Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání

Byl to hezký život

Josef Blažek má o čem vyprávět. Prožil si většinu nepříliš příjemných životních momentů, které druhá polovina 20. století Čechům nabídla. S celou rodinou v roce 1978 emigroval, pak ze zahraničí spolu s Pavlem Tigridem a dalšími vozil do Československa zakázané knihy. Dnes je mu osmdesát let a celé dny se stará o nemocnou manželku a sestru.

Knihovna Josefa Blažka

Chvíli jsem vás teď pozoroval a vypadá to, že se tu vůbec nezastavíte…

Je toho hodně. Ta chce něco, ta něco jiného. Mezitím musím vyprat, uklidit a uvařit. Nežehlím, to už by nešlo (smích). Teď jsme alespoň dojednali obědy čtyřikrát do týdne. Já vařím jen hospodská jídla. Dělám to, co chutná mně. Kolikrát se mi to nepovede, ale to se nedá nic dělat. Každý den má co na práci. Teď jsem na Prvního máje navíc musel zase jít na Letnou na sraz soudruhů!

Co tam zrovna vy chodíte dělat?

Jakeš si ke mně posledně sedl a myslel si, že patřím k nim. Říkal mi: „Co na to říkáš soudruhu, letos je nás trochu míň, co?“ Tak mu odpovídám: „Ubývá to, ubývá.“ Já tam chodím s pár kamarády a děláme si z nich srandu. Nejhorší je ta komunistická mládež. Ti si o historii sice můžou číst, ale ani to s nimi nehne. U nich to ani není přesvědčení, ale kariéra. Chtějí se tak dostat do parlamentu. Ti staří dědkové tam vždycky takhle nastrčí nějakou hezkou mladou svazačku a je to. Nebo je tam třeba stánek bývalých pohraničníků. Náhodou jsem v těch letech, 19571959, byl ve Vimperku na vojně na hranicích. Oni říkají, jaká to byla hrůza, ti imperialisté. Ale sem žádní imperialisté přes dráty nelezli, co by tu dělali (smích)!

Někteří lidé na to dnes nostalgicky vzpomínají, asi převážně kvůli tomu, že v té době byli mladí. Kvalita života, kterou máme dnes, se s tím, co bylo, ale přece vůbec nedá srovnat.

Kde byly východy z metra, aby se tam mohlo s kočárkem? Kde byly rampy pro vozíčkáře? My jsme se ze začátku nedostali ani do Maďarska, prostě to nebylo možné. Velké nebezpečí to dnes už není, ale podívejte se, oni sice mají komunisti ve volbách pořád těch svých třináct procent, existuje ovšem spousta lidí z jiných politických stran, kteří by se k nim klidně přiklonili. A to je smutné. Lidé až moc snadno zapomínají.

Vy jste nakonec emigroval až v roce 1978, ale měli jste emigrovat už deset let před tím. Co se tehdy stalo?

Měli jsme jet na Nový Zéland. Skoro celá rodina už byla odjetá a čekali ve Vídni. Na závěr jsme ale couvli.

Proč jste se tak nakonec rozhodli?

(chvíli mlčí) Z Hlasu Ameriky jsme se dověděli, že Nový Zéland přijme dvě stě uprchlíků. Rodina už čekala ve Vídni, všechno včetně výjezdní doložky i letenek bylo zařízené. Já jsem za nimi měl přejít přes hory v Jugoslávii. Na Silvestra jsem seděl v baráku sám a přišla za mnou babička, maminka mé manželky. Smutnili jsme spolu, že už se neuvidíme… a nakonec jsem jim zavolal, ať se vrátí! Pak jsme si deset let říkali, jací jsme blbci (smích). Já jsem pak dělal energetika ve šroubárnách, manželka dělala rehabilitaci, sestra byla na železničním stavitelství. V roce 1978 se to ale už nedalo vydržet a museli jsme pryč. Do Německa.

Jsme na to v rodině už celkem zvyklí, přicházet o své věci.

Jaké to bylo, odejít prakticky bez ničeho?

V Brně jsme nechali barák, nechali jsme tam úplně všechno. Stejně nám ho nevrátili, ten majetek propadl. Kdo se nevrátil, neměl žádné rehabilitace. Měl jsem ho napůl se sestrou a ta se nevrátila, takže jsme ho nedostali. Teď jsme byli v Brně na pohřbu a synové se do toho domu chtěli podívat. Vždyť se tam narodili, vyrůstali tam. Nepustili je tam. Domy po emigrantech tehdy nedostal kdekdo, to byli také prominenti, vybraní stranou. No, to už je dneska jedno. My jsme na to v rodině už celkem zvyklí, přicházet o své věci. V roce 1949 přijeli ze Včely (lidové spotřební družstvo, pozn. red.) k mamince do obchodu a všechno zboží jí zabavili s tím, že bylo zestátněné. Maminka byla v té době myslím v nemocnici a byla tam jenom babička. Zboží se tehdy bralo napřed. Až se prodalo, tak se zaplatilo. Zboží odvezli, ale dluh nám zůstal. Oni si ho prostě vzali, ale nezaplatili ho. Potom, co zemřela maminka, nám ještě ze sirotčího důchodu za to zboží sráželi peníze.

Vy jste přesto na Československo nezanevřel a vozil sem ze zahraničí knížky.

(ukazuje na svoji velkou knihovnu) Tigrid, Škvorecký, Medek, jen se podívejte, všechno tu je. Hodně jsme spolupracovali s Richardem Belcredim. To šlo ke mně do sklepa. Chodily nám balíky poštou, které jsme pak dostávali dál přes Maďarsko nebo přes rakouské velvyslanectví. Tam se jim to hromadilo a lidé se tam stavovali, a aby to nebylo nápadné, po kouskách knihy brali a převáželi. Nikam jsme nejezdili na dovolenou, měli jsme vždycky plné auto knížek.

S knížkou si teď asi moc neposedíte. Lidé se většinou těší, že si ve stáří odpočinou…

Jak odpočinou? Já toho přece zas tolik nedělám, jen se starám o manželku a sestru. Včera jsem byl s manželkou na speciálním vyšetření, aby se jí nějak pomohlo s tím třasem v rukou, co má. Brzy budeme mít výsledky, jestli s tím jde vůbec něco dělat. No jo, v osmdesáti se všichni trochu třeseme (smích). Manželka zapomíná a třepe se, ale se sestrou to je horší, ta už nevstane z postele.


Přichází paní Blažková.
„Proč vstáváš?“ ptá se jí pan Blažek.
„Protože slyším bla bla bla bla,“ odpovídá rozverně paní.
„My už jsme se viděli, váš pán mi tu teď vypráví o různých příhodách, které jste společně zažili,“ vkládám se do hovoru.
„Ten toho napovídá,“ říká paní s úsměvem a sedá si ke stolu.

Pan Blažek zjišťuje, že jsme se nějak zapovídali. Už je jedna hodina a musí jít připravit oběd. Jdu si před odchodem ještě prohlédnout jeho nádhernou knihovnu. Listuji těmi zajímavými knížkami, z nichž spoustu vidím poprvé, a přemýšlím nad tím, co mi v jednu chvíli pan Blažek během našeho rozhovoru jen tak mimoděk řekl. A sice, že to byl hezký život, který spolu měli. Když to říkal, nepůsobil ani trochu smutně. Působil spíše jako člověk, kterému by spousta lidí mohla závidět. Možná to zní paradoxně, vzhledem k nelehké situaci, kterou doma mají. Ono stačí na pouhou hodinu vidět všechnu tu péči a bezpodmínečnou lásku, s kterou pan Blažek cokoliv dělá. Pak je vám to najednou jasné. Takhle má vypadat domov.

Ptal/a se:
Jakub Peřina