak jsem zdravotníkům často mohl říci, co vidím, vnímám. A po nějaké době jsem začal navazovat vztahy i se sestřičkami. Třeba jsem si všiml, že některá usměvavá se najednou neusmívá, tak jsem se prostě zeptal: co s vámi dnes je? No a někdy jsme si potom spolu sedli, když si některá z nich potřebovala popovídat, a bylo to moc dobré.

V Motole jsem viděl, a bylo to až děsivé, osamělost sestřiček, které tam pracovaly. Byly to často mladé dívky z venkova, kde nechaly rodinu i přátele a šly do Prahy za prací. Přišly na ubytovnu, opravdu těžce pracovaly a trochu to vypadalo, že jsou mezi lidmi. Zdálo se, že atmosféra na oddělení je přátelská, ale ve skutečnosti to často nebylo opravdové přátelství. Potom se třeba taková sestřička dostane do průšvihu a opustí ji chlapec. Nebo se jí nedaří v práci, dostane vynadáno od doktora i od staniční a ona vlastně nemá komu si postěžovat, na koho se obrátit. Některé osudy, které jsem tam viděl, byly tedy těžké.

Nebo jiná věc, která mě v nemocnici překvapila. Jednou se na jednom oddělení stalo, že během návštěvy své maminky tam chlapec vyskočil z okna a zabil se. V takové situaci by v Americe okamžitě nastoupil tým školených krizových pracovníků a psychoterapeutů. Intenzivně by se pak s personálem pracovalo celý rok, i déle. Tady jsem se to dozvěděl, protože se o tom mluvilo mezi zaměstnanci. Šel jsem tedy na to oddělení a ptal jsem se sester, jak jim je a jak to na oddělení vypadá. A ono nic, nikdo za nimi nepřišel, nikdo jim nic neřekl. Sestřičky říkaly, že od chvíle, kdy se to stalo, vedení úplně vymizelo. Primář se schovával a vůbec nic neřekl. Také jsem byl bezradný, školení na tohle žádné nemám, tak jsme to spíš tak lidsky probírali. Personálu se u nás prostě moc nevěnujeme. (Ale třeba se už něco změnilo?) Obrovský kus cesty je také třeba ujít k lékařům. Tam také vnímám jejich lidskost, potřebnost. Ale mají to těžké, velmi těžké.

Teď už je v Motole vybudovaný celý ekumenický tým kaplanů. Ukazuje se, že jejich služba je přínosná, kaplanské úvazky tam přibývají. Existují mezinárodní studie, které měří spokojenost pacientů a rodinných příslušníků. Například je doložené, že když kaplani začnou působit na urgentním příjmu, klesne počet stížností, které pacienti podávají. Kaplani totiž mají čas mluvit s lidmi. Snižuje se tak nervozita, čekající lidé nejsou ponecháni sami sobě a různým negativním scénářům. Už to je dobré. Také jsem už mnohokrát slyšel, že přítomnost kaplana v týmu je pro ostatní zaměstnance velmi důležitá. Přitom se nejedná o to, že bych třeba něco konkrétního dělal pro pacienty, ani nejde o pastoraci pro zaměstnance. Nevím přesně, co to vlastně je, ale pouhá přítomnost zkrátka působí.

Můžeme spolu mluvit na rovinu o obavách, nadějích, myšlenkách, ale musí zůstat prostor pro Tajemství.

Setkával ses u umírajících s nějakým tématem, které se opakovalo?

O samotnou přítomnost kaplana jde také při kontaktu s pacienty. Kaplan totiž reprezentuje jakýsi jiný rozměr. To je asi to téma, že je tady ještě něco jiného, rozumem a myšlením nepostihnutelného. Často se ukazuje také potřeba přepovídat svůj příběh, svůj život. Pokud je na to ještě energie, ovšem. Někdy k tomu možná dojde tak, že lidé nevědí, co chtít od kaplana. Jsou třeba bezradní, tak jenom kývnou, ať přijdu. Tak se třeba zeptám, jestli je něco trápí, nebo ať mi jen povědí, jaký ten jejich život byl. Někdy začnou vyprávět rovnou sami. Důležitý je hlavně respekt k druhému. Smrt a život jsou vlastně jedno téma. Můžeme spolu mluvit na rovinu o obavách, nadějích, myšlenkách, ale musí zůstat prostor pro Tajemství.

A jak vypadala práce kaplana v Cestě domů?

Nechodil jsem plošně ke všem pacientům, nýbrž jen k těm, kteří si mne vyžádali. Sestřičky odhadly, kdo by mohl mít zájem a doporučily mne. Někdo souhlasil, někdo ne. Někteří třeba řekli, že si to rozmyslí. Někdy jsem měsíc i dva nešel k nikomu a najednou měl třeba čtyři návštěvy za týden; nemůžu tedy říct přesně, jak často jsem k pacientům chodil. A s kým jsem se setkával? Někdy to byli lidé, kteří měli vztah k víře, k náboženství, k církvi, věděli, o co jde. Ale třeba neměli kam se obrátit. Docházel jsem například k jedné dvojici. Měli svého faráře na chalupě, ale byl sto kilometrů daleko a pán umíral, tak jsem k nim chodil já. Takoví lidé potřebují s duchovním spočinout, pomodlit se, připomenout si svoji víru. Potom jsou tady hledači, kteří jsou otevření různým duchovním věcem. V rozhovoru si chtějí připomenout svůj duchovní rozměr a posílit se a třeba se vyptat, jak to já vidím. Třetí skupina lidí, které jsem navštěvoval, byli ti, kteří nevěděli nic o spiritualitě, neměli tušení o duchovních věcech a byli většinou spíš zoufalí a bezradní. Už nevěděli, co dál, takže když jim sestřička, se kterou měli dobrou zkušenost a důvěřovali jí, nabídli kaplana, řekli si, zkusme to. Bylo jim možná trošku jedno, jestli přijde kaplan nebo psychoterapeut, kdo je zrovna při ruce. Řekl bych, že ty tři skupiny byly početně docela vyrovnané.

Někdy jsem šel z návštěvy s pocitem, že to bylo dobré a pak mi třeba sestřička řekla, že ti lidé nebyli spokojeni. Jindy jsem byl ze setkání rozpačitý a pak se dozvěděl, že si ho rodina naopak pochvalovala. Je proto docela těžké stanovit nebo změřit prospěšnost těchto návštěv. Důležitý moment je lidské porozumění, vzájemné sympatie. Bez této elementární důvěry setkání těžko k něčemu je. Když jsme si naopak s pacientem lidsky sedli, konkrétní názorové rozdíly už potom nebyly tak důležité.

Do rodin jsem se většinou vracel. Buď jsme se dohodli na další návštěvě, nebo když to bylo už na konci a pacient umřel, vracel jsem se často do pozůstalé rodiny. Někdy potom taková rodina požádala, abych udělal pohřeb.

Pozoroval jsi na rodinách, kam jsi docházel, nějaké změny? Komunikovali spolu její členové lépe?

Myslím, že pokud dochází na poslední chvíli k nějaké proměně, je to vzácné a je tam spousta jiných proměnných než kaplan. Spíše vnímám, když spolu lidé nejsou schopni mluvit. Pokud je ve vztahu dlouhodobě nekomunikace, nedá se to během chvilky změnit. Ani s kaplanem ne. Ale někdy jsme viděl, že se najednou něco stane a oni spolu můžou mluvit. Ale to už ti lidé asi chtěli, byli na to nastaveni a potřebovali jen maličký impulz. V tom jsou důležité spíše sestřičky a zdravotníci, když se nebojí otevřeně věci pojmenovat. Řeknou, že tohle je umírání a mluví i o věcech, které jsou složité, bolestivé. Tohoto procesu se snad nějak účastním, ale ne že bych to působil.


Další informace o kaplanství, odkazy na články a rozhovory nabízí web Asociace nemocničních kaplanů.

Ptal/a se:
Magdalena Pehalová