Když umírat, tak trpět, a když trpět, tak pořádně

Před několika dny jsem stál v Prachaticích na ulici a skrz parčík si prohlížel vzdušnou budovu s pěkně opravenou fasádou. Bylo teplo a z proskleného vchodu vyšli šouravým krokem dva důstojní starci v doprovodu dvou ošetřovatelek. Po několika krocích se oba páry usadily k zahradnímu stolku v altánku s růžemi.

Díval jsem se na ty dvě dvojice usazené při poklidném hovoru a říkal si, že vypadají skoro jako někde na kolonádě. Nebýt bílých blůzek mladých ošetřovatelek a velkého nápisu Hospic sv. Jana Neumanna na zdi, člověk by si pomyslel, že si sem ti dva pánové zajeli strávit příjemnou červencovou dovolenou.

V té chvíli vůbec nevypadali na to, že sem přijeli dožít.

Nevím, jakým hovorem si zmíněná čtveřice krátila čas zbývající do oběda, ale já jsem si vzpomněl na všechny články, které v těchto novinách v posledních týdnech vyšly a týkaly se bezútěšných podmínek v léčebnách dlouhodobě nemocných.

A na početné reakce čtenářů, které znepokojující informace z těch článků potvrzovaly.

Některé léčebny dlouhodobě nemocných, a není jich málo, jsou přeplněné a péče v nich špatná. Na zacházení v hospicích si klienti ani jejich bližní obvykle nestěžují. A volná místa se v nich kupodivu najdou.

Skoro jako by se důstojných podmínek a slušného zacházení mělo dostat jen těm, kteří jsou nevyléčitelně nemocní. A ti, kteří se v nějaké léčebně zotavují třeba „jen“ z úrazu či záchvatu, ať si to ještě „užijou“... Už dopředu slyším námitky „lidí z branže“. Léčebny se starají o mnohokrát více pacientů v nejrůznějších situacích. A hospiců je jen málo. Obojí je pravda.

Ale když jedno funguje, v tomto případě péče o umírající v hospicích, a druhé, v tomto případě péče o nemohoucí a postižené v „eldéenkách“, funguje špatně nebo vůbec, proč to první nemůže inspirovat, nebo dokonce nahradit to druhé?

Je to snad proto, že řada hospiců vzniká s církevním přispěním?

Vadí snad někomu, že hospic často sídlí v budově patřící církvi a na chodbách můžeme potkat jeptišky?

Péče o nemocné, strádající a nemohoucí je přece od nepaměti posláním a hlavním úkolem řádových sester. Církev má s tímhle problémem praxi v délce mnoha staletí. A umí si s ním poradit. Na rozdíl od našeho postsocialistického systému zdravotní a sociální péče. Přesto je hospic nějak podezřelý. Radši tam babičku nedáme. Co kdyby ji chtěli pokřtít?

Pravda je taková, že klient hospice se sice ocitá často v prostředí věřících, ale nikdo se nestará, zda on sám věří, a nenutí ho víru přijímat.

Je škoda, že kapacity některých hospiců v menších městech nejsou vytíženy tak, jak by být mohly. Nejsou všude a rodinám se prý často nechce se za svým trpícím trmácet na návštěvu bůhvíkam. Co pak zbývá? Pro toho, kdo nemá síly a prostředky postarat se o nemocného doma, zase jen nejbližší „eldéenka“. Třeba lepší, třeba horší. Ale naše.

Mladá fronta DNES; 22.7.2008; Rubrika: Názory; Strana: 08; Autor: Petr Dudek