překlad

Děkovný dopis Davidu Bowiemu

Slavný britský hudebník David Bowie vydal 8. ledna 2016 album Blackstar. Dva dny poté podlehl rakovině jater. Jeho fanoušek, paliativní lékař Mark Taubert, se rozhodl rozloučit se s ním v osobním dopisu.

stratopaul, Flickr

Milý Davide!

Prosím, ať to není pravda! Během těch studených lednových dní roku 2016, kdy jsme se neochotně smiřovali s vědomím tvého skonu, řada z nás chodila dál do práce. Začátkem toho týdne jsem vedl rozhovor s jednou nemocniční pacientkou, která znala svou prognózu. Bavili jsme se o tvé smrti a tvé hudbě a přivedlo nás to na jistá závažná témata, o kterých nebývá snadné hovořit s někým, kdo se dívá smrti do tváře. Tvůj příběh se vlastně stal prostředkem, jak se velice otevřeně bavit o smrti. Mnoho lékařů a sester neví, jak o tomto tématu začít mluvit. Než však podrobněji popíšu onen zmiňovaný rozhovor, rád bych ti ještě svěřil něco osobního a doufám, že to pro tebe nebude příliš velká otrava.

Díky za osmdesátky, kdy nám tvoje album ChangesOneBowie poskytlo hodiny a hodiny radostného poslechu, hlavně na výletě z Darmstadtu do Kolína nad Rýnem a zpátky. Já a moji přátelé si tohle životní období už asi nadosmrti budeme spojovat s písněmi Diamond Dogs, Rebel Rebel, China Girl a Golden Years. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že v Kolíně jsme si to moc užili.

Díky za Berlín, obzvlášť ty začátky, kdy tvoje písně tvořily hudební kulisu k dění v Západním a Východním Německu. Pořád ještě mám „Helden“ na desce a znovu jsem si ji pouštěl, když jsem se dozvěděl o tvé smrti (snad tě potěší, že Helden se bude pouštět koncem tohoto měsíce v rámci našeho Hudebního klubu analog v hospodě Pilot v Penarthu). Někdo si možná s pádem zdi a sjednocením Německa bude spojovat Davida Hasselhoffa, ale spousta Němců si dnes možná přeje, aby tehdy býval měl v puse strčenou cigaretu, místo aby z jeho úst museli donekonečna poslouchat šlágr „I’ve been looking for freedom“ na všech rádiích. Pro mě je hudebním doprovodem k téhle historické etapě „Heroes“.

Taky děkuju jménem mého přítele Ifana, který šel jednou na tvůj koncert v Cardiffu. Jeho sestra Haf tenkrát trhala u dveří lístky a mně se doslechlo, že se Ifanovi podařilo protáhnout se dovnitř zadarmo (moc se omlouvá!). Zamával jsi mu a jeho kamarádovi z pódia, což je vzpomínka, na kterou nikdy nezapomene.

Děkuju ti za skladby Lazarus a Blackstar. Jsem paliativní lékař a to co jsi dokázal v období bezprostředně před svou smrtí a po ní mělo na mě a mnoho dalších lidí, se kterými pracuju, obrovský dopad. Tvoje album je plné odkazů, náznaků a aluzí. Interpretovat je není snadné, nikdy ses neprodával lacino, ale o to tady ani nejde. Často jsem slýchal, jak jsi byl v životě nesmírně pečlivý. Osobně se domnívám, že vydání tvého rozlučkového alba, které tak těsně předcházelo tvému klidnému skonu v domácím prostředí, nemůže být náhodné. Všechno jsi to úzkostlivě naplánoval, aby se tvoje smrt stala uměleckým dílem. Videoklip Lazarus je nesmírně hluboký a různí lidé si některé jeho scény budou vykládat jinak. Pro mě osobně je to o vyrovnání se s minulostí, kdy už je smrt nevyhnutelná.

Smrt doma. V rámci své práce mluvívám s lidmi, kteří si myslí, že smrt nastává nejčastěji v nemocnicích, ve velmi sterilním prostředí, ale předpokládám, že sis vědomě zvolil smrt doma a detailně jsi ji naplánoval. To je jeden z cílů, o který nám v paliativní péči jde, a to že ty jsi to dokázal, může do budoucna znamenat, že se to i dalším bude zdát jako schůdná alternativa, kterou by si pro sebe přáli. Fotografie, které začaly kolovat několik dnů po tvé smrti, byly údajně z posledních týdnů tvého života. Nevím, jestli je to pravda, ale jsem si jist, že řada z nás by si ráda zachovala takový glanc, jako máš ty na těch snímcích. Vypadal jsi jako vždycky fantasticky, což je v příkrém rozporu se všemi těmi strašáky, které si lidé s posledními týdny života obvykle spojují.

Co se týče zvládání symptomů, pravděpodobně jsi dostal rady ohledně bolesti, nevolnosti, zvracení a dušnosti od profesionálů z oblasti paliativní péče. Předpokládám, že svou práci odvedli dobře. Dovedu si představit, že s tebou také probrali případné úzkosti, kterými jsi mohl trpět.

Jistě s tebou lékaři konzultovali tvůj předem sestavený plán péče, tzv. advance care planning, který se sepisuje pro situace, kdyby se tvůj stav zhoršil do té míry, že už by ses ke své léčbě sám nedokázal vyjádřit. Měl jsi určitě spoustu představ, očekávání, předběžných rozhodnutí a přání. Možná byly jasně sepsané a připravené na tvém nočním stolku, aby každý příchozí rozuměl tomu, co si přeješ, i kdybys s nimi už nemohl komunikovat. Tohle je oblast péče, jejíž poskytování a rozvíjení si nepřejí jen paliativní lékaři, ale všichni zdravotní pracovníci, aby se pokud možno předešlo situacím, kdy nějaká náhlá zdravotní příhoda automaticky vyústí v příjezd blikající sanitky a přesun na jednotku intenzivní péče. Obzvlášť když už pacienti ztratí schopnost mluvit sami za sebe.

A taky pochybuju, že ti byla v posledních hodinách či dnech života poskytnuta kardiopulmonální resuscitace (KPR), nebo že jsi o tom vůbec uvažoval. Naneštěstí některým pacientům, kteří se této možnosti aktivně nezřeknou, se poskytuje automaticky. Jde o fyzické stlačení hrudníku, při kterém může dojít i k praskání kostí, elektrické šoky, injekce a zprůchodnění dýchacích cest, přičemž celá tato procedura je u onkologických pacientů, kterým se rakovina rozšířila do dalších orgánů, úspěšná jen asi v 12% případů. Je vysoce pravděpodobné, že jsi svůj ošetřovatelský tým požádal, aby se řídil tvým přáním Do Not Attempt Cardiopulmonary Resuscitation order, tedy neruscitovat. Mohu se jen domnívat, jak těžké muselo být, bavit se o těchto věcech, ale i v tomto nejnáročnějším období svého života jsi byl jako vždycky „Held“, hrdina. Profesionálové, kteří byli u tebe, jistě měli kvalitní vzdělání a dovednosti v poskytování paliativní a terminální péče. Tento druh výcviku není mladým zdravotníkům včetně lékařů a sester poskytován tak často, jak by bylo záhodno; ti, kdo plánují jejich vzdělávání, ho někdy přehlížejí nebo podceňují. Kdyby ses měl někdy vrátit tak jako Lazar, jistě bys byl velkým zastáncem toho, aby bylo kvalitní vzdělání v paliativní péči široce přístupné.

A teď zpátky k rozhovoru s tou pacientkou, která se nedávno dozvěděla, že má pokročilé stádium rakoviny s metastázemi a že jí zbývá maximálně rok. Vyprávěla o tobě a o tom, jak zbožňuje tvoji hudbu, i když z nějakého důvodu se jí moc nezamlouval kostým Ziggyho Stardasta (nebylo jí jasné, jestli jsi muž či žena). Stejně jako já měla vzpomínky na místa a události, pro něž jsi vytvořil dost specifický hudební doprovod. A pak jsme mluvili o dobrém umírání, o okamžicích smrti a jak to obvykle vypadá. A mluvili jsme o paliativní péči, a jak může být nápomocná. Pověděla mi, jak zemřel její otec a matka, a že až se situace zhorší, chtěla by být doma, ne v nemocnici, i když byla připravená se přesunout do místního hospice, pokud péče o ni přestane být doma zvladatelná.

Přemýšleli jsme, kdo byl asi u toho, když jsi vydechl naposledy, a jestli tě někdo držel za ruku. Myslím, že tenhle aspekt představy se týkal jejího vlastního umírání a byl pro ni vrcholně důležitý a ty jsi jí dal příležitost zprostředkovat tuhle nesmírně intimní touhu mně, relativně neznámému člověku.

Děkuju ti.

Mark
Mark Taubert pracuje na oddělení paliativní péče ve státním léčebném zařízení onkologických chorob, Velindre NHS Trust, v britském Cardiffu.

Text jsme převzali z webu BMJ Blogs.

Přeložila Karolína Ryvolová

Přeložil/a:
Redakce Umírání.cz