Táta umírá. Jak zlepšit komunikaci v rodině?

Odpověď na dotaz ze dne 1. července 2014 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, prosím o radu, jak se chovat k mému tatínkovi, kterému byla cca před rokem diagnostikována rakovina - lymfom. Chemoterapie bohužel nebyla úspěšná, další léčbu mu už medicína poskytnout nemůže. Vím, že otec je o svém stavu plně informován. Od našeho poměrně ranného dětství (cca od 8 - 10 let) s námi ale nebydlí, a proto máme sice dobré vztahy, ale ne vyloženě samozřejmě blízké. Nevím, zda a jak moc se mám snažit s tátou vejít v kontakt. Celá situace je pro mě tím horší, že nemáme až tak nenucený vztah a náš kontakt byl spíš zřídkavý. Péče o něj se samozřejmě odehrává v jeho druhé rodině. Situaci komplikuje taky moje sestra, která se k tátovi nemoci staví vyloženě agresivně a bombarduje jeho i mě různými způsoby léčby a pak si vylívá na mě vztek, že jí neposlechl. Zdá se mi, že není vůbec smutná, jen se mstí za nějaká domnělá příkoří z dětství. Mojí matce je situace nejspíš lhostejná a zlehčuje jí, ale to je jiná věc. Já jsem z celé situace smutná a nevím, co mám dělat. Je mi sice už přes třicet, ale stejně mě zachvacuje strach, až tady táta nebude...
Pavla
Jste v těžké situaci, a navíc v ní nemáte zřejmě úplně dobré zázemí ve vztazích kolem otce.

Milá Pavlo.

Přestože s ním už dlouho nežijete, jste jeho dcera, a proto je přirozené, abyste nějakým způsobem byla teď přítomna jeho odcházení. Nevím, jaký je jeho postoj a očekávání, které směrem k Vám má, ale určitě je namístě se ho ptát, co potřebuje, a nabízet mu svou přítomnost.

Nevím také, do jaké míry se můžete účastnit péče o něho – to je záležitost vztahů s lidmi v jeho druhé rodině a společné domluvy.

Možná můžete ten společný čas, který vám zbývá, využít i tak, že se navzájem víc poznáte, že si budete vyprávět o tom, u čeho ten druhý nebyl, co všechno jste prožili a co je pro vás oba důležité. Je otázka, jak dokáže nebo umí být Váš otec otevřený, zda dokáže mluvit o emocích a vztazích – možná i o tom, jak odcházel od Vaší matky..mohl by mít i pocit viny vůči Vám, mohl by žádat o odpuštění.. To všechno je asi mezi vámi dvěma, ale nevím, zda je možné – zvlášť pro Vašeho otce nebo i pro vás oba  - o takových věcech mluvit. Vy ale můžete na tato témata myslet a být připravena, kdyby se najednou objevila. Určitě je v sobě tatínek má, je ovšem otázka, zda si to všechno uvědomuje a připouští.

Když se ptáte, jak se k němu chovat – tak pravdivě, nic nepředstírat, nevytvářet žádné rádoby uklidňující lži – lidé v situaci Vašeho otce velmi dobře cítí, co je pravda a co ne. Zkuste se toho nebát, mluvit s ním. Pokud to nejde, jen s ním buďte, klidně mlčky, nebo se ptejte, co je pro něho v tu chvíli přijemné, úlevné a dobré.

Chování Vaší sestry se zřejmě dá vysvětlit jako výraz bezmoci a zoufalství nebo i strachu z blížící se smrti – ventiluje to právě tím, že se zlobí. Před Vámi i Vaší sestrou teď leží úkol přijmout tu situaci, jaká je, a přijmout i fakt, že ji nemůžete změnit. To je zkušenost, která na každého z nás dříve či později čeká. Milá Pavlo, držím vám palce. Kdybyste potřebovala o situaci mluvit osobně, můžete např. také přijít nebo zavolat do [poradny Cesty domů](http://www.cestadomu.cz/poradna.html). *Ilona Peňásová*