Nazývejme věci pravým jménem - mozková smrt je smrt

Občas se v novinách nebo televizi setkáme s příběhem, kdy je u někoho diagnostikována mozková smrt a lékaři a rodina se pak pouští do bolestivých sporů o to, zda je takový člověk opravdu mrtev, co to znamená a zda ho odpojit od přístrojů, které udržují jeho tělo.

Nazývejme věci pravým jménem - mozková smrt je smrt

Co je to mozková smrt? Já sama jsem o tom nikdy nepřemýšlela a když jsem tento výraz slyšela poprvé, napadlo mě to, co asi spoustu lidí: mozková smrt je, když člověku umře mozek, třeba po autonehodě, a zbytek těla žije dál. V první chvíli jsem ani nepřemýšlela, co všechno mozek ovládá a jak asi zbytek těla žije bez něj. Nebo jak dlouho. Nebo v jakém stavu. Podle Arta Caplana, Ph.D. z Katedry lékařské etiky na New York University jsou tyto myšlenky nanejvýš běžné.

Mozková smrt jako něco dočasného?

Dokonce se s kolegy pustil do zkoumání toho, jak je mozková smrt ztvárněna ve filmech a jak se o ní v médiích mluví (Lewis A, Weaver J, Caplan A. Portrayal of brain death in film and television. American Journal of Transplantation 2016 Sep 19). Došli k závěru, že informace, které divák tímto způsobem získá, jsou zmatečné a zavádějící. Málokdy se v médiích rozlišuje mezi mozkovou smrtí, kómatem (kdy je člověk v bezvědomí, ale existuje šance na návrat ke zdraví) a vegetativním stavem (ztráta vědomí, ale ne smrt). Proto si lidé obvykle myslí, že smrt mozku je něco dočasného, co lze zvrátit.

Není tomu bohužel tak. Smrt mozku znamená prostě smrt člověka. Definice z lékařského portálu uvádí, že „jde o stav charakterizovaný úplnou a nevratnou ztrátou všech mozkových funkcí, zástavou spontánního dýchání, nereagujícími zornicemi, chybějící reakcí na nociceptivní podněty a absencí kmenových reflexů“. Jedná se o stav, při němž musí být splněny tyto předpoklady: úplná absence elektrické aktivity (EEG) a chybění perfuse mozku – jako příčina mozkové smrti nebo jako důsledek otoku mozku.

Smrt je téma, u kterého je obzvláště důležité, jak mluvíme a jaká slova volíme.

Doktor Caplan proto apeluje na všechny, kdo přicházejí do kontaktu s pacienty po mozkové smrti a s jejich rodinami, aby vážili slova. Vyzývá je: „Nepoužívejte termín mozková smrt. Říkejte, že pacient zemřel, usnul věčným spánkem nebo třeba odešel na věčnost.“ Mozková smrt je totiž jeden způsob smrti, jiný způsob je náhlá srdeční smrt. V obou případech se však jedná o to, že člověk zemřel, pokračuje doktor Caplan. Blízcí takového člověka nechtějí ztratit naději a doufají, že je nějaký způsob, jak mozek resuscitovat. Caplan píše, že je skutečně důležité, jakými slovy zdravotnický personál mluví a upozorňuje, že většina lidí termín mozková smrt nezná, nebo jen ve velmi zkreslené mediální podobě. Proto uvádí rovnou příklady vět k použití: „Když se vás pozůstalí zeptají jak víte, že ten člověk je mrtvý, můžete říct ‚zastavilo se mu srdce‘ nebo ‚zhasnul mu mozek‘.“ Smrt je téma, u kterého je obzvláště důležité, jak mluvíme a jaká slova volíme.

Dárcovství

Ještě jiným důvodem proč vědět, že mozková smrt je skutečně smrt, je otázka dárcovství orgánů. V české legislativě je totiž zakotveno, že stanovení mozkové smrti je zásadní diagnózou pro darování orgánů mrtvého pacienta k transplantaci orgánů (pacient s mozkovou smrtí bez spontánní dýchací aktivity a dalších projevů se považuje za mrtvého). K rozhodnutí o mozkové smrti je povolána komise lékařů. Ti rozhodnou, zda se jedná o tento stav organismu a následně o případném vyoperování orgánů a odpojení pacienta od přístrojů uchovávajících vitální funkce. Nejvíce transplantací orgánů v Česku tak je od lidí po mozkové smrti, kterým stále tluče srdce a orgány se tak udržují živé. Právě tady je také důležité, aby rodina pacienta chápala, že jejich příbuzný je ve skutečnosti mrtvý a že není cesty zpět, i když srdce stále bije.

Mozková smrt a to, jak se o ní mluví, je tedy tématem stejně důležitým jako citlivým.

Autor/ka článku: Magdalena Pehalová

Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se k nim chovají přezíravě, a špatně komunikují. Lékaři si zase stěžují, že nemají na sdělování diagnózy dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě.