Umírání není jogurt
Cesta domů od svého založení má dva cíle: poskytovat péči umírajícím lidem doma a pak přispět k proměně vztahu k umírání a ke zlepšení péče o lidi na konci života v naší zemi. Naplňování druhého cíle se děje mnoha způsoby, jedním z nich je dlouhodobá, trpělivá osvěta. Média v ní hrají nezastupitelnou roli a televize je stále jedna z nejdůležitějších rukou, které dosáhnou daleko, až k lidem domů. Cesta domů se proto přihlásila o grant, který Česká televize nabízí, a dostala jej. Společně natočily spot, který poběží v televizi a nyní je již ke zhlédnutí na internetu. Na to, jak a proč vznikal, jsem se zeptala ředitelky Cesty domů Martiny Špinkové.
Jak si myslíte, že se běžný divák bude cítit, když uprostřed svého oblíbeného pořadu (mezi reklamami na prací prostředky a pojištění) bez varování uvidí „umírací“ spot?
Každý jinak. Někdo to uvítá, někdo se lekne, někdo rozhněvá. Ale doufám, že všem se to někdy nějak bude hodit, že je to na chviličku zastavilo. Nechám se překvapit…
**Proč spot neukazuje staré nebo nemocné lidi v posteli? Nebo hřbitov?
**Proč by je měl ukazovat? Není to spot o péči o nemocné ani o mrtvých. Je o naší konečnosti, když si ji nechceme vůbec připustit, máme pak s tou péčí, když se nás to týká, moc starostí a nejasností a bojíme se.
**Holčička ale mohla vypadat vesele, barevně a být na slunci na hřišti…
**Měli jsme dvacet sekund, o třetinu méně než běžná reklama. Zkuste si jen říci tu říkačku! Než bychom si prohlédli kostkované šatečky, pochopili, že jsme na hřišti, a nechali se zahřát sluncem, zjistili bychom, že je konec. Potřebovali jsme se soustředit na text. A černobílá? Televize je plná barevných dětí na hřišti, které jedí jogurty – zapadla by mezi ně i naše holčička. Nenabízíme jogurty – nabízíme zastavení se, zamyšlení a pak řešení: informace, rady, povzbuzení. Pan režisér Krofta nabídl tuto cestu a my jsme na ni kývli. Je nepochybně mnoho jiných…
**Představovali jste si, že lidé na spot nějak konkrétně zareagují? Měli by hned jít na umírání.cz?
**Konec spotu má jasně ukázat, co mohu udělat — a ten náš ukazuje na web umírání.cz. Prostě proto, že si myslíme, že tam každý při troše snahy najde něco, co opravdu právě on a právě teď nějak potřebuje nebo užije.
**A jak se pozná, že spot funguje tak, jak jste chtěli?
**To „se“ asi nepozná. Děláme spoustu jiných věcí, spot je kamínek mezi nimi. Každý člověk, který se maličko přestane bát a trochu se zamyslí, má-li smysl žít na konci života dobře, tak, jak sám chci, tak myslím, že pomůže tomu, že bude líp.
Myslíte si, že se lidé budou spolu o spotu bavit? A že potom začnou mluvit i o tom umírání?
Možná ano a spíš čekám, že se jim nebude líbit, že šťourá trochu drsně tam, kam nechceme. Když konečnost, tak proč ne decentně a něžně… Jenže ono i to decentní prostě nefunguje. Trošku jsme si utekli, sami sobě, je třeba se chytnout za šos (nebo za nos) a trochu se vrátit a zamyslet.
**Spot jste zatím uveřejnili jen na webu. Část lidí je nadšená a říká, že je potřeba si naši konečnost připomínat, někoho spot pohoršil, že je černý a drsný…
**Mnoho lidí od nás čeká povzbuzení, jsou zvyklí na naše ujišťování, že péče o umírající přináší nejen těžkosti, ale i mnoho dobrého, má smysl i pro nás, nejen pro pacienty. Je to tak a takové věci najdete na našem webu, v nové knížce Malé dobré zprávy, v rozhovorech, letácích, brožurách… povzbuzujeme na základě našich zkušeností, kde se dá.
Spot není ale o hospici. Je o jednom tématu, na které v naší práci narážíme: má za cíl připomenut nám, že jsme konečné bytosti. Že se nás náš konec a konec našich blízkých týká. Většina lidí s tím vůbec nepočítá a ve chvíli, kdy potřebují pomoci s péčí, je to jako hradba, kterou nejdříve musejí přelézt, ale v tu chvíli nemají síly. Tak jsme uchystali takové schůdky, po nichž mohou v klidu a zatím se spoustou sil vystoupat a přes zeď nahlédnout. Na pomoc nabízíme říkačku, kterou jsme si tak či onak mnozí říkali na hřišti, když jsme byli malí.