Pohlaďme umírajícímu tvář

Jejich klienti jsou ti, kteří opouštějí tento svět. Nevyléčitelně nemocní, často umírající v bolestech. Pečovatelky jsou u nich až do konce. Pracovníci hospicového hnutí pečují o umírající v rodinách, doma, kde dožívají bez naděje na vyléčení. Hospicové Hnutí Vysočina vzniklo jako občanské sdružení v roce 2000, ale v médiích se o něm objevily výraznější zmínky až nyní — když jedna z ošetřovatelek neoprávněně podala opiáty ženě, trpící silnými bolestmi. MF DNES hovořila s předsedou sdružení Vojtěchem Zikmundem.

Jak vypadá práce u umírajícího?
Když nás rodina kontaktuje a má zájem o naše služby — jsou vždy zdarma — dělí se naše účast mezi pacienta a rodinu. Nejsme v rodině nonstop, ale když už přichází stádium umírání, jsme tam nepřetržitě.

**Kolik lidí pečuje o pacienty?
**V domácí péči se střídají dvě sestry a tři pečovatelé. Je to náročné, protože vedle toho vždy zvládáme i další programy. Neoddělitelná od péče o pacienta je péče o rodinu, která tím, že si vzala k sobě pacienta, se ocitla ve velmi zátěžové situaci, celý chod rodin se podřídí tomu jednomu. Jsme rodinám kdykoli k dispozici. Mají naše telefony, mohou zavolat, ať je poledne, nebo půlnoc.

**Pro jakou oblast působíte?
**Operujeme v okruhu 25 kilometrů od Nového Města, což je vzdálenost, na kterou jsme schopni dorazit k lidem během krátké doby. Vytvořili jsme dvě střediska hospicové péče — novoměstské a nově i jihlavské. O získávání grantů, na kterých jsme závislí, se nám stará ekonomický manažer. Žijeme z příspěvků kraje a Ministerstva práce a sociálních věcí, dotuje nás Úřad práce.

**Co když někdo zavolá: umírá nám babička… a vy nemáte koho poslat?
**V tom případě je nám líto. Musíme umět říkat ne. Jsou období, kdy bychom se museli rozčtvrtit, abychom stihli pokrýt zájem. Pak jsou chvíle relativního klidu, kdy si můžeme hojit rány a chystat se na další. Vedle domácí péče ještě máme ve správě rodinný pokoj na Buchtově kopci nad Sněžným. Tam je v republice vůbec první hospicové lůžko včleněné do stávajícího zdravotnického zařízení a je to i první hospicové lůžko v kraji. To jsme zřídili za spolupráce nemocnice a kraje. Je tam lůžko pro pacienta i člena rodiny, který tam může s pacientem libovolnou dobu být.

Co děláte u člověka, který umírá?
Po letech zkušeností naše pracovnice dokáží rozpoznat, že chvíle umírání přichází. Pochopitelně je kladen větší důraz na kontakt s rodinou. I v jedné rodině jsou lidé, kteří fakt blízké smrti dokáží přijmout, a stejně tak lidi, kteří pořád doufají, že se babička, děda, máma, táta uzdraví. Naděje je v nich do poslední chvíle. Na rozhovor s rodinou klademe velký důraz. U umírajícího je důležité, aby byl v klidu. Říkáme trochu odlehčeně, že člověk umírá jednou za život, tak je nutné, aby smrt měla důstojnost. Aby umírající věděl do poslední chvíle, že je ve svém prostředí, mezi svými. Snažíme se, aby s ním byla v kontaktu rodina.

„Je snadné propadnout náladě, emocím, ale je to velice vyčerpávající. Vyhoření visí stále nad námi. Musíme to zvládat profesionálně.“

**Jak mají členové rodiny s umírajícím komunikovat, dotýkat se ho?
**Umírající třeba budí dojem, že nevnímá, ale není to tak: cítí a vnímá. Chytit ho za ruku, pohladit, otřít mu ubrouskem pot z čela, to ti lidé velice vnímají. Nevíme, co přesně se v nich odehrává, ale něco určitě ano.

Jak jste prožíval svou první přítomnost u umírajícího?
Protože jsem do té doby v rodině a vůbec nablízku neměl kontakt se smrtí, bylo to pro mě dost vypjaté. Byl jsem telefonicky volán na rodinný pokoj na Buchtově kopci, ale to už byl ten člověk po smrti. Už jsme přišli k zemřelému, kterého jsme pak pomáhali umývat a oblékat. I to je naše funkce — že ho připravíme, aby se s ním mohla rodina důstojně rozloučit. Když se blíží smrt, kontaktujeme rodinu, aby měla nachystané oblečení, které by mohl mít ten člověk na poslední cestu. Pak jsem byl v rodině, kde umírala maminka. Já tam byl přes noc, pak jsem nad ránem odjel, střídal mě kolega. Pak mi volali asi za dvě hodiny, že paní zemřela. Tam jsme věděli, že smrt přijde, ta paní už to měla na sobě tak nějak napsané. Tak jsme ji chvilku drželi za ruku a něco jí říkali, pak za ní přišel manžel nebo dcera.

**Mohli jste si ověřit, zda se popisy umírání a smrti shodují s texty například v Tibetské knize mrtvých?
**Abych mluvil za sebe: já vždycky měl k těmto knížkám určitou averzi. Vycházel jsem z křesťanské výchovy a stále si to s sebou nesu. Tento vámi zmíněný způsob přemýšlení mi byl vždy trošku vzdálený. V poslední době ale tyto výklady neodsuzuji; neříkám, že právě takto to není. Věřím v Boží přítomnost u umírajícího, ale neumím říct ne tomu, kdo vidí jiné roviny. Věřím, že smrt a co přijde po smrti, princip toho všeho, je místem, kde se křesťané i buddhisté potkávají.

Měl jste někdy dojem, že duše po smrti z těla někam odchází?
Ano. Dál cítím účast toho člověka na tom místě, přítomnost osobnosti. Když člověk zemře, otevřeme okno a zapálíme svíčku, je v tom symbolika, že duše může odejít, že má otevřenou cestu. Ale kdo ví, jak duše vypadá, co to je? Snažíme se, aby umírání nebylo něco, co se odehrává jak na běžícím páse. Do poslední chvíle, kdy člověku srdíčko tepe, tak on má svůj výraz, že je v něm život. Když zemře, je to někdo jiný, jakoby tam duše chyběla. Uvědomíme si, že je tam už jen tělesná schránka. Až když člověka umyjeme, oblékneme, učešeme, tak znovu dostane ten výraz do tváře.

**Můžete se při umírání do toho procesu nějak citově angažovat, nebo musíte být nad věcí?
**Musíme být rodině rovnocennými partnery. Jak se praví v Bibli: Plačte s plačícími, radujte se s radujícími. Samozřejmě s nimi cítíme, ale v našem zájmu je být i nad věcí. Je snadné propadnout náladě, emocím, atmosféře, ale je to velice vyčerpávající. Vyhoření visí stále nad námi. Musíme to zvládat profesionálně, aby rodina naší účast cítila. Někdy je to těžké vybalancovat. Záleží taky, kolik máme zrovna práce.

Můžete to udělat jako herci, kteří když vystoupí na pódium, nechají svůj osobní život s jeho starostmi pro tu chvíli tam někde v pozadí?
Dokážeme to. Ale víme, že jakmile od toho člověka vyjdeme před domovní dveře, tak se to zase všechno navalí zpátky.

Rodí se v umírajících víra v něco nesmrtelného, co nás přesahuje? 
(přemýšlí) Nemohu říci, že bychom toho byli přímo svědky, ale věřím, že to v těch lidech je. I lidé, kteří smrt do posledního dne odmítali, vědí, že přišla. I když to nedávají najevo, uvnitř nich dochází k účtování se životem.

„Nejde o vyšetření nedovoleného podání léku, ale o cílenou akci. Proti paní Kondýskové a obecně proti našemu působení v Jihlavě.“

Pojďme k případu neoprávněného podání opiátů klientce vaší pracovnicí. Co z věci vyplývá pro vás?
Stala se prostě chyba. Paní Kondýsková, která byla v té rodině, udělala chybu, kterou přiznala a kterou jsme přiznali i my jako občanské sdružení. Podala lék, který podávat neměla. Tak je tomu z pojetí legislativy. Paní Kondýsková má dlouholeté zkušenosti s péčí o umírající v domácnostech. Konala s vědomím, že pacientce v tu chvíli pomůže — ta paní měla bolesti a bylo nutné jí od nich pomoci. Podáním léků jí pomohla. Ulevilo se jí, mohly komunikovat, paní mohli osprchovat, což ona si dlouho přála, ale nebylo jí to umožněno. V té domácnosti jsme byli na pozvání manžela a dcery pacientky. S těmi lidmi nikdy nebyl v ničem problém. Do doby, kdy švagrová pacientky, která je i zdravotní sestrou její obvodní lékařky, tam našla ten lék, na základě čehož paní doktorka podala stížnost na kraj a oznámení na státní zastupitelství.

**Může ten případ určit mantinely hospicové péči?
**Případu si díky medializaci všímá odborná i laická veřejnost. Jsme v kontaktu s řadou odborníků z oboru, od všech cítíme ohromnou podporu. Víme, že paní Kondýsková překročila nějaké nařízení, ale všichni taky vědí, že v tu chvíli jednala adekvátně a že domácí hospicová péče u nás ještě nemá právní mantinely, standardy. Z pozice poskytovatelů je to, když to tak řeknu, trochu taková pirátská záležitost. Samozřejmě: jsme registrováni jako nestátní zdravotnické zařízení, máme lékařskou garantku, kontaktujeme se s obvodními lékaři, to je nutnost – oni znají pacienta po lékařské stránce nejvíc. Bohužel v jihlavském případě se to nestalo, celý případ byl z naší strany provázen chybami. Ale to, jak se nyní dál vyvíjí, nás vede k přesvědčení, že nejde o vyšetření nedovoleného podání léku, ale o cílenou akci. Proti paní Kondýskové osobně a obecně proti našemu působení v Jihlavě.

Akci cílenou kým?
To kdybychom věděli. V článcích určitých regionálních novin a v televizi jsou už zmiňovány věci, které se případu vůbec netýkají. Nechápeme proč. Ta média dostávají intimní a interní informace, jsou vykládány překroucené a v jiném kontextu.

Může jít o konkurenční boj?
Možná. V tutéž dobu, kdy případ začal, schválil krajský úřad dotaci oblastním charitám domácí hospicové péče. Nechci říkat, že je to z jejich popudu, ale shoduje se to. Stejně tak jsme dostali avízo, že v Jihlavě se zakládá občanské sdružení, které se chce zabývat domácí hospicovou péčí.

Nemohli byste existovat vedle sebe?
Jistěže ano, nikde není psáno, že by to nebylo možné. My jen velice bolestně cítíme atak, že jsme někomu trnem v oku. Máme obavu, že nitky vedou mezi lidi nám dříve blízké, ať lidsky, nebo pracovně. Odtud může hodně informací odcházet.

Vojtěch Zikmund
Narodil se 16. února 1957 v Semilech. Vystudoval střední knihkupeckou školu. Byl knihkupcem ve Vsetíně, v Praze a v Novém Městě na Moravě. V roce 1999 začal pracovat v sociální sféře, absolvoval několik rekvalifikací. V roce 2000 spoluzaložil občanské sdružení Hospicové hnutí Vysočina, jehož je předsedou a druhý rok i zaměstnancem. Je rozvedený, má tři syny. Žije v Novém Městě na Moravě.

Mladá fronta DNES; 20.11.2008; Rubrika: Vysočina; Strana: 01; Autor: TOMÁŠ BLAŽEK