Máme širokou náruč

Odlehčit lidem se závažnou diagnózou i těm, kteří o ně doma pečují – to je smyslem odlehčovacích služeb Cesty domů. Asistenti navštěvují nemocné v jejich domácím prostředí a pomáhají jim s běžnými úkony, od denní hygieny a pomoci s podáváním jídla po společné čtení, drobné nákupy a procházky.

foto: Vlado Kníž

Dáša maže v malé kuchyni ztichlého bytu půlku krajíce chleba máslem a marmeládou, pečlivě ho krájí na malé kostičky a odstraňuje z nich kůrku. Hledá hrnek, do kterého své klientce – tou dobou ještě spící – udělá její oblíbené kakao. Prochází skříňky i zbylé neumyté nádobí v dřezu (dle instrukcí rodiny si ho nemá všímat), nenachází ho, vybírá tedy jiný.

Paní H. (80 let) má ochrnutou polovinu těla a fungující ruka jí už také vypovídá službu, dobře se jí pije právě z hrnku se specificky tvarovaným uchem. Hrníček s pítkem odmítla dcera paní H., maminka i ona jej mají spojený s pobytovým zařízením, kde se setkaly se zacházením, které dceru přivedlo k rozhodnutí mít dlouhodobě ochrnutou maminku, která potřebuje stálou péči, doma. Dášu, odlehčovací asistentku Cesty domů, mají objednanou na jedno dopoledne v týdnu, kdy tak dcera může opustit byt.

Zpomalit

Dáša jemně vzbudí paní H. Ta se usměje, Dášu, která k ní chodí již několik měsíců, poznává. Pomalu se s dopomocí nají a napije. Dáša jí vypráví, co je nového venku i v její vlastní rodině, s tím, že až provedou hygienu, pustí si „ty symfoniky“. Paní H. vyrůstala ve Vídni a má ráda hudbu. A Dáša je častou návštěvnicí filharmonie. Po mytí na lůžku Dáša spustí záznam novoročního koncertu vídeňských symfoniků, paní H. je ale unavená a usíná. Návštěva končí po třech a půl hodinách, během nichž si asistentka s paní H. mimo jiné povídá o jejím manželství, kdo u nich vařil a kam jezdili na dovolenou.

Cestou do další domácnosti mě pak Dáša zahrnuje informacemi o následující klientce, o jejích zájmech a rodinném prostředí a plánuje, co by s ní dnes ráda dělala. „Člověk musí zpomalit, je to úplně jiné než doma,“ říká pak, zatímco několik minut čekáme, než nám klientka přijde otevřít branku.

Nenechat se vtáhnout příliš

„Není to: ‚dám paní oběd, mrknu na telku, uvařím si kafe a půjdu dál‘,“ říká s úsměvem v sídle Cesty domů vedoucí odlehčovacích služeb, Martina Tesařová. Odlehčovací služby jsou určeny rodinám v Praze, které pečují o dlouhodobě těžce nemocné příbuzné, a také pacientům v mobilní hospicové péči Cesty domů.

„Je velmi důležité, aby naši asistenti práci dělali rádi a s osobním zaujetím, ne jako nouzovku po absolvování rekvalifikace v sociálních službách,“ pokračuje Tesařová. Tým asistentů je stabilní, většina jeho členů pracuje v Cestě domů už několik let a vesměs jsou zde v zaměstnaneckém pracovním poměru. „Dávají do práce s klienty velký kus sebe, což zároveň nese riziko – když tam budu dávat moc sebe, vyčerpám se. Na pravidelných supervizích pracujeme i na tom, aby je práce nevtáhla příliš. Musí si být vědomi svých limitů, oni jsou ten pracovní nástroj,“ dodává Tesařová.

Jinde člověk nastoupí, dává do toho vše a po nějaké době vyhoří.

Její slova potvrzuje asistent Tomáš, který se v oblasti sociálních služeb pohybuje více než 15 let. „Jinde člověk nastoupí, dává do toho vše, ale necítí žádnou odezvu od zaměstnavatele a po nějaké době vyhoří,“ říká. „Spokojený zaměstnanec – spokojení klienti,“ dodává. S klienty a jejich rodinami navazuje často velmi blízký vztah a bývá v kontaktu i s pozůstalými. „Nemám ale spasitelský syndrom,“ říká s tím, že kdyby na něj rodina vyvíjela nepřiměřený tlak nebo mu práce s klientem byla nepříjemná, může se spolehnout na Cestu domů, že situaci bude řešit.

Jedním z kréd týmu je vzájemná zastupitelnost u klientů. Na pravidelných týdenních poradách se probírá, jak probíhala péče u každého klienta a jaké potřeby se objevily. „Hledáme společně řešení, přijdeme třeba na to, jakou pomůcku klientovi zapůjčit,“ říká Martina Tesařová, která si cení možnosti využívat zázemí velké organizace nabízející řadu služeb, a to i včetně půjčovny pomůcek. O každé návštěvě u klienta dělají asistenti zápis do elektronického systému, ve kterém má každý zpracován individuální plán péče. A když například dojde ke zhoršení stavu klienta, rodina může v Cestě domů požádat i o hospicovou péči.

Nezasahovat

„Umíme se vypořádat s lecjakou obtíží – nebojíme se vážných onemocnění, z hospicové péče jsme zvyklí na lidi s proleženinami, nekomunikující, máme chuť poradit si ve složité situaci. Naše supervizorka o nás říká, že jsme organizace, která má širokou náruč,“ říká Tesařová. Rodinám, které využívají služeb odlehčovacích asistentů dlouhodobě, nabízí Cesta domů i služby dobrovolníků – ti v případě mimořádné potřeby mohou s nemocnými trávit večery, noci nebo víkendy.

Podmínkou přijetí do péče odlehčovací služby je zájem o pravidelné návštěvy, kvůli možnosti plánování služeb asistentů i nutnosti navázání vztahu s klientem. Termíny se plánují týden předem, asistenti pak během dne absolvují většinou 23 návštěvy v různých rodinách. Někdy jich mají i více, kratších, ale to je pro ně náročné nejen fyzicky, kvůli přemísťování se za klienty, ale také psychicky kvůli naladění se na specifické potřeby každého z nich. Asistenti nezasahují do vztahů v rodině, ani se nesnaží měnit jejich zvyklosti. Jako nejcennější vnímají, že se daná rodina rozhodla pečovat o svého těžce nemocného člena doma. „Jeden pán svoji nemocnou ženu hrozně vykrmoval, bylo to zbytečné a pro ni velmi nepříjemné. Po složitém vyjednávání se nám podařilo ho přesvědčit, aby jí začal dávat menší porce,“ vzpomíná Dáša na jednu z výjimek.

Tomáš, který v Cestě domů zahajuje pátý rok svého působení, přemítá: „Někdy mě mrzí, že si nezapisuji – vyslechnu často úžasné příběhy, mnozí lidé mi řeknou osobní věci, které neřeknou nikomu jinému.“ Navázání důvěry mezi rodinou a asistentem trvá různou dobu, obzvlášť intenzivní bývá kontakt u hospicových pacientů: „Všichni vědí, že není čas a vztahy v tu dobu jsou rychlé a hluboké,“ dodává.

Autor/ka článku: Linda Tichotová Fryčová

Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Čeští pacienti nejčastěji žalují lékaře ne kvůli chybám v léčbě, ale protože se k nim chovají přezíravě, a špatně komunikují. Lékaři si zase stěžují, že nemají na sdělování diagnózy dost času ani vhodné podmínky. Důsledek: vážně nemocní nemohou zodpovědně rozhodnout o své léčbě.