Se sestrou pečujeme o maminku v posledním stadiu rakoviny slinivky a máme konflikty. Jak si vysvětlit její hádavé chování?

Dobrý den, vážená paní Reny,

vážíme si důvěry, s kterou se obracíte na naši poradnu. A daleko víc si vážíme toho, jak jste se se sestrou zhostily péče o Vaši maminku v posledních měsících jejího života. Maminka je Vám nejspíš velmi vděčná; chci se přidat k ocenění, co všechno už jste pro maminku udělaly — od rozhodnutí vzít si ji domů, přes každodenní starost o hygienu, jídlo, tišení bolestí, snášení jejích rozmarů až po domlouvání se sestrou, s rodinou, hledání kompromisů, rozhodnutí odejít z práce, emoční vyrovnávání se situací… To vůbec není samozřejmé a moc si toho vážím.

Píšete, že péče o maminku v zásadě funguje, ale má své mouchy – s Vaší sestrou je v poslední době špatná domluva a chová se podrážděně a hádavě. Nejste si jistá, čím to je. A také možná Vás její chování trápí – zlobí Vás nebo hněvá. Možná máte obavu, že se sestra změnila, že už nebude jako dřív…

Vaši sestru osobně neznám, takže můžu jen domýšlet, co asi v ní může vyvolávat neustálou nespokojenost a podrážděnost. Může být unavená a vyčerpaná péčí o maminku. Může mít pocit, že je pořád „v práci“ a že nemá kam uniknout. Může být naštvaná, že nezvládá všechno tak dobře, jak by si přála. Může Vám i skrytě závidět, třeba právě to, že Vy kam uniknout máte nebo že Vy si můžete „dovolit“ nemít uklizenou domácnost (vím, zní to nesmyslně, ale naše emoce někdy mají svou vlastní logiku). Může ji dráždit, že se o maminku staráte jinak než ona. Může se cítit nedoceněná. Je také možné, že v této náročné situaci, kdy si člověk sáhne skoro na dno svých sil, se v jejím nitru probudily nějaké staré rány, které se ještě nezahojily (dávná zranění se nejvíc probouzejí v dobách krizí). A také je možné, že se – podobně jako Vy – vyrovnává s faktem, že tady maminka už dlouho nebude, a právě prochází obdobím hněvu – na osud, na blížící se konec, a s tím tak trochu zlosti na všechno a všechny okolo.

Chtěla bych Vás povzbudit, abyste si sestřiny nářky nebrala osobně. Ano, Vaše sestra je naštvaná a frustrovaná, ale ona dokáže najít cesty, jak se s těmito svými pocity vyrovnat. Pravděpodobně její prožitky nesouvisejí přímo s Vaším chováním. Pokud cítíte, že potřebujete volno, stůjte si klidně za tím, máte na něj skutečně nárok. A chci také povzbudit Vás, abyste i Vy pečovala o své nitro a své emoce. Představuju si, že se Vás třeba dotkne, když si sestra znovu stěžuje nebo vyčítá – zkuste pak udělat, co Vám dělává dobře – vypovídat se, vyplakat, projít se, poslechnout hudbu… aby se Vaše duše cítila dobře.

Nevím, jak blízké si se sestrou jste, ale možná toto téma dokážete otevřít a zjistit, co sestru skutečně trápí a jak jí může její okolí pomoct. Pokud by se to podařilo, byla by to úleva.

Často se stává, že dobře o někoho pečujeme, ale máme dojem, že to vlastně nikdo pořádně neocení. Možná i Vy nebo Vaše sestra tento pocit znáte. Ráda bych Vás povzbudila, abyste vyhledávala situace, kdy ocenění dostat můžete – abyste se nechala „pochválit“ od kolegyně nebo kamarádky. Abyste řekla sestře (třeba i častěji), jak si její péče vážíte. Abyste ocenila i sama sebe – za každou „drobnost“, kterou jste dokázala (i zdánlivé maličkosti, např. vyčištění drénu nebo příprava jídla, jsou oceněníhodné).

Ve Vašem dopise vidím i další téma – starost a snad i výčitky, že kvůli péči o maminku zanedbáváte svou domácnost. Uvědomuju si, že toho je hodně, co byste mohla „stihnout“, ale čas a naše síly jsou omezené. Zkuste promyslet (a třeba i probrat s Vaší rodinou), co je skutečně důležité a co můžete na čas odložit. Buďte k sobě shovívavá. Věřte tomu, že péče o maminku je skutečně na plný úvazek a potom máte právo na odpočinek a čerpání sil. Zkuste také – po dobu maminčiny nemoci – zapojit rodinu do péče o domácnost. Jedná se o přechodný stav, který jednou skončí; až se potom vzpamatujete, bude prostor dohnat některé resty.

Zvažte také – případně společně se sestrou – jak ulevit Vám dvěma. Pečovat o vážně nemocného člověka ve dvou lidech je totiž velmi vysilující. Promyslete, jestli byste jednou za čas nemohli svěřit maminku na pár hodin někomu dalšímu – rodinnému příteli, členům širší rodiny, pečovatelské službě, dobrovolníkovi z domácího hospice, je-li ve Vašem okolí. Takto získaný čas věnujte tomu, co Vás skutečně dobije – divadlo, koncert, setkání s přáteli… Nestyďte se požádat okolí o konkrétní pomoc – věřím, že Vám vyjdou vstříc. Nebyl by to projev slabosti nebo Vaší neschopnosti, ale péče o Vás a dočerpání sil – a to je důležité. Stejně jako auto potřebuje dolévat benzín, naše nitro také potřebuje „dolévat“. O to víc, že ho teď víc využíváte. Pečovat o sebe, věnovat se koníčkům, užít si kulturu, vyspat se, sejít se s kamarádkou, popovídat třeba i s odborníkem např. na lince důvěry – to nejsou rozmařilosti, ale „benzín“ pro duši, který obě nutně potřebuje, abyste mohly „jet“ dál a mít síly pro potřebné úkoly. Chci Vás k tomu povzbudit.

Milá paní Reny, opakuji, jak velice si vážím Vašeho rozhodnutí a odhodlání při péči o maminku. Moc bych jí přála skutečně dobrý odchod. Vám přeju nejen dostatek energie, vytrvalosti a sil, ale také moudrost a pokoj. Kéž i se sestrou dojdete smíru a obě dobře zvládnete toto náročné období.

Budu na Vás myslet.

Petra Hálková