MUDr. Dana Vondráčková je primářka Centra pro léčbu bolesti a Centra následné ošetřovatelské péče ve Fakultní nemocnici Bulovka v Praze, vedoucí výukového pracoviště paliativní medicíny a léčby bolesti IPVZ a vědecký sekretář Společnosti pro studium a léčbu bolesti ČLS JEP. Je jedním z mála lékařů jiných oborů, kteří sledují paliativní medicínu s velkým pochopením a pracují na tom, aby jako obor rostla a profesionalizovala se. Při každém setkání s paní primářkou mi imponuje její nezlomnost a vitalita, kterou investuje do svého oboru, ale i její rozhled v oborech dalších. Letošní cyklus rozhovorů nechám tedy zahájit právě tuto odhodlanou dámu a zvu Vás na setkání s ní.

Holešovický pan farář Pavel Semela má za sebou jako my všichni několik dní vánočních svátků. Na rozdíl od nás ostatních má ale svátky pilně "odpracovány", aby my jsme mohli krásně slavit. Dnes, na svátek Svaté rodiny, jsem mu položila několik otázek o nás: o rodině, umírání, slavení.

Ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, MUDr. Milena Černá. Vždycky, když ji někde potkám, zdá se mi, že tiše září, pozoruje a přemýšlí. Taková je trochu celá její nadace, která tiše a věrně a po malých krůčcích naplňuje to, co si paní Olga, když ji zakládala, představovala. Někdy si říkám, co by nám zemřelí na některé naše počiny pověděli. V lehce nostalgické náladě podvečera 17. listopadu jsem položila pár otázek paní ředitelce, o níž si myslím, že taky někdy má chuť se paní Olgy zeptat…

Ano, děkuji Bohu, že mi dopřál toho štěstí, abych měl příležitost poznat ji (smrt) jako klíč k naší pravé blaženosti. Uléhám vždy s myšlenkou, že mne tu snad (jakkoli jsem mlád) druhého dne již nebude, a přece nikdo z lidí, kteří mne znají, nebude moci říci, že jsem byl kdy mrzutý nebo smutný.

Bratr Viktor, pan Viktor, sestřička Viktor. Viktor je zdravotní bratr v Domácím hospici Cesta domů. Již několik let chodí denně domů tam, kde lidé umírají: léčí, převazuje, píchá injekce, přebaluje, naslouchá všelikým trápením lidí, kterým je těžko. Je to veselý, klidný mladý muž, který našel své místo a umí na něm konat to nejlepší, co se dá a má. V novinách často čteme rozhovory s dámami, které dělají všelijaké donedávna mužské práce. Já jsem dnes poprosila Viktora, aby si se mnou povídal o tom, jak je mu v práci, kterou většinou dělají ženy. Když jsem si rozhovor chystala, bojovala jsem asi s podobnou nostalgií, jako ji cítím z děkovných dopisů od rodin: Viktor se bude příští jaro stěhovat na venkov a já si říkám, kolik takových bratrů po Praze ještě asi tak běhá…?

Víme, že se má o umírání a péči o umírající mluvit, jinak to zůstane tabu. Snažíme se v tom s novináři spolupracovat. Ale jak to vidí oni? Martin Komárek pracuje jako novinář v MF Dnes. Obrátila jsem tedy trochu naše pozice a položila jsem mu několik otázek, protože mne zajímal pohled z té druhé, novinářské strany.

Nápravou zdravotnictví a péče o umírající lidi se zabývá kdekdo, ale umíme si vždycky uvědomit, o co jde a kudy tu nápravu vést? Víme vlastně, co nás nejvíc trápí? Co by mělo být lepší? Před pár dny jsem při společném návratu do Prahy poprosila otce biskupa Karla Herbsta o několik odpovědí na otázky, které mne zajímaly. Myslím si, že dva hlavní neduhy, které brání rozvoji dobré péče o lidi na konci života, nedostatek vzájemného respektu a neschopnost smířit se s naší konečností, jsou v následujícím rozhovoru jasně a prostě pojmenovány. Posuďte sami.

Cesta domů stejně jako všechny domácí hospice chodí za svými pacienty domů. Každý domov je jiný: trochu plaše překračujeme práh a často už právě z toho, jak prostor vypadá, odhadujeme, kdo v něm bydlí. Většina z nás chce na konci života být doma a není to jen kvůli lidem, kteří jsou tam s námi. Podobně důležité je i to, že prostor, v němž žijeme, je do značné míry součástí nás, nějak nás utvářel. Na to, jak je dům v nás a my v něm, jsem se zkusila zeptat toho, kdo domy vytváří - pana Ladislava Lábuse, architekta.

V našem prvním rozhovoru-setkání jsme se vypravili za panem doktorem Otakarem Partlem do Karlových Varů na úpatí Krušných hor. MUDr. Otakar Partl pracoval celý život v pohraničí jako internista, nyní je v důchodu, ale k lékařskému řemeslu se i nadále občas vrací. Se svojí ženou Marií vychoval čtyři dcery, má 14 vnoučat.