Medicína někdy nemůže vrátit zdraví ani zachránit život, přesto to není prohra

Co vás vedlo k tomu začít psát na LinkedIn? 

Vždy jsem hledal možnost říct lidem něco o tom, co jako lékař dělám. Abychom coby lékaři nebyli zahaleni obláčkem nevědomosti. Chtěl jsem, aby lidé věděli, co reálně děláme a bylo pro ně třeba pak jednodušší se v situaci, kdy se k nám dostanou, doptávat. 

Nejen prostřednictvím výuky první pomoci je pro vás stěžejní zachraňování. Co pro vás zachraňování života představuje? 

Souzním se rčením Zachráníš život, zachráníš svět. Je to něco nepopsatelného, něco, co se špatně vysvětluje. 

Co když se zachraňování nedaří? Vnímáte to jako prohru? 

Vždycky je v tom určitá frustrace, my lékaři se vždycky snažíme zachránit život. Ale někdy už tomu situace neodpovídá, někteří pacienti jsou na konci svého života. Mohli bychom jim prodloužit život o nějaké hodiny nebo dny, napojit je na umělou plicní ventilaci, podpořit je noradrenalinem, ale nepovede to k tomu, že člověka zachráníme. Mluvím o onkologických nebo starých křehkých pacientech. Někdy mám pocit, že čím víc toho děláme, tím víc můžeme ublížit.

Vloni jste na LinkedInu zveřejnil dva hodně osobní příspěvky. Jeden se jmenoval Zemřít doma, druhý Zemřít v nemocnici. Oba příspěvky získaly přes 2000 lajků a 300 komentářů, i když jsou o smrti…

Není to ani rok, co zemřela moje babička. Její stav se vyvíjel jako u spousty mých gerontologických pacientů – po poslední z několika hospitalizací, které byly kvůli močové infekci, už nebyla schopná zvednout se doma z lůžka a chodit. Moje maminka zařídila pečovatelskou službu. Ale babička postupně, jak to vídám i u svých pacientů, chřadla víc a víc. Přestala nás i poznávat.

Na rozdíl od svých rodičů jsem věděl, co to reálně znamená, když člověka odvezou do nemocnice. 

Jak těžké bylo ve vaší rodině najít shodu, že až se příště něco stane, nebudete už volat záchranku?

Bylo tam několik názorových proudů. Všichni jsme lékaři, rodiče i sestra, ale jen já se zabývám medicínou dospělých lidí, ostatní jsou dětští lékaři. A byl tam i generační střet – rodiče jsou praktici, my se sestrou pracujeme v nemocnici, ona je lékařka na novorozeneckém JIP oddělení. Moji rodiče si mysleli, že jakékoliv problém, který babička má, by se měl řešit v nemocnici. Byli přesvědčeni, že v nemocnici pro jejich blízkého udělají to nejlepší. Já jsem ale věděl, co to reálně znamená, když člověka odvezou do nemocnice. 

Babička byla vždycky ráda doma, neměla ráda cizí prostředí. A pak ji cizí záchranáři naložili z komfortu její postele a odvezli někam, kde byli doktoři, které neznala, k sestřičkám, které o ni pečovaly v těch nejintimnějších oblastech. Pro babičku to musela být extrémně stresová záležitost a obávám se, že to vnímala velmi negativně. Po každé té hospitalizaci se vždycky zhoršila. Močová infekce byla vyřešena, ale celkově na tom babička byla hůře a hůře.

Nakonec se vaše rodina rozhodla, že už nenechá babičku do nemocnice převést. V závěru života jste využili na krátký čas služby domácího hospice. A vy jste k tomu napsal: Babička zemřela ve svém pokoji krátce po poledni. Přijel jsem pár minut poté, co sestřička z domácího hospice pomohla mamce a sestře babičku naposledy umýt a převléknout ji. Lékařka z hospice vypsala mně tolik známý list o prohlídce zemřelého. Se vším nám zkrátka pomohli. Trvalo ještě dalších pár hodin, než jsme zavolali pohřební službu. Měli jsme spoustu času říct poslední sbohem. Byl dostatek času to hlavní, co na tom zpětně nejvíc oceňujete?

Když jsme se rozhodli, že tentokrát nebudeme volat záchrannou službu, mohli jsme vlastně začít s loučením. To pro mě bylo krásné. Mohl jsem to srovnávat s tím, jak se pacienti u nás v nemocnici snaží rozloučit se svým příbuzným. Já pro ně můžu udělat jen to, že jim na pokoji, ve kterém jsou další dva lidé, zatáhnu plentu. A tady jsem se mohl loučit v prostředí, které jsem důvěrně znal, v babiččině pokoji, ve kterém jsme v dětství se sestrou trávili spoustu času, kde jsme přespávali, když jsme u babičky trávili víkend. Pro mě to bylo takové lidské, mohl jsem zavzpomínat na všechny hezké chvilky a i po tom konci, když jsem tam v tom bezprostředním okamžiku nebyl, jsem měl čas jí všechno říct, i když ona už mě nevnímala. Ten čas, který jsem měl, byl pro mě strašně důležitý. Necítil jsem jako v nemocnici, že musíme někam odejít, protože tam chodí spousta sestřiček, nikdo nechodil po chodbě, mohli jsme tam být se sestrou, s mamkou, s dědou, společně zavzpomínat, poplakat si.

V rámci příjmu musím provést řadu procedur, přitom vím, že pacient do pár hodin zemře.

O týden později jste popsal smrt svého pacienta v nemocnici: V roli lékaře jsem pro pacienta cizí člověk v cizím prostředí, nemám s ním žádnou veselou vzpomínku, kterou bych mu mohl povědět. Není tu nikdo, kdo by mu poděkoval, objal ho, dal mu pusu. V téhle jedinečné a neopakovatelné chvíli je tady pacient sám v pokoji plném cizinců, sestřička ho aspoň pohladí po tváři. Je to anděl. Smrt nastala v 1:50, diktuju poté, co jsem zjistil bezdeší a srdeční zástavu.

Je mi líto, že většina lidí umírá v nemocnicích, nejčastěji právě na interním oddělení. Snažil jsem se popsat celý ten proces, jak to vypadá, když nám dovezou pacienta, který umírá a u kterého už nemůžeme nic reálně dělat. V rámci příjmu musím provést řadu procedur, přitom vím, že pacient, v popisovaném případě s pokročilou onkologickou diagnózou, do pár hodin zemře. Jeho rodina si myslela, že v nemocnici pro něj budeme moci udělat to nejlepší. Já pomůžu od bolesti a dušnosti, ale rozhodně si nemyslím, že prostředí cizinců je to nejlepší, ve kterém takový člověk může být. Nemyslím si, že by lidé nutně museli umírat v nemocnici.

Co podle vašeho názoru chybí k tomu, aby se podobné situace, o jakých jste psal, děly méně často, a aby typické bylo jiné, důstojnější umírání, kde lidi nebudou sami? Když zároveň připustíme, že ne každý může umřít doma.

Myslím si, že velkým problémem je osvěta, u nás se o smrti vlastně nemluví. Je to něco, co chceme absolutně vytěsnit ze svých myslí. Nikdo nechce umřít, všichni jsou zaměření na výkon, chceme žít ideálně věčně. Většinou se bavíme jen o tom, jak člověka zachránit, jak smrt co nejvíce oddálit. I proto se to snažím otevírat.

Smrt pacienta bývá považovaná za neúspěch, kterému se snažíme zabránit za každou cenu.

Co jste se dozvěděl o smrti a umírání jako medik? 

Nedozvěděl jsem se v rámci svých studií vlastně vůbec nic. Bylo to takové lékařské tabu, něco, co se neděje. Smrt pacienta je neúspěch, kterému se snažíme zabránit za každou cenu. 

Za mých studií jsme nevěnovali žádnou pozornost ani komunikaci špatných zpráv, nebylo to vůbec téma, které by bylo k řešení, stejně jako jakákoliv jiná výuka měkkých dovedností v rámci medicíny. Učil jsem se to pak v praxi metodou pokus–omyl. To se za posledních pár let velmi změnilo, na naší fakultě třeba funguje simulační centrum, kde se techniky, jak říkat nepříjemnou zprávu nebo informovat o úmrtí, cvičí. A na studentech, které v rámci nemocnice učím, je vidět, že o tomhle tématu vědí. To je skvělé.

Podle podcastu, který s Janem Richterem připravila Ruth Šormová, zpracovala Linda Tichotová Fryčová. Celý rozhovor je k poslechu na webu Cesty domů.