Marginálie povelikonoční

Na Hod Boží velikonoční vysílala Česká televize pozdě večer na svém 2. programu reprízu několik let starého komorního pořadu. Jeho jádrem byl rozhovor Tomáše Halíka a Marka Ebena o velikonočním příběhu a o velikonoční tradici. Jako jeden z klíčových motivů byl připomenut úryvek z rozhovoru Ježíše s Pilátem v Janově evangeliu:

Ježíš: „...Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát: „Co je pravda?“

Vzhledem k tomu, že Pilát nevyčkal odpovědi, nýbrž ihned rozhovor ukončil a vyšel z místnosti, je zřejmé, že - jak se také oba diskutující shodli - nešlo o skutečnou otázku, nýbrž o povzdech či despekt: „dej pokoj s pravdou, co to vůbec je pravda, kterou z pravd máš na mysli, čí pravda je pravdivější ...?“ Tedy relativizace pravdy u Piláta a její absolutizace u Krista, jehož  slova bývají interpretována jako projev gnostického myšlení. To vzniklo v židovském prostředí v 1. století př. n. l., významně se prolínalo s raným křesťanstvím, kulminovalo ve 2. století n. l. především v egyptské Alexandrii, odkud zřejmě pochází dnes populární apokryfní spis Evangelium Pravdy, a posléze se rozpadlo do řady proudů a sekt.

I když má Česká republika ve znaku krédo „Pravda vítězí“ (správně ten výrok, tuším, zní, „kéž pravda Páně vítězí“), velké štráchy s ní neděláme. Jako bychom se po všech selháních, zklamáních a zmatcích posledního století v onom velikonočním dialogu postavili na Pilátovu stranu relativizovaného pochybování, ba odmítání: „Dejte nám pokoj s pravdou, nenajíte se jí, jsou s ní samé nepříjemnosti a surové rozbroje, nejspíš jste s ní za blázna a ještě ke všemu se ani pořádně neví, co vlastně pravda kdy je.“ A po česku obvykle diskusi o pravdě zúžíme na zpochybnění statečnosti s obhajobou „prozíravé“ zbabělosti, čímž se domníváme, že jsme se definitivně obhájili a stoupencům pravdy uštědřili konečnou lekci.

Jenže život v pravdě zřejmě není jen o statečnosti, ba dokonce ani především o statečnosti. Jde nejen o to nelhat, statečně říkat a bránit pravdu, ale také mnoho vědět a mít promyšleno, aby se člověk nedopouštěl nejen lži, ale ani omylu. A jde o to žít opravdově, autenticky a alespoň v „určitém souladu“ s „určitými principy“.  Pravda v bytí, žitá pravda, byla v gnózi Kristovy doby neoddělitelná od morálních principů i od lidské vstřícnosti.

My jsme ovšem byli po dlouhá desetiletí vedeni k tomu, že pravda se vlastně netýká osobního usilování ani společenského dění a myšlení, tím méně etiky, ale komparace s jakousi objektivní realitou kolem nás: „pravda je shoda obsahu našich soudů s objektivní realitou (jevy, vlastnostmi, vztahy). ... Pravda stejně jako jiné obecné abstraktní pojmy je pouze vlastností soudů (názorů, učení, teorií), nikoliv vlastností předmětů, událostí či stavů....,“ říkal např. před 40 lety Filosofický slovník. Pravdu máme ztotožněnu s tím, co podle nás „nesporně, objektivně a nezávisle na nás“ je, existuje, s objektivním „jsoucnem“, které někde zaplňuje prostor či čas. Ale ve společenském smyslu, ve světě lidských životů, je pravdu třeba ztotožňovat s jinak chápaným bytím -  s projevováním se, se směřováním. Jenže co pak znamená žít v pravdě?

Zdá se, že nejde pouze o to, aby člověk vždy konal pravdu, ale aby setrvale usiloval o pravdu a aby žil opravdově. Opakem pravdy a opravdovosti není jen lež (popření, že cosi se děje tak, jak se děje), ale také povrchnost, neusilování, neautentičnost, prázdnota. Život v pravdě je životem nejen urputné statečnosti, ale také upřímného usilování a hledání, autentického prožívání, vztahového nasazení. A alespoň podle Nového zákona je opravdovost života dokonce  nadřazena statečnému obětování se pro pravdu. Jaký jiný význam by mohlo mít symbolické postavení Kristovy církve na Petrovi, který Krista zapřel – dokonce třikrát?

Jde o  závažný aspekt s mnoha soudobými aktualizacemi, včetně naší neschopnosti vyrovnat se s totalitní minulostí. Podepisujíce v nedávné minulosti různé anticharty a servilně prorežimní prohlášení, schvalujíce vstup sovětských vojsk, mašírujíce na oslavných rituálech, zapírajíce a odsuzujíce mnohé, s nimiž jsme souhlasili, selhávali jsme a prohřešovali jsme se stále více tím, že jsme ani po této „úlitbě“, jak se eufemicky často říkalo, ve vzniklém prostoru nežili opravdově, neudrželi jsme kvalitu a náročnost, nezabránili jsme úpadku. Petr ve velikonočním příběhu pravdu zapřel, ale svým životem opravdově usiloval. My jsme zapřeli a …   

I dnes naděje pro budoucnost klíčí především z dostatečné míry každodenní opravdovosti, usilovnosti, náročnosti. Jejími nositeli jsou upřímně a opravdově usilující jednotlivci a jejich společenství, ať již se angažují v té či oné oblasti. V tom je také další význam např. hospicových hnutí – nejen, že konkrétním způsobem pomáhají konkrétním lidem, ale svým opravdovým usilováním, navíc výsostně altruistickým, dávají nezřídka společnosti příklad „života v pravdě“. Celá paliativní medicína je obhajobou a podporou pravdy – nejde však tolik o pravdu o diagnóze, o povaze a prognóze onemocnění, jak veřejnost často soudí, ale především o opravdovost ve vztazích a o pravdu o člověku.      

Ve věcech pravdy a autentického života v pravdě nemáme jistotu. Nemůžeme se pravdy zmocnit, nemůžeme jí trvale dosáhnout (tím spíše, že proměnlivý život přináší stále nové situace, nové rozpaky, nová pochybování, nová dilemata); můžeme o ni jen usilovat, dosvědčovat ji ve zdánlivých banalitách všedního života i umírání, můžeme se k ní jen přibližovat - nekonečně dlouho přibližovat k pravdě spíše tušené než zářící v nekonečnu. Můžeme se jen snažit kráčet po cestě pravdy, neboť i o ní lze buddhisticky soudit, že vlastně není pravda, je jen cesta k ní. Můžeme se při mnoha klopýtnutích a zablouděních upřímně snažit, abychom se na tuto cestu znovu a znovu vraceli. Je to málo? Je to hodně?