Teta Anička

Kdybychom neměli správné informace, nedostali bychom odvahu a nerozloučili se s tetou a pak by nás to mrzelo. Teta Anička neměla děti, zemřel jí dávno muž, příbuzní žili na vesnici a ona se odstěhovala do domova důchodců, kde byla až do konce sluníčkem všem okolo. Byla to statečná paní, bylo jí devadesát pět let, nikdo z jejích dvanácti sourozenců již nebyl naživu. Říkávala mi: víš, Kačenko, už bych se vůbec nezlobila.

A také měla strach, že ulehne a bude “ležák”. A já zas měla strach, že ji na konci odvezou do nemocnice a bude umírat tam.
Nakonec to bylo jinak. Jeli jsme jednou večer do Prahy a volá nám sestřička z Domova, že Anička dnes před hodinou zemřela. Naobědvala se, poklidila, lehla si a pak umřela. Tak jen abychom věděli. Řekla jsem jí, že se jedeme rozloučit, že za půl hodiny budeme v Praze. Prohlásila, že už volali doktora a pohřební službu. Nedala jsem se a řekla, že se chceme rozloučit, že je to pro nás a vůbec přece důležité. Říkala, že jsou zavolaní a přijedou. Dodala jsem si další odvahu a trvala na svém. Sestra nakonec řekla, že jim půjde zavolat a odložit je o hodinu. Několikrát jsme se takhle přetlačovaly, ale věděla jsem, jak je to důležité, a povedlo se. Pohřební služba se nezlobila, my jsme dorazili a Aničku mohli vzít za její ještě teplé ruce, být s ní, říci jí, že jsme rádi, že je zase s maminkou a se všemi svými sourozenci. Byla to trochu vybojovaná malá chvíle, ale hodně důležitá: nebýt jí, nebudeme rozloučení. Před třiceti lety mi umírala jiná teta, nevěděla jsem, jak jí v nemocnici pomoci, že by mohla být doma, že i když je to těžké, že se lze postavit nemocničnímu drilu, že se můžeme a máme rozloučit. Chodila jsem na návštěvy, až jednou nebylo kam. Dodnes mne to trápí.

Kateřina