Poskytnutí paliativní sedace spočívá v podávání léků působících útlum vědomí. Účinek těchto léků je relativně krátkodobý, a je tedy možno volit, jak dlouhý spánek je pro pacienta v konkrétní situaci žádoucí. Pokud se sedativní léky nepodávají kontinuálně či opakovaně, pacient se po odeznění jejich účinku může probudit odpočatý, do přijatelnějšího stavu, než byl před zahájením sedace. Pokud se pacient nachází v závěru svého života s předpokládaným odhadem délky života řádově ve dnech a spánek je pro něj přijatelným způsobem dožití, je možné pacienta ve stavu sedace udržovat kontinuálně tak, aby své poslední dny či hodiny života prožil ve spánku, aniž by vnímal své fyzické či psychické utrpení. Míra sedace se odvíjí od individuálních potřeb pacienta - u někoho stačí mírný útlum vědomí, zatímco u jiného nemocného dojde k úlevě od zatěžujících příznaků až ve stavu hlubokého bezvědomí.
Východiskem pro zvažování paliativní sedace je stav, kdy nemocný trpí závažným nevyléčitelným onemocněním a s tím spojenými nezvladatelnými příznaky a všechny možnosti k jejich zaléčení, které samy o sobě neovlivňují stav vědomí, již byly vyčerpány a nevedly k úlevě. Zvažování možnosti paliativní sedace zároveň vychází ze situace, kdy lze očekávat, že jakékoliv další invazivní i neinvazivní postupy nepovedou k úlevě, případně jsou spojeny s nepřijatelnými vedlejšími účinky nebo k dosažení jejich účinku nezbývá umírajícímu dostatek času. Nejčastější indikací bývá v tomto ohledu terminální delirium spojené s psychomotorickým neklidem, dušnost, bolest či úzkost. Zároveň je třeba, aby byly důkladně zhodnoceny a ošetřeny i možné psychologické a spirituální příčiny příznaků, které nemocného zatěžují.
Stejně jako u kteréhokoliv jiného zdravotního výkonu lze paliativní sedaci poskytnout pouze na základě svobodného a informovaného souhlasu pacienta nebo toho, kdo je oprávněn za něj rozhodovat. Lze proto doporučit probrat možnost paliativní sedace s ošetřujícím lékařem pokud možno včas, dokud má nemocný zachovanou rozhodovací kapacitu. Ošetřující lékař by měl - stejně jako v případě jakékoliv jiné zdravotní péče - jednat v nejlepším zájmu pacienta, což v tomto případě zpravidla bývá zmírnění utrpení a zvýšení kvality života, který má nemocný ještě před sebou.
Paliativní sedaci nelze v žádném případě zaměňovat za eutanazii, neboť se diametrálně liší jejich cíle a následky zvolených postupů. Paliativní sedace cílí na zmírnění utrpení umírajícího pacienta a dle dostupných dat nevede ke zkrácení jeho života; pacient umírá v důsledku pokročilosti svého nevyléčitelného onemocnění, které způsobí selhání životně důležitých orgánů. V tomto ohledu je tedy paliativní sedace součástí odborné zdravotní péče, řídící se přesně vymezenými postupy. V případě eutanazie je cílem úmrtí samotné a pacient umírá v důsledku podání smrtelné dávky léčiva dříve, než by zemřel na své onemocnění. V rámci českého právního řádu není eutanazie legální a její případné provedení by s sebou nutně neslo trestněprávní důsledky. Paliativní sedace a eutanazie tedy představují zásadně odlišné přístupy z medicínského, právního i etického hlediska.
