Vybrat si

Moje babička.

V téhle podobě už dnes neexistuje.

Chytrá, vzdělaná, rázná a důstojná žena je už jen křehoučká slaboučká karikatura sama sebe na nemocniční posteli v LDNce. Nemá už ponětí o světě, o nás, o sobě. Její vitální tělo se stalo nástrojem na odpadky a cílem pro trčící hadičky a náplasti s opiáty. Z měsíce na měsíc.

Tak jako Barunka nestihla včas přijet ze školy za svou babičkou, je i moje cesta Praha – Ostrava na některé věci příliš dlouhá.

Nádor se rozroste a požírá všechno bez výjimky a milovaný člověk mizí před očima, doslova a do písmene. Nečeká, když má hlad.

Bolí to nás. Bolí ji takhle vidět, bolí vědět, že by tohle NIKDY nechtěla dopustit, že ji nemůžeme pomoct jinak, než tam každý den jet, krmit, hladit, mluvit, konejšit, držet za ruku, česat vlasy a krémovat suché ruce.

Bolí to ji. Poslední, co tělo zvládne, je reagovat výmluvně na nejspíš neuvěřitelně velkou vnitřní bolest. Nedokáže říct kde a co ji bolí, jen sténat a krčit obličej.

Neexistuje legální možnost, jak všestrannou bolest skončit. Ani když tisíckrát vím, že by to tak chtěla.

Jen sedět a čekat. A přát si, ať si mozek zapamatuje co nejméně z tohohle celého období a naopak, ať zesílí vzpomínky na její sílu a vitalitu.

Tyhlety průlety mezi LDNkou a hospicem do vánočních nákupních center absolvuje v těchto dnech spousta lidí, kteří čekají na konec svých blízkých. Personál bez zbytečného patosu dělá svou práci a příbuzní se mlčky potkávají na chodbách, snaživě vyzdobených větvičkami s baňkami.

Nejsem zdaleka první ani poslední, kdo u toho je, vím to.

Jen jsem tomu poprvé takhle intenzívně blízko.

A poprvé přemýšlím, jestli obstojím (a co to znamená obstát?), jestli takhle jednou budu vyprovázet i své rodiče a co dělat, abych takhle neodcházela i já.

Je to sobecké uvažování, sobecké slzy a sobecký strach. Je to o mojí bolesti a studu. O mojí bezmoci. Ne její, babička není bezmocná, ona už je vlastně pryč.

Ztrácím ji a těžko se dýchá.

Vybrat si smrt.

Vybrat si smrt, dokud o tom ještě dokážeme přemýšlet.

Článek jsme uveřejnili se souhlasem autorky a pochází z blogu Fearbag´s Wonderings No. 2.