Neprožívám úmrtí blízkých jako ostatní, jsem za cynika. Jedná se o poruchu?

Odpověď na dotaz ze dne 19. října 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, můj dotaz bude asi hodně netradiční - posledních tak 10 let mám problém, který bohužel, občas vrhá mou osobu do pozice cynické osoby. Setkala jsem se poslední dobou s poměrně dost zesnulými - umírání kamarádů, členů rodiny. Bohužel - absolutně nic to se mnou nedělá. Sedím na pohřbu, vzpomínám na to jaká byla s nebožtíkem sranda, a občas se musím držet, abych se ještě nesmála. V lednu mi zemřel bratr. Manželka se sesypala u otevřené rakve za sklem, že k ní ani nedošla. Já slíbila neteři, že jí vyfotím otce - takže jsem řešila, jak nastavit polarizační filtr a vyfotit jí tátu nejlíp tak, aby vypadalo, jako když spí. Neměla jsem ani problém s tím následně fotky upravit v photoshopu. Předtím mi zemřel starší bratr. Jelikož došlo k nějaké záměně, zrovna právě jdu z instituce, kde mi ukázali jeho fotografii těsně před zpopelněním v peci. Po soudní pitvě a po 4 měsících v mrazáku. Pracovnice si nebyla jista, zda mi to ukáže, abych se tam nesesypala. Vypadala víc sesypaná než já - já ten svůj smutek bohužel musela jen zahrát. Už mi začíná vadit, že taková jsem a je to věc, která se nedá naučit, když to člověk necítí. Přitom mi ti zesnulí nic neudělali a měla jsem je ráda. Na fotku jsem se dívala spíš se zájmem, zda ověřím totožnost a jestli se mi povedlo dohledat co a jak. Jedná se o poruchu? Dá se nějak léčit aspoň do stavu, abych pokaždé nebyla před ostatními za cynika?
Jana

Dobrý den, Jano,

po přečtení Vašeho e-mailu přemýšlím, zda Vás trápí, jak sama reagujete, tj. sama se necítíte v pořádku, nebo spíš to, jak moc se odlišujete od ostatních.
Nevím o žádné normě, která by říkala, co má v člověku vyvolávat smrt blízkých lidí a její důkaz v podobě pohledu na nebožtíka. Většina lidí má pocit ztráty a také celou směs dalších emocí. Nemají to však všichni. Jsou lidé, kteří prostě hloubku této ztráty nepociťují a také jsou lidé, kteří jsou citliví, ale své pocity si neuvědomují, zasouvají je někam do hlubin své psychiky, a tedy k nim také nemají přístup. Možná patříte do některé z těchto skupin anebo je to ještě nějak jinak, možností je opravdu hodně.

Nemyslím si, že je třeba Vám dávat diagnózu nebo naopak psát, že je to tak v pořádku. Doporučila bych Vám zabývat se svými pochybnostmi buď mezi blízkými – jestli je jim Váš postoj nějak na obtíž a tedy zda potřebují z Vaší strany nějakou citlivost nebo ohledy a případně se zkusit obrátit na psychoterapeuta – nikoliv proto, aby Vás změnil, ale abyste mohla svému postoji či jeho důsledkům lépe porozumět a zacházet se sebou a druhými tak, aby Vám to nezpůsobovalo potíže hlavně ve vztahu se žijícími a ve vztahu se sebou samotnou.

Zuzana Vondřichová