Přes rok pečuji o polymorbidní maminku s demencí, nenávidím se, že chci, aby to skončilo. Co dělat?
Dobrý den, Dášo,
dlouhou dobu se staráte o svou maminku a tato péče je velmi náročná, navíc za ni nejste oceněná. Není divu, že si přejete, abyste mohla z této obtížné situace vystoupit, nadechnout se, uvolnit se. Vaše pocity a myšlenky, kdy si přejete, aby maminka zemřela, i to, že si to vyčítáte, zná mnoho z těch lidí, kteří dlouhodobě o někoho pečují, nevidí žádný šťastný konec a jsou unaveni a přitom cítí povinnost zajistit svému blízkému dobrou péči a spokojený konec života. Nemohu vidět jako špatné, že si potřebujete odpočinout, chcete žít něco jiného než pečovat o maminku, chcete, aby její trápení skončilo, a vypadá to, že nemáte žádné jiné východisko. Nejste zrůda, jen je to nad Vaše síly. Situace, ve které se nacházíte, není moc k něčemu jinému, než zatoužit po tom, aby už skončila.
Přemýšlím, zda by opravdu nebylo možné Vaši situaci ulehčit. I když příbuzní nepečují sami o umírajícího, často jemu i sobě přejí, aby se jeho život neprodlužoval. Někdy to jde ale lépe vydržet, když se lze o péči více podělit. Nemít pacienta stále na starosti. To, že si pacient něco přeje, není jediný faktor ovlivňující řešení. Záleží také hodně na přáních pečujících a jejich možnostech. Navíc je možné, že maminka ve svém stavu už neumí odhadnout realitu a nedokáže posoudit náročnost péče, kterou potřebuje. Všichni mohou pochopit, že chce být doma. Zároveň to prostě není vždycky nastálo možné. Pokud už nemůžete nebo Vás to celé vede k úvahám, že jste zrůda, i když se o maminku v tak zoufalém stavu už dlouho staráte, je zcela v pořádku, když pečovat odmítnete. Nastálo nebo alespoň na nějakou dobu, než si odpočinete a načerpáte další sílu. Lidé v podobné situaci často využívají pro své umírající různé odlehčovací služby či hospitalizace v nemocnici nebo hospici. To není odložení pacienta nebo zanedbání péče, ale reálný odhad stavu a vlastních možností. Často to navíc pomáhá zlepšit vztah mezi pečujícím a pacientem, protože pečující už pacientovi „nevyčítá“ jeho stav, ani sobě úbytek sil a pacient stále není konfrontován s náročností péče. Proto zde instituce pro péči o těžce nemocné pacienty jsou, aby pomohly jejich blízkým zajistit dobrou péči, aniž dojde k absolutnímu vyčerpání pečujících.
Mrzí mne, že se na sebe zlobíte, přestože chápu, že to asi nemůže být jinak. Přeji Vám, abyste našla pro sebe úlevu, protože je zcela srozumitelné, že ji potřebujete a je to tak v pořádku.
Zuzana Vondřichová